Od posledního zápisu se mnoho věcí změnilo a událo. Protože jsem se neúspěšně pokoušel vyšetřit si čas na další psaní do deníku, dostávám se k psaní až teď, kdy vnímám trochu vnitřního klidu a pár desítek minut přede mnou, překvapivě nezaplněných rodinnou nebo školní aktivitou.
Mezi nejdůležitější fakt patří to, že jsme se přestěhovali a po 14 dnech i zabydleli. Pocit, že jsme v našem novém domečku spíše hosté, zmizel a zůstala čirá radost. Nad prostorem, pohodlím a pro nás i luxusem a přepychem. To vše je umocněno tím, že jsme rok a třičtvrtě žili v malé chatičce, opravdu na 40 m2 ve třech lidech, přičemž ten nejmenší zabíral prostoru nejvíce :-). Zvykli jsme si na to, že jaksi neexistuje nějaké soukromí. Že není kam odejít, kam se zavřít a skoro i teatrálně bouchnout dveřmi byl problém.
Jestliže na některé věci a události v životě lze nahlížet z více úhlů a stran, pak tahle mezi ně patří. Nedostatek soukromí a nemožnost se někam zavřít, znamenaly zároveň také blízkost. Bál jsem se, aby jsme se jako králíci nerozběhli v novém domě každý do své kóje a tam nestrávili své životy, chroupajíce trávu a čekajíce na řezníka. To se naštěstí nestalo, tedy alespoň zatím, protože se pohybujeme po domě ve skupinách a pokud se jedinec náhodou odtrhne, druhá dvojčlenná skupina ho rychle lokalizuje a obšťastní svou přítomností. V prvních dnech byly nedílnou součástí našich životů všudypřítomné bedny, obsahující již vytříděné věci a věcičky, které byly podrobeny dalšímu třídění, protože fakt, že jsme se bez obsahu těchto beden obešli skoro dva roky bez nějaké větší úhony, zmenšilo jejich míru nepostradatelnosti.
Každý, kdo jste se někdy zabydloval v novém, mi dáte za pravdu, když napíšu, že se člověk těší z každé maličkosti. Každý nainstalovaný věšák, každá nová lišta, nová polička, sedačka...každá židle, která přibyla vám dělá radost. Přesně takhle vypadaly uplynulé dva týdny, plné radosti a únavy nad nekonečným přísunem věcí, které je potřeba vybalit a roztřídit a všemožných miniprací, které je potřeba vykonat. Do toho neustálé uklízení a přenášení věcí a beden z místa na místo. Přesto všechno jsou uplynulé dny radostí a štěstím, které jako barometr odráží Míša, běhající v nejdelší přístupné úhlopříčce domu, mezi kuchyní a obývákem, křičící, rozdováděný z prostoru, který mu dosud nebyl dopřán. Když jela Ivanka náhodou kolem zahrady, křičí že tam nechce, že chce na baráček a vůbec, pojem "jedeme na baráček" slouží v těchto dnech jako motivační faktor pro odjezdy od babiček, což je důkazem obrovské oblíbenosti a priorit Míši.
Víme, že se pro nás neuvěřitelné stalo skutkem, což zní jako citace z povídání o betlémské zvěsti. Takže Vánoce budou u nás tentokrát obzvláště veselé.
Mezi nejdůležitější fakt patří to, že jsme se přestěhovali a po 14 dnech i zabydleli. Pocit, že jsme v našem novém domečku spíše hosté, zmizel a zůstala čirá radost. Nad prostorem, pohodlím a pro nás i luxusem a přepychem. To vše je umocněno tím, že jsme rok a třičtvrtě žili v malé chatičce, opravdu na 40 m2 ve třech lidech, přičemž ten nejmenší zabíral prostoru nejvíce :-). Zvykli jsme si na to, že jaksi neexistuje nějaké soukromí. Že není kam odejít, kam se zavřít a skoro i teatrálně bouchnout dveřmi byl problém.
Jestliže na některé věci a události v životě lze nahlížet z více úhlů a stran, pak tahle mezi ně patří. Nedostatek soukromí a nemožnost se někam zavřít, znamenaly zároveň také blízkost. Bál jsem se, aby jsme se jako králíci nerozběhli v novém domě každý do své kóje a tam nestrávili své životy, chroupajíce trávu a čekajíce na řezníka. To se naštěstí nestalo, tedy alespoň zatím, protože se pohybujeme po domě ve skupinách a pokud se jedinec náhodou odtrhne, druhá dvojčlenná skupina ho rychle lokalizuje a obšťastní svou přítomností. V prvních dnech byly nedílnou součástí našich životů všudypřítomné bedny, obsahující již vytříděné věci a věcičky, které byly podrobeny dalšímu třídění, protože fakt, že jsme se bez obsahu těchto beden obešli skoro dva roky bez nějaké větší úhony, zmenšilo jejich míru nepostradatelnosti.
Každý, kdo jste se někdy zabydloval v novém, mi dáte za pravdu, když napíšu, že se člověk těší z každé maličkosti. Každý nainstalovaný věšák, každá nová lišta, nová polička, sedačka...každá židle, která přibyla vám dělá radost. Přesně takhle vypadaly uplynulé dva týdny, plné radosti a únavy nad nekonečným přísunem věcí, které je potřeba vybalit a roztřídit a všemožných miniprací, které je potřeba vykonat. Do toho neustálé uklízení a přenášení věcí a beden z místa na místo. Přesto všechno jsou uplynulé dny radostí a štěstím, které jako barometr odráží Míša, běhající v nejdelší přístupné úhlopříčce domu, mezi kuchyní a obývákem, křičící, rozdováděný z prostoru, který mu dosud nebyl dopřán. Když jela Ivanka náhodou kolem zahrady, křičí že tam nechce, že chce na baráček a vůbec, pojem "jedeme na baráček" slouží v těchto dnech jako motivační faktor pro odjezdy od babiček, což je důkazem obrovské oblíbenosti a priorit Míši.
Víme, že se pro nás neuvěřitelné stalo skutkem, což zní jako citace z povídání o betlémské zvěsti. Takže Vánoce budou u nás tentokrát obzvláště veselé.
3 komentáře:
Tak jsem tady konečně taky:-) Nový stránky vypadají krásně, snad nebudeš litovat, že jsi ty komentáře zavedl, až Tě budem bombardovat svými příspěvky:-) Váš domeček se fakt vydařil, a ten popis s těma krabicema a vybalováním jako bych viděla- já se stěhovala s rodiči asi 7x a přesně vím, co to všechno zabalování a vybalování znamená:-)
Zuzko, 7x stěhovat ??? To je šílená představa. Když jsme po 5 letech odcházeli ze Žižkovky, vyhodili jsme několik plných pytlů věcí. Vše ostatní nezbytné a nepostradatelné jsme zabalili do krabic a po dvou letech na chatě zjistili, že bez nich docela dobře žijeme a že je vlastně nepotřebujeme. Takže další třídění a plno věcí na půdě schovaných jen z nostalgie a jakési úcty :-)
Ne tak 6x, ted jsem to počítala:) No s těma věcma uchovávanýma z nostalgie mám taky problém. Mám tady na bytě ještě pár krabic se spoustou suvenýrů a serepetiček, ketrý vím, že nikdy nevybalím, že je jednoduše sem nikam vystavit nemůžu, ale je mi zároveň hrozně líto je vyhodit, protože na ně mám pěkný vzpomínky. Tak nevím co s tím:)
Okomentovat