Jsou určité bitvy, které v životě stačí vyhrát jen jednou. Ne, nemyslím vytrhávání zubů moudrosti, ale tam to taky platí.:-) Myslím tím třeba různé zkoušky jako řidičák, maturita nebo státnice. Prostě něco, co vás stojí obrovskou energii, na co se dlouho připravujete a když toho pak dosáhnete, nemusíte se starat o to, kdy se to bude opakovat. Nebudete znovu dělat maturitu, když už ji jednou máte. Prostě jednou to stačí.

Teď se blíží v životě našich dětí a tím pádem i v našich životech období, které se právě k takovým zkouškám váže. Přijímací zkoušky na střední školu, maturita a následné přijímací zkoušky na vysokou školu. Ano, takhle velké děti už máme a když se podívám do blogu zpět, skoro mám pocit, že ho psal někdo jiný. Že to nemůžu být já...

Ještě dnes si vzpomínám na ten pocit, když mě čekali zkoušky na střední. Ty měsíce a týdny plíživých obav, příprav a učení. Z bezpečného přístavu základní školy jsem poprvé musel vyplout do trochu dospělejších vod. Vzpomínám si na tu tíhu okamžiku, jak se večer před tím náročným dnem koupu ve vaně a není mi moc do smíchu. Jak mě provází táta ke škole a já jsem vděčný, že nemusím jít sám, jak vcházím do toho cizího nepřátelského prostředí a jsem na to sám. Sedám si do lavice, připravuji tužku, propisku, pravítko, tabulky ... a srdce mi buší. Tohle je ta chvíle, která rozhodne o mých dalších letech, možná o mém životě, který je zatím jako nepopsaný bílý list.

V minulých měsících a týdnech se naše děti připravovaly, tolik odpolední, tolik hodin, tolik energie. Už tenhle pátek vyplují do dospělejších vod. Jednou si budou vzpomínat na tu tíhu okamžiků, na to nepřátelské prostředí a na to, jak budou sami. Sednou si do lavice a srdce jim bude bušit. To bude ta chvíle, která rozhodne o jejich dalších letech, možná o jejich životě, který je zatím jako nepopsaný bílý list...

Konečně zase bosí, je prvního dubna a teploty stoupají k letním hodnotám. A kdyby ten proradný vítr nepřinesl v minulých dnech prach ze Sahary, byly by letní teploty už v březnu. Takhle byly pouze nadprůměrné. To nám ale bohatě stačilo... schovaní znovu na naší chatičce. Děláme ohníčky, včera jsem vytáhl kytaru a spolu jsme si s Ivou zpívali a písničky stoupaly podél skal a nesly se po vodě.

"Tak je zima už za námi...", říkám Ivance a začínáme vzpomínat. Minulý extrémně teplý říjen jsme se ještě koupali v řece a opravdový podzim pro nás začal až po návratu z Tenerife. Uteklo několik listopadových týdnů, které už byly ve znamení cvičení na vánoční koncert a příprav na vánoční trhy. Sněží, mrzne a více než 2 týdny je venku opravdová zima. Týdny běží rychlostí větší, než bychom si přáli, pokaždé někdo nachcípaný, já stále doma, v kamnech praská oheň. A pak máme po koncertu a po trzích, párkrát ještě hrajeme a děláme radost opuštěným seniorům a připravujeme se na vlastní Vánoce, ty rodinné. Máme během nich jen pár vzácných dnů klidu a vydáváme se na Železnou Rudu, kde jak v Čechách, tak v Německu lyžujeme a netušíme, že tohle budou jediné letošní lyže. Vracíme se a do 14 dnů máme Míšovo maturák a po něm začínají otevřené dny středních škol, kam s Verunkou chodíme. Jedu s Míšou taky do Prahy, podívat se na otevřené dny Vysoké školy ekonomické. A zima už se nevrací, únor je extrémně teplý, všechno o měsíc a možná i víc posunuté.

A jak je to teď? Obě naše děti se připravují. Buď na zkoušky na střední či vysokou nebo na maturitu. Následující dva měsíce budou v tomhle ohledu náročné. Minulý týden mi Míša vyprávěl, jak si objednával a vybíral jídlo ve školní jídelně na duben a jak ho to nenechalo vyplnit pár posledních dnů. Koukal na to, že je to chyba, ale pak mu došlo, že ne, že to už mu končí škola a začíná "svaťák". 4 roky školy budou za chvíli pryč a člověk nad tím ani nesmí moc přemýšlet, jinak by se utrápil smutkem z prchavosti všech okamžiků.

Psáno 18.2.2024

Bilancuju a balancuju. Dvě slova, která asi nejvíc vystihují moje současné já. Možná by to pro některé bylo překvapující, ale já jsem se dostal do bodu, který ze všeho nejvíc připomíná pubertu. Ne pubertu v blbých vtípcích a pohvízdávání na procházející holky, ale v tom, že znovu hledám, co v životě chtít. Jsem kapitán na lodi, která je snad dostatečně bytelná a kterou umím řídit, ale hledám obzor, hledám směr a čekám na vítr.

Dávám se pomalu dohromady. Snažím se dát dohromady svoje tělo i svou duši.

Možná, že právě teď je ta správná chvíle

… poskládat si znovu priority
… naučit se mít konečně opravdu rád
… naučit se říkat lidem ne
… vykašlat se na to, co si o vás lidé myslí
… splnit si některé sny, na které nebyl čas

Třeba ve vás něco z toho rezonuje. Třeba se ke mně přidáte a zkusíte něco změnit. I velké věci začínají maličkostmi, každý velký strom začínal jako malý klíček.

Chodíte někdy pro vodu do studánky? Cože je to za otázku? Nějaké podobenství?

Vůbec ne, to jsem si jen dneska uvědomil, že jít pro vodu do studánky musí být pro mnoho lidí něco, co je jako z jiného světa.

Ale já opravdu dnes vzal konev a vydal se lesem. Lesem, který na nové listy teprve čeká, lesem vonícím vlhkým listím a kůrou. Kapky kapaly a dělaly na hladině řeky malé kruhy. A kdybyste se spolu se mnou zastavili a chvíli naslouchali, mohli byste slyšet, jak vám déšť v lese něco šeptá.

Nechal jsem si na chatě schválně mobil, protože těhle pár minut ke studánce je jakýmsi svatým časem. Někdy mi to připadá, jako by vlastně čas ani nebyl, neběžel, neutíkal.

Skláním se ke studánce, nabírám chladnou vodu a nechvátám. Když člověk chvátá, zvíří se drobný písek na dně a voda se zakalí. Některé věci nejde uchvátat, i kdybychom se na hlavu stavěli. Některé věci se nemění a dělají se prostě stejně správně dneska, před sto lety a za sto let…

„Dobrý den,“ pozdravil malý princ.

„Dobrý den,“ řekl obchodník.

Byl to obchodník se znamenitými pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít.

„Proč to prodáváš?“ zeptal se malý princ.

„Je to velká úspora času,“ odpověděl obchodník. „Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.“

„A co se udělá s těmito padesáti třemi minutami?“

„Co kdo chce...“

Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce…

Antoine de Saint-Exupéry
Malý princ

Vánoce jsou za námi a s nimi i spousta událostí, které stojí za to být zaznamenány - jedinečných a neopakovatelných.

Prosinec a jeho tempo se posledních pár dní před Vánoci konečně zklidnilo a my mohli prožít těch několik vzácných dní v klidu a pohodě. Ano, vím dobře, jak moc je ten klid několika dní vykoupen chvatem a stresem před tím. Snažím se to neřešit a soustředit se na přítomnost. Tyto Vánoce se nám povedlo uchránit jeden den jako pyžámkový - opravdu jsme se dívali na pohádky, váleli se pod dekami na gauči a užívali si, že nemusíme nikam a nic. Když se teď ve vzpomínkách vrátím do těch dnů, tak musím říct, jak moc mám Vánoce rád. Jen když o tom teď píšu, usmívám se. :-)

Už den před Štědrým dnem jsme měli pronajatý salónek v jedné restauraci a společně si dojeli na oběd s rodinou z Ivanky strany. Jak se postupně rozrůstáme, tak už nás je přes dvacet a to začíná být problém nějak vměstnat do našich domů a bytů tak, aby to bylo všem příjemné. A tak jsme spojili předání vánočních dárků a narozenin babičky. Bylo to moc fajn a myslím, že z toho bude tradice do budoucna.

Na samotném Štědrém dni nechceme nic měnit. Máme ho rádi tak, jak ho prožíváme. Dříve jsme chodili na procházky, tentokrát jsme nikam nešli, protože nás počasí moc nelákalo. Měli jsme taky pocit, že jsme se v minulých týdnech nachodili dost. Raději jsme snídali v posteli u pohádky a čas utíkal, zvlášť když část odpoledne zabrala příprava na večer. Na večeři přijel zase Kája, Ivanky bratranec, který se stal naší další vánoční tradicí :-). Později dorazili i naši a bylo milo a veselo. Na rozdíl od minulého roku Míša s Lindou nikam druhý den necestovali, takže po desáté odcestoval Míša za Lindou jen pár kilometrů od nás a zvládl to už autem sám. Během Vánoc jsme také dojeli za rodiči na tradiční husu a kachnu, kde jsme se viděli se všemi z mojí strany, takže bylo taky veselo.

My jsme ale věděli, že jakmile svátky skončí, máme se přesunovat na několik dní do Železné Rudy, kde jsme měli strávit Silvestr. Těch klidných vánočních dní ale bylo málo, na nějaký refresh to bylo krátké a musím upřímně říct, že letní nadšení ze Silvestru na horách se rychle vytrácelo. Převzal jsem iniciativu a zjistil, že jsme to asi s těmi 5 - 6 dny na horách trochu přehnali a zavolal majiteli ubytování a usmlouval s ním zkrácení pobytu o jeden den, abychom si nemuseli brát v novém roce dovolenou. Vypětí z těch týdnů před Vánoci si na Ivě vybralo svou daň a vypadalo to, že ulehne a bude po horách. Nakonec jsme to vymysleli tak, že jsem odjel jen já s Verunkou s tím, že Iva za námi přijede, jakmile to půjde. A pokud to nepůjde, přeruším(e) pobyt a přijedeme na Silvestra za ní domů. Nakonec se Ivě po dvou dnech v posteli ulevilo víc, než jsme doufali a tak za námi dojela vlakem na zapadlou železniční zastávku uprostřed ničeho. Jel jsem pro ni půl hodiny autem z Rudy. Stačily nám dva dny a nemohli jsme se jeden druhého dočkat. V autě jsme se drželi za ruce, šťastní, že jsme zase spolu.

Navzdory počasí, které vypadlo spíše na jaro, bylo na horách stále dost sněhu na to, aby se dalo lyžovat. Iva kvůli zádům nelyžovala, naopak kvůli odcházející viróze ležela na pokoji, četla si, dívala se na filmy a navštěvovala místní kavárnu. A my jsme s Veru a ostatními lyžovali. Večer jsme pak společně všichni seděli a povídali si. S sebou se vezli různé deskovky a hry, ale nakonec na ně ani nedošlo.

Čtyři rodiny s malými dětmi a my tak trochu jinde než oni. Naše dítě bylo jen jedno a vlastně už ani ne moc dítě. Díváte se na ty problémy lidí, kteří uspávají, vozí, v noci vstávají a pokládáte si otázku, kde to všechno je a kam to zmizelo? Těžko se někdy ubránit nostalgii…

Jeden večer jsme chtěli jet na večerní lyžování. Jen Veru, kamarádka Sára a já. Dojeli jsme na prázdné parkoviště a zjistili, že pro dnešek se skončilo dřív a tak byl svah zhasnutý a vypadalo to, že jedeme domů. “A co si to takhle vyšlápnout?”, zeptal jsem se holek. Podívaly se na mě, jakože jsem se zbláznil. “Takovej challenge, ne?”, říkám a šibalsky se usmívám. “Tak jo!”, řekly holky a usmály se na sebe. Hodili jsme lyže na záda a začali šlapat sjezdovku. Metr za metrem, jako kdysi před sto lety. Každý sjetý metr zaplatíte předem. Když jsme vyšlapali na začátek sjezdovky, sedli jsme si a sledovali hvězdy a probleskující světélka hotelů a horský chat - krásné a jedinečná chvíle. A pak jsme nasadili lyže a jeli dolů a bylo to skvělý! Vychutnávali jsme každý kousek, každý oblouk. Asi to prostě na světě nejde jinak - co za něco stojí, to vyžaduje nějaké úsilí a energii.

A tak jsme i s Verunkou prožili hezké dny, hezký a klidný Silvestr, ve společnosti našich kamarádů …

Vánoce se pomalu blíží a vše je klasicky v běhu. Naše každoroční cvičení na vánoční koncert a hraní v domovech seniorů nám bere zbývající čas a energii, kterou dělíme mezi naše práce, povinnosti a zbytek volného času. Tahle doba je také zásadní pro Adru, kterou tady na jihu Iva vede. Štědrost lidi stoupá a toho se využívá na vánočních trzích, protože dobrovolnické centrum si na sebe musí vydělat a tohle je velká příležitost. Kdybych se teď podíval do historie tohoto deníku, najdu podobné stesky na to, jak nestíháme. Než jsme měli děti, když jsme je měli malé, když jsme byli mladší i starší. Asi to jinak neumíme, než vířit a míhat. Nedokážeme se včas připravit, zastavit se, zabrzdit a nevím, zda to bude někdy jinak. 

Ale já jsem teď zastavil. Alespoň na jeden den. Kanyla v mé ruce mě poutá k infuzi na stojanu vedle mě. Jsem doslova připoutaný, abych přestal vířit s míhat se. Kolik nás takových je, kteří musíme být alespoň na chvíli připoutáni, abychom se sami nezničili.

Jsem stále doma a další měsíce budou asi kombinací home office a docházky do práce. Nějak si nedovedu představit vrátit se do práce na celý týden. Tolik se toho změnilo a já jsem pořád tak trochu nalomený.

Táta se vrátil z nemocnice, dostal nové koleno a já pozoroval ten zázrak, kdy se 3 dny po operaci stavěl s berlemi na nohy. Trápilo ho několik věcí, z nich právě koleno bylo jednou z nich. Protože jeho kulhání způsobovalo nepřirozené ohýbání páteře (kde má naprasklý obratel), muselo se začít kolenem. Teď to vypadá, že kromě kolena se narovnává i páteř. Táta musí chodit s berlemi a ty ho narovnávají. Konečně dobré zprávy!

Vánoce se pomalu blíží a my se pomalu blížíme k nim. Konec roku bude vybízet k bilancování a já už teď nevím, jak se na tu celou letošní jízdu dívat. Tolik pestrosti, tolik dobrého i zlého, to tu ještě mockrát nebylo.

Ale bilancovat budu až na konci roku. Teď nás čekají Vánoce, čas s nejbližšími, dárky, pohádky, dobroty a pár dní klidu. Moc se na to těším… 

Někdy se v našich životech stává, že ty nejlepší chvíle přejdou bez povšimnutí. Najednou se otočíme a vidíme, že vrchol je už za námi a my jsme se ani nezastavili a nevychutnali jedinečnost okamžiku. Na několik takových okamžiků si vzpomínám a neubráním se při tom určitému melancholickému smutnění.

Teď jsem ale někde, a s někým, kdy si každý den uvědomuji jedinečnost těchto dní. Nedávno jsem slyšel, že by člověk ve své druhé polovině života měl začít posuzovat události podle toho, zda se budou v jeho životě ještě někdy opakovat. Dávat prioritu událostem jinak, než ji dává mladý člověk mající život před sebou. Vnímat vzácnost některých setkání a událostí. Tak to právě teď dělám. Dávám prioritu těmto okamžikům a jde mi to hrozně snadno.

Jsme zase na Tenerife a opět jde o další bláznivý nápad, který jsme vyslovili a on se stal skutečností. Ivanku napadlo, že by se na Tenerife mohlo líbit mým rodičům. Nikdy pořádně neletěli letadlem, natož na dovolenou a ještě k tomu na podzim. A tak jsme se tohoto nápadu chytli a vypracovali ho k dokonalosti a je nás tady nakonec dohromady jedenáct.

Naši měli jeden sen. Abychom ještě jednou jeli na jih Chorvatska, kam jsme před dvaceti lety jezdili. Jenže … je to daleko autem, zvlášť na taťku, takže co? Půjčit si někde auto pro sedm lidi? Apartmány u naší milé Rózy si rozebrali její synové s rodinami, tak už má jen jeden. Takže co? Ubytovat na starém místě rodiče a bydlet někde v okolí? Prostě komplikace s nejistým výsledkem. A tak jsme to na všechny s naším plánem rozbalili a nadchli je pro tenhle bláznivý nápad. A od té doby před rokem se stalo tolik věcí. Několikrát se se jelo, nejelo, zase jelo a zase nejelo. Naše zdravotní problémy a problémy mých rodičů několikrát vycenily zuby a zahrozily zrušením všech těchto plánů.

Ale čím více se blížil odjezd, tím se celý sen zhmotňoval a nabýval skutečnosti. Když jsme pak všichni stáli na letišti, konečně jsem uvěřil, že se to všechno nakonec opravdu stane. Nejvíce si užíváme léto, které tady panuje. Léto, které u nás bylo letos sice tak dlouho, přesto nakonec muselo odejít. Ale my jsme si za ním doletěli. :-)

Za námi jsou úžasné výlety do míst, která se nám navždy zapíšou do vzpomínek. Stoupání a proměny krajiny od hladiny moře do skoro 4 000 metrů je nezapomenutelné. Stejně jako mokré vavřínové pralesy na severu ostrova, kde můžete stát na horském hřbetu a od Atlantiku se přes vás valí mraky z jedné strany ostrova na druhou. Ano, spousta toho je za námi a spousta ještě před námi. Každý večer spolu sedíme a užíváme si tepla, které u nás už není. Nad námi hvězdy a listy vysokých palem.

Taťku čeká první operace hned za měsíc. V dalším roce možná další. A teď tady s mamkou sedí, mají s sebou svoje děti a všechna vnoučata. Mají tady celou nejbližší rodinu. Kousek od západní Sahary, na konci října, no řekněte, není tohle zázrak? Ano, tohle jsou neopakovatelné chvíle, víme to všichni do jednoho. Tyhle chvíle jsme dostali darem a tak se snažíme zůstávat v přítomnosti a nemyslet na budoucnost. Snažíme se nemyslet, že tohle “tady a teď” je tak výjimečné, že už se nebude opakovat.

Ale tím si teď nebudu zatěžovat hlavu. Sedím právě na pláži a za chvíli bude zapadat slunce. Ten moment si chci vychutnat. Od moře pofukuje vítr a tak jsem si vzal tričko. Za chvíli se zvednu a půjdu na hotel, naboso. Tady je totiž léto a rychle zapomene na to, co je doma. Rychle zapomenete, co vás čeká, čeho se máte bát a co se už nebude opakovat...