Sedím v autobuse, sluneční paprsky se pohybují, to jak autobus mění směr. Prohledávají ho, zda v něm nejsou ještě nějaké tmavé kouty, které je potřeba odhalit světu a mně. Mám natažené nohy s teniskami, na sobě kraťasy, košili po dědovi a na zádech malý batoh po tátovi. Obojí je takové zajímavé retro a přesně tohle mi teď přijde super. Odjíždím ranním autobusem z vesnice, kde trávím léto, do města. Těším se na spoustu věcí, třeba si koupím ve městě knížku, možná vyšlo nové číslo komiksové Arény, těším se taky na zahradu na kraji města za babičkou a dědou, kde se plánuju zastavit, ale to jsou jen drobnosti. Není ani tak důležité, kde budu, co si možná koupím, ale hlavně to, že jedu sám a budu mít svůj program. Stejně tak je na mém oblečení nejdůležitější to, že jsem si ho vybral sám a odráží můj vkus.
Na ten pocit být sám, mít své plány, rozhodovat alespoň částečně sám za sebe, jsem si vzpomněl nedávno. Do mého života už dávno nepatří. Dnes mám spíše potřeby nebýt sám a ze samého rozhodování a přijímání odpovědnosti mě někdy už zmáhá únava. Jako by vzpomínky na radost z vlastních rozhodnutí a odpovědnosti za ně nebyly ani moje. Život šel a plynul přirozeně a jednotlivé fáze mého života neměly ostré hrany, ale přecházely přes sebe jako písničky na některých starších albech, když ještě alba tvořila celé příběhy.
A teď vidím to samé u Míši. Opouští to naše a buduje to své. Účes, oblečení, knížky, hudba i podoba jeho pokoje, to vše začíná odrážet jeho osobnost. Když sleduji jeho bezstarostnost, jeho pohled na otevřenou budoucnost, ve které je všechno možné, úplně mě to vrací zpátky a vzpomínám, jak podobně jsem to kdysi prožíval. A uvědomuji si, jak moc jsem toho o sobě zapomněl.
A tak si s tou myšlenkou pohrávám a snažím si vzpomenout. A pořád to tam je. Díky Bohu, že to tam pořád je! Vzpomínám si na ten pocit, kdy mám před sebou tolik času, že ho nepočítám, nesleduji, nevážím. Kdy mám tolik času, abych si zvolil, co chci v životě dělat a čím chci být. Že přede mnou je tolik času, že si můžu dovolit dělat chyby, z nich se učit a začínat znovu. Vzpomínám na ten pocit blízký všem teenagerům, kteří si uvědomí svou jedinečnost a podlehnou pocitu, že jsou pro svět tak vzácní, a že je jen otázkou času, než si jich svět všimne.
A tak říkám “A”, a snažím se nemyslet na to “B”, které se mi dere na mysl, které přibývá s věkem. To otravné “B”, díky kterému je člověk opatrnější, prozíravější, nebo spíše podezíravější a také méně idealistický a naivní. Dneska chci na to “B” zapomenout. Rád bych alespoň na chvíli zůstal u toho, že mám spoustu času a jsem tak moc výjimečný….:-)
Na ten pocit být sám, mít své plány, rozhodovat alespoň částečně sám za sebe, jsem si vzpomněl nedávno. Do mého života už dávno nepatří. Dnes mám spíše potřeby nebýt sám a ze samého rozhodování a přijímání odpovědnosti mě někdy už zmáhá únava. Jako by vzpomínky na radost z vlastních rozhodnutí a odpovědnosti za ně nebyly ani moje. Život šel a plynul přirozeně a jednotlivé fáze mého života neměly ostré hrany, ale přecházely přes sebe jako písničky na některých starších albech, když ještě alba tvořila celé příběhy.
A teď vidím to samé u Míši. Opouští to naše a buduje to své. Účes, oblečení, knížky, hudba i podoba jeho pokoje, to vše začíná odrážet jeho osobnost. Když sleduji jeho bezstarostnost, jeho pohled na otevřenou budoucnost, ve které je všechno možné, úplně mě to vrací zpátky a vzpomínám, jak podobně jsem to kdysi prožíval. A uvědomuji si, jak moc jsem toho o sobě zapomněl.
A tak si s tou myšlenkou pohrávám a snažím si vzpomenout. A pořád to tam je. Díky Bohu, že to tam pořád je! Vzpomínám si na ten pocit, kdy mám před sebou tolik času, že ho nepočítám, nesleduji, nevážím. Kdy mám tolik času, abych si zvolil, co chci v životě dělat a čím chci být. Že přede mnou je tolik času, že si můžu dovolit dělat chyby, z nich se učit a začínat znovu. Vzpomínám na ten pocit blízký všem teenagerům, kteří si uvědomí svou jedinečnost a podlehnou pocitu, že jsou pro svět tak vzácní, a že je jen otázkou času, než si jich svět všimne.
A tak říkám “A”, a snažím se nemyslet na to “B”, které se mi dere na mysl, které přibývá s věkem. To otravné “B”, díky kterému je člověk opatrnější, prozíravější, nebo spíše podezíravější a také méně idealistický a naivní. Dneska chci na to “B” zapomenout. Rád bych alespoň na chvíli zůstal u toho, že mám spoustu času a jsem tak moc výjimečný….:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat