Další dobrodružství, další cesta, kdy to skončí? Kdy už budeme tak unaveni ze všech změn, že zůstaneme raději doma? A tak jsme znovu na cestách a tentokrát ve městě, které je obzvlášť barevné a plné chuti – v Istanbulu.

Důvodem, proč jsme sem jeli, proč zrovna do Istanbulu, je náš Míša. Od konce ledna tady studoval a snad všechny zprávy, které posílal domů, byly nadšené z prostředí, ve kterém se ocitl. Z přátelských lidí, z nových míst, která objevuje a chutí, které ochutnává a také finanční dostupnosti, kterou nám v současnosti Turecko nabízí.

A tak jsme se vydali na cestu a ano, tohle město se nám dostává pod kůži. Na základě doporučení, které nám Míša dal, jsme ve čtvrti, která se jmenuje Kadıköy. Je vyhlášená pro svou bohémskou atmosféru. Žije tu spousta cizinců a podle všeho velká část zdejších umělců. Tahle čtvrť je plná křivolakých uliček s nádhernými domy všelijakých tvarů a barev a přetlak umělecké komunity je zde vidět úplně na každém kroku – na zdech, plakátech, chodnících i sloupcích kolem okrajů ulic. Čtvrť plná kaváren, obchůdků a obchodů, řemeslných dílen, prodejen komiksů, vintage obchodů s použitými věcmi, prostě nic podobného jsme zatím nezažili. Je to zároveň čtvrť, kde chodí holky oblečené jako u nás doma a kam se asi taky schovala velká část duhové minority. A my byli moc rádi, že měl Míša pravdu, když nás ubezpečoval, že je zde naprosto bezpečné se pohybovat i pozdě večer a to i pro sedmnáctileté holky.

Jedna věc je přijet do města jako turista a druhá jako návštěva. A my jsme tady díky Míšovi víc tou návštěvou. Shledání na letišti ihned po příjezdu patřilo mezi kouzelné okamžiky. Míša mi napsal, že stihne být včas na letišti, i když domluva byla původně jiná a tak jsem holkám nic neřekl a Míša tam najednou stál a usmíval se. Jako kdybychom se viděli před týdnem. 

My ho přitom od konce ledna viděli pouze jednou - v druhé polovině dubna, kdy přiletěl jenom na dva dny. Byli jsme za to hrozně moc vděční, protože původně jsme se měli setkat na půl cesty v Budapešti. Nakonec to dopadlo ještě lépe, spal ve své posteli a byl alespoň na tu krátkou chvíli doma. Nedovedli jsme si představit, že bychom se 4 měsíce neviděli.

Teď jdu po ulici do blízkého marketu koupit ještě poslední sušenky, které si chceme odvést domů, kompletujeme totiž dárky. Jestli něco cítím jistě, tak je to to, že se mi nechce domů. Tenhle devadesátkový chaos, je přesně ten vibe, který tady cítím. Je to prostě jedinečné! První dny jsme nevěděli, kam a na co dříve koukat. Všude se něco děje, lidi, zvuky, auta, kola, motorky, hudba a psi a kočky. Člověk má pocit, že mu snad praskne hlava. Ale po třech dnech si člověk pomalu začne zvykat a přestane to tak vyhroceně vnímat. 

Máme za sebou krásné dny, naplněné až k prasknutí. První dva jsme prozkoumávali okolí, hledali si kavárničky, pekárnu, obchody a našli jsme i spoustu dalšího - krásný park ideální na pozorování západu slunce, krámek s nádhernou zeleninou, pekárnu, kde nás vítali a kde jsme si každé ráno dávali çaj a k tomu něco dobrého. A našli si také městskou pláž i způsob, jak se na ni dostat.

Třetí den se zkazilo počasí. Pršelo a my zažili Istanbul tak, jak ho tady zažíval celé jaro Míša. Šli jsme do blízkého přístavu a dojeli do čtvrti Beşiktaş na evropské části. Tam jsme se setkali s Míšou, který nám vybral tu správnou snídaňovou restauraci v ulici plné snídaňových restaurací. Turecká snídaně zabere minimálně 2 hodiny a je to něco jako švédský stůl. Ochutnáváte známé i neznámé chutě a kombinace, je to skvělé a moc jsme si to užili. Zamávali jsme potom holkám v přístavu u lodi vracející se zpět a vyrazili s Míšou do té části Istanbulu, kde trávil nejvíce času - čtvrti Sariyer. Protože je Istanbul obrovský, trvalo to další hodinu a půl. Ale stálo to za to. Krajina zelenala a zvedala se do vysokých kopců, Bospor byl najednou pod námi a město kolem nás dostávalo sympatický ráz maloměsta až venkova.

Viděli jsme studentské koleje, kde byl Míša ubytovaný a poznávali ten pokoj i okolí z našich videohovorů, které jsme v průběhu jarních měsíců mívali. Míša vyprávěl a ukazoval a my ho tak rádi poslouchali. Bylo cítit, že tady má kus svého života a v Istanbulu nechává kus svého srdce. Sedli jsme na autobus a popojeli do centra Saryeru a prohlíželi si přístav, ulice, obchody i kavárnu, kde trávil hodně času. Když jsme do té kavárny vešli, majitelka Míšu zdravila jako známého. Seděli jsme v malé kavárničce a ptali se Míši na nejrůznější detaily. A to jsme vlastně dělali celou dobu, co jsme s ním byli. Jako bychom chtěli dohnat to, co k němu už neodmyslitelně patří a my jsme toho nebyli součástí. Měsíce v Istanbulu - bez nás - byly prvním takovým větším odloučením v našich životech. Víme, že takových odloučení bude u našich dětí a nás přibývat, ale tady … tady jsme to mohli alespoň trošku dohnat.

Další dny byly ve znamení objevování starého města a jeho památek. Tohle místo bylo kdysi jedním z center světa a nějak to v tom DNA města pořád je. Vidíte tu provázanost s Evropou, za jejíž součást se mimochodem Turci považují a velmi si na tom zakládají. Galatská věž a dvě nejdůležitější mešity jsou krásné a monumentální stavby. Prošli jsme i čtvrtí plnou bazarů. Viděli Velký bazar. Určitě stojí za to ho navštívit. Je to takové město ve městě. Další památky jako jsou podzemní cisterny. Musí být krásné, ale jsou také drahé a s velkou frontou na vstup v horkém počasí. My jsme ale chtěli město zažít, ne přežít. Takže jsme to zavrhli a nechali na někdy příště. Místo toho jsme leželi vedle Modré mešity s místními lidmi v parku na trávě a četli si knížky a jedli s místními v lokálním bistru pilaf (rýže s kuřecím masem a fazolemi). Každý večer, pokud to šlo, jsme odcházeli místního parku a dívali se s ostatními na západ slunce nad mořem a starým městem. Bylo to skvělé a čas běžel a utíkal, nakupovali jsme dárky, věděli už, kam si dojít na co dobrého a pomalu splývali s městem a jeho tepem. 

Přišel poslední den, poslední noc a poslední ráno. Čekal nás cestovní den a my se do něj probudili se zvracející a průjmující Verunkou a s Míšou s bolestmi břicha a průjmem. Takže se program měnil, v lékárně jsme sháněli prášky, domlouvali prodloužení ubytování a to celé dospělo k tomu, že Verunka dostávala přímo v letištní hale kapačky od úžasných zdravotníků, aby mohla vůbec odletět a my nemuseli rušit let. Tenhle poslední den zůstane navždy předmětem vyprávění u táborových ohňů, jak rychle se může svět změnit, nehledě na vaše plány. Že si někdy připadáte, že to, co se kolem vás odehrává, musí být špatný sen. Že jste se prostě ještě neprobudili, protože tohle nemůže být realita. Tak dobře jsme to měli naplánované a tak rychle se to všechno sesypalo a zhroutilo. Taková alegorie života, dalo by se říct. 

Všechno ale nakonec dopadlo dobře, všichni jsme dorazili domů a všichni jsou v pořádku. A ani ten poslední neuvěřitelný a trochu hororový den nezmění nic na tom, že Istanbul a hlavně čtvrť Kadıköy je úžasné místo a my tam chceme určitě jet znova!

Sedíme právě na schodech Castellania Palace, monumentální kamenné stavbě, kterou v roce 1507 postavili johanitští rytíři jako budovu obchodního soudu a burzy. Držíme se za ruce a pozorujeme pod sebou ten babylon lidí všech ras a jazyků, který se Hippokratovým náměstí sune. Ano, opět na Rhodosu, opět ve dvou, po 28 letech.

Přes zimu jsem se začal zajímat o levné letenky a zjistil několik destinací, které by byly výhodné a kam by se dalo odjet. A nakonec vyhrál Rhodos. Vlastně neplánovaně, přitom málokteré vzdálené místo je nám takhle blízké. V roce 1998 jsme tady byli na svatební cestě. Dvě děti, skoro bych dnes řekl. Všechno bylo tenkrát poprvé. Cesta letadlem, dovolená u moře na podzim, cizina bez rodičů, nutnost se domluvit v angličtině, poprvé si půjčit skútr, poprvé začít pít k snídani kávu s mlékem, a mnoho dalšího. Objevovali jsme svět a sami sebe.

Po deseti letech jsme se na tenhle ostrov vrátili s 3 a půl letým Míšou. Skoro na to samé místo. A bylo to opět úžasné. Cestovali jsme autobusem do hlavního města, taxíkem do blízkého akvaparku, celé dny trávili na prázdných plážích a užívali si radosti mladé rodinky. Iva tenkrát nastoupila čerstvě do práce a to byl i jeden z důvodu, proč jsme si to mohli dovolit. Tahle dovolená byla první, kdy jsme se přesvědčili, že Míša už je v tomhle věku spíše nadšeným parťákem než dítětem, které je pro vás koulí u nohy. Míša přijímal každý návrh na výlet s nadšením, užíval si moře i hotelový bazén, kde už plaval a udivoval tím ostatní hosty. I když si vzpomínám na moje chmury z blížícího se začátku dalšího semestru distančního studia a Ivanky chmury z nástupu do práce ihned po dovolené, byla to skvělá dovolená a máme na ni nádherné vzpomínky.

A co teď? Je to teď horší? Není. Jen je to jiné. Míša je od nás 800 kilometrů, o 1000 blíže, než je obvyklé. Ale spokojený, poznávající svět a těšící se po tomhle trochu orientálním dobrodružství zase domů.

Když jsme plánovali tenhle jarní výlet, našli jsme moc hezký hotel, který byl v poměru cena výkon skvělou volbou. Ale byl až na jižní části ostrova, což jsme vyřešili tím, že jsme si půjčili auto na celý pobyt. Rozdíl mezi půjčovným na dva, tři dny a nebo na týden nebyl překvapivě tak velký. Auto se tak pro nás stalo, jako v našich studentských letech, domovem a azylem. Když jsme si před letištěm vyzvedli auto, bylo před námi ještě spoustu hodin do check-inu. Ale protože jsme měli auto, měli jsme útočiště. Vybrali jsme si pláž, v autě se převlékli a strávili první část dne v nádherném létě, které tou dobou doma opravdu nepanovalo.

Pak jsme se pomalu zabydleli a stali se na týden hotelovými hosty, kteří pomalu poznávají zaběhlé psané i nepsané rituály a pravidla. Třeba jak to funguje u bazénu, v jídelně a při parkování před hotelem. Postupně jsme poznávali jednotlivé členy personálu a další hosty, kteří přijíždějí a odjíždějí. Jako kdyby ten hotel byl alegorie tohoto světa, do kterého přicházíme a odcházíme a postupně se v něm střídáme.

Věděli jsme, že v půlce našeho pobytu přijde velké ochlazení a tak jsme využili první dva dny na to, abychom si užili sluníčka, koupání a moře. Dny po ochlazení jsme věnovali cestování po památkách a městech, kde se jinak ve vysokých teplotách nedá být. Na závěr pobytu jsme zase začali s opalováním a koupáním. Tím byl náš pobyt rámovaný a tím to také bylo krásně pestré. Protože byl konec dubna a začátek května, ptali se nás lidé doma, zda se budeme koupat, zda nebude moře studené? Myslím, že jsme jim odpovídali, že si myslíme, že nebude. A opravdu nebylo. Při příjezdu bylo počasí opravdu letní a teplota vody byla jako u nás v létě v řece, takže studenější, ale vůbec žádné drama. Bylo také zajímavé, že v zastoupení hotelových hostů bylo spoustu lidí ze Skandinávie, těch kteří nejsou zvyklí na vysoké teploty.

Pokud bych někdy znovu na Rhodos jel, pak v tenhle termín. Ostrov je zelený, louky plné květů, hlavně na jihu ostrova. A teploty nejsou tak vysoko, aby se nedalo jezdit na výlety, kterými člověk prokládá to krásné lenošení na pláži nebo u bazénu.

K nezapomenutelným výletům byl jih ostrova a vykopávky antického města Vroulia, kde jsme byli úplně sami. Sedli jsme si k pozůstatkům zdí a četli si na internetu o tom, jak tady žili lidé, jaký vypadal jejich všední život a co se děle v té době ve světě. Třeba, že babylonský král Nabuchodonozora II. zrovna stavěl slavnou Ištarinu bránu a legendární Visuté zahrady Semiramidiny, že Tháles Milétský nebo Pythagoras přemýšleli nad tím, jak svět funguje nebo že se na světě objevuje první postup jak tavit železo. A tak jsme na tom kopci, kde fičel výtr sledovali ten výhled na širé moře a představovali si generace lidí, kteří zde vyhláželi lodě a přemýšleli, zda to jsou kupci nebo nájezdníci.

Nádherný byl výhled do Lindosu - Unesco města s templářskou pevností s akropolí uvnitř v nejvyšším místě města je neuvěřitelná. To prolínání historie několika lidských etap je zde neopakovatelné. Ztráceli jsme se v křivolakých uličkách, poseděli v krásné kavárně a leželi na vyhřáté zídce s pohledem na zátoku, kde kdysi přistávali antické galéry a o tisíc let později plachetnice s děly.

Dostali jsme se také do hlavního města a celé si ho prošli. Tady kráčely nejen dějiny, ale i my, v různých fázích svého života. A tak jsme dost vzpomínali a bilancovali. Nejen tady, ale tady hodně. Zažili jsme zde velkou průtrž mraků, voda tekla v ulicích a my schovaní v podloubí pozorovali ten netypický pohled na tohle rozpálené město, pevnost se svými hradbami a obrannými věžemi.

Čekali nás ale dvě místa, kam jsme se chtěli určitě podívat a tak byla cesta k nim určitou orientační hrou. Prvním z nich byl hotel, kde jsme kdysi byli s Míšou. To druhé místo bylo v našich vzpomínkách ještě zapadlejší - klášter v horách, kam jsme kdysi s Ivankou jeli na půjčeném skůtru.

Věděli jsme, že hotel byl na pláži, která byla několik kilometrů široká a kde jsme očekávali riviéru plnou hotelů. Jaké bylo naše překvapení, když tam nebyly žadné nové hotely, ale když tam chyběli i ty staré. Něco asi spadlo, možná něco shořelo, každopádně to místo bylo takové “destopické”, dalo by se říct. Vytrhané chodníky promenády kolem pláže, díry v silnici, polámané stromky, tuny odpadků vyplavených mořem na pláž. Dvakrát jsme se s autem otočili s tím, že to snad nenajdeme, až jsme konečně našli odbočku vedoucí k hotelu. První pocit nostalgie - fíkový keř, kde jsme si s malým Míšou trhali cestou na pláž fíky, elektrický transformátor u cesty, na který se mě Míša pořád ptal a nejednou hotel, zavřený, pravděpodobně v přípravách na otevření v nové sezóně, před hotelem dvě nebo tři auta s řemeslníky, nebo majiteli. Všechno omšelé, záplatované, potichu jsme z boku vešli do zahrady a poznávali bazén, kde jsme s Míšou řádili, ale špinavý, nenapuštěný. Nějak na nás ta směs vzpomínek a upadajícího stavu hotelu dopadla, že jsem řekl, abychom raději jeli pryč. Kdybychom přijeli a viděli další děti v bazénu, lidí pulsující udržovaným hotelem a jeho zázemím, bylo by nám líto, že ty vzpomínky už jsou pryč. Ale tak nějak bychom viděli, že život jde dál, že běží tak, jak běžet má. Ale tady, tady to bylo jako v nějakém filmu, kdy se hrdina vrací do své rodné vsi, která už třeba neexistuje, nebo je rozbořená. Prostě jsme sedli do auta a odjeli bez otočení.

Druhé hledání bylo ještě těžší. Když jsme si tehdy na podzim roku 1998 půjčili skútr, měli jsme určitý plán, kam se chceme podívat. Ale nakonec jsme všechno objeli a zbyl nám ještě čas a my přemýšleli, kam ještě dojet. Na mapě jsme si našli klášter směrem do centra ostrova a našli klidné a krásné místo. Ale kde to tak asi bylo? Zkusil jsem si vytýčit oblast, kde jsme se tehdy mohli pohybovat a hledal kláštery v této části ostrova. Je jich více a žádný z nich na první pohled neodpovídal našim vzpomínkám. Až při pozdějším zkoumání, kdy jsem rozklikl více fotografií na Google, mě zaujala jedna nízká budova. Najednou jsme měli vážného kandidáta na “naše” místo. A tak jsme mířili do hor a s každou další zatáčkou rostlo moje přesvědčení, že to by mohl být ono. Žádné domy ani vesnice, cesta nahoru do hor, serpentiny, a pak jsme přijeli a my přišlo, že to poznávám. Jen ten velký kostel do toho nezapadal. Stačila ale chvilka na internetu, abychom zjistili, že ten kostel je nový. :-) A opakovala se situace jako před čtvrt stoletím, procházeli jsme tím neuvěřitelným místem a nikdo si nás nevšímal. Procházeli jako duchové na místě bez lidí. Sedli jsme si v zahradě a četli si o boji místních jeptišek s plameny, které pohlcovali lesy kolem a blížili se zničit i tohle místo. Odmítli evakuaci a bránili místo do chvíle, kdy se schovali do kostelní krypty. Jenže oheň se zastavil, což dodnes není uspokojivě vysvětleno. Tady se to považuje za zázrak a místní jeptišky se stali předmětem zájmu médií a díky vybraným darům se opravilo spoustu věcí kolem. Znovu jsme přemýšleli, jaké by to bylo, strávit třeba 2 nebo 3 týdny na tomhle místě plném klidu. Kam by to člověka posunulo. Co by to s ním udělalo? Jak by se změnil? Strávili jsme na tomhle nádherném místě několik hodin a nechvátali nějak moc dolů z kopců, které byly kompletně plné spálených stromů, všelijak pokřivených a černých. I tímhle apokalyptickým okolím místo dostává zvláštní vibe.

Chybělo nám tak jediné místo, kam jsme se chtěli vrátit - klášter Tsambika, tyčící se vysoko nad okolní krajinu, postavený na špičaté skály jako maják. Vzpomínáme si na ty fotky šťastných párů, kteří po návštěvě tohoto místa otěhotněli a dali svým dětem jméno Tsambika. Vzpomínám si, jak jsme na to koukali a říkali si, že třeba jednou taky budeme mít děti. A tak tohle místo bylo jasným cílem. Ale když se ochladilo, začalo foukat tak moc, že na to tady u nás nejsme úplně zvyklý. Foukalo tak hodně, že jsme usoudili, že než se nechat z té hory sfouknout dolů, raději tuhle návštěvu posuneme na příště. Ano, přece musíme mít něco, proč se sem vrátit.

A tak se nedá nic dělat, příště sem jedeme zase … musíme. :-) 

Koukám se na vysoké horské štíty, nahoře stále sníh, ale tady kolem v údolí Bolzana jsou už listy na stromech a vinice, kam se podívám. A já hlavu opřenou o sklo sleduji proměňující se krajinu a jako malé dítě v autě svých rodičů se dívám na tváře lidí v autech, která míjíme, na lidi před svými domy, na elektrické dráty vinoucí se přes horská úbočí, na paprsky zacházejícího slunce, které vykreslují ještě více prostorovost celé scény kolem mě.

Rád bych se nechal jako dítě překvapovat a vykašlal se na ten strach ze změn, který je tak blízký člověku, který stárne. Alespoň zatím mě moje tělo předbíhá, běžící roky se na něm začínají podepisovat, ale moje vnitřní já stárne pomaleji. Jakoby duch odmítal hmotu, která ho svazuje. Jakoby software stárnul pomaleji než hardware. Nevíte, jak provést alespoň malý upgrade?:-)

Jedeme na lyže a myslím, že tím zakončíme a v sobě vnitřně uzavřeme pro letošek zimu. Vzpomínám, jak moje babička a dědeček vždy říkali: “Tak jsme se zase dožili jara”, a v očích měli radost a vděčnost. Byli navždy spojeni s tím cyklem, který jako děti ze vsi nedaleko Vodňan zažili a jako před nimi zažili všechny generace. Život se odehrává od jara do podzimu a zima, ta se jen přežívá. 

Jak jsme ji přežili my?

Tak hlavně jsme na konci ledna odvezli Míšu na letiště a od té doby ho viděli jen přes obrazovku našich digitálních zařízení. Odjel v rámci programu Erasmus do tureckého Istanbulu. Lhali bychom, kdybychom řekli, že jsme byli zpočátku z této destinace nadšeni. Ale teď vidíme, že je vše ok a Míša to tam skvěle zvládá a užívá si místní gastronomie, kamarády z celého světa a cestování na všechny strany. O svých cestách, objevování historie i gastronomie informuje pravidelně na svém instagramovém účtu. To vedlo k nezamýšleným efektům, jako že si Míšovo babička a děda nainstalovali Instagram.

Docela často si voláme, někdy i s obrazem, a hodně si píšeme a tyhle moderní způsoby komunikace jsou něčím, co překlenuje vzdálenost mezi námi. Jsme na Míšu hrdí, jak dobře to zvládá a dokáže se o sebe postarat. Moc se těšíme, až se na konci dubna ukáže na pár dní doma. V půlce června se pak vydáme do Istanbulu za ním! A nepojedeme tam jako turisté, ale jako návštěva, která tam bude mít lokálního průvodce.:-)

Sedím doma u jídelního stolu, notebook před sebou a píšu. Vánoční výzdoba je pryč, i když venku do té studené tmy světélka dál svítí. Nějak nemám motivaci je dát pryč. Pořád je venku nevlídno, nehostino, chladno, tmavo a ta drobná světla jakoby tu tmu od našeho domu odháněla. Dám je pryč, jako každý rok, až ucítím dotek jara. Něco, co se těžko vysvětluje a co všechno mění.

Nahoře se balí Míša, za chvíli pojede do Prahy. Dneska spal ve své posteli na dlouhou dobu naposled. Když to dobře půjde, lehne si na ni až v létě. Ale o tom až v příštím příspěvku. Dnes bych se chtěl ohlédnout za celým tím vánočním obdobím, které je za námi.

Ano, přežili jsme opět celý ten předvánoční hektický kolotoč mezi osobním životem se všemi těmi nákupy dárků, občasnými virózami a přípravami domácnosti a pracovním životem se všemi těmi uzávěrkami a pracovními večírky. My k tomu ale přidáváme ještě další rozměr - ten dobrovolnický, nebo jak to nazvat. Energie do všeho toho hraní a zpívání v domovech pro seniory, kostelech, vánoční trhy a také projekt Restart, který nás naplňuje, ale také vyčerpává.

Vánoce byly krásné, vlastně jako už pár let. Nikdo nám nechyběl, všechny rodinné rituály jsme s radostí zopakovali, takže naši přijeli na Štědrý večer a my s Míšou vytáhli kytary, na Štěpána kachna se zelím u babičky na vsi, Silvestr na chatě a spousta setkání s kamarády, kterých máme, díky Bohu tolik, že jim nejsme schopni vrátit přízeň i čas, který by si zasloužili.

Na rozdíl od jiných zim byla tahle studenější a tak jsme si na chatě, kde jsem tentokrát zůstali týden, užili hodně chladu a nonstop topení. Návrat domů vypadal, jako když na dovolené přijedete do hodně luxusního hotelu. Nejdete na záchod ve 4 stupních, nemyjete se ve škopku s ohřátou vodou na kamnech, otočíte ovladačem topení a máte teplo. Na chatě nesmíte nechat kamna vyhasnout, jinak jde teplota rychle dolů.

Sníh a mráz v lednu pokračoval a tak jsme vyrazili na Šumavu s běžkami a vydali se konečně na zamrzlé jezero a připadali si jako někde daleko na severu. Kolem nás obrovská plocha, všechno v odstínech bílé a v dálce se zvedala mlha. A my jeli chvíli za sebou, chvíli vedle sebe, povídali si a obdivovali tu krásu kolem. A nakonec skončili v blízkém akvaparku v saunách a bazénku s horkou vodou, který jsme měli jen pro sebe…

Pokud se v tomhle deníku podívám do minulosti, pak v ní každé léto nechybí zápisy z našich výletů s Míšou. Už od jeho 4 let jsme spolu každý rok vyjížděli na několikadenní výlety. Máme spoustu vzpomínek a stovky fotek z nejrůznějších částí Jihočeského kraje a Šumavy. Je to naše společné bohatství a to nám už nikdo nevezme. Když jsem tyto výlety plánoval, bral jsem to jako investici do vztahu otec a syn, který jsem chtěl mít jiný, než se svým tátou. A myslím, že přesně to se nakonec stalo. A moc si vážím toho, že Iva tenhle nápad vždy podporovala.

Jenže pak se narodila Verunka a rostla a nám se nějak do našich klukovských plánů nehodilo tahat s sebou mladší holčičku. Napadalo mě, zda ještě něco takového podnikat jen s Veru, ale přišlo mi, že to už je nad moje síly a počty dnů dovolené. Později vše utnula covidová pandemie a její zákazy. V posledních letech býváme s Míšou spolu na chatě, kde naše plány a výlety spojujeme s přípravou dřeva na zimu.

Ale nedávno se stalo několik okolností, z nichž vyplynula možnost strávit několik dní jen s Veru. A k mému překvapení se mnou Veru jet chtěla. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že vlastně nejsme úplně zvyklí být sami spolu. Prostě jen moje holčička a já. A tak jsme vyrazili. 

A opět Šumava, ta podzimní, kterou mnoho lidí považuje za nevlídnou. Ne, to je právě ta pravá Šumava, to je právě ta její jedinečnost. Ta podmračenost, ta zádumčivost, ta divokost na první pohled skrytá. Rozložili jsme náš několikadenní pobyt mezi výlety, odpočinek a dobré jídlo.

A jak už to tak bývá, všechna ta společná činnost nás propojila a najednou jsme měli čas si povídat. Ne takové to: “Sedni si ke mně a řekni mi, jak bylo ve škole”. Tohle povídání plynulo jako horský potůček ze strany na stranu, zurčí, bublá a vy nevíte, kam se vydá. Otázky častokrát přicházely od Veru a ne ode mě. A mé odpovědi byly slyšeny. Možná řeknete, že takhle přece normální hovor vypadá. Ale každý z vás, kdo má doma teenagera, mi velmi dobře rozumí. Najednou tu byli, bez těch všelijakých povinností a dívání se na hodinky nebo na mobil, trochu jiná Veru a trochu jiný Luďa. Na chvíli tu nemusel být jeden až moc zodpovědný a druhý až moc nezodpovědný. Najednou tu nebyly až tak moc potřeba naše rozdělené role, které máme naučené z domova. Najednou jsme si byli více rovni a tím i blíž. 

Mám z našeho výletu krásné fotky. Jedna z Čertovy stěny je výjimečná. Při západu slunce vykouklo na chvíli slunce zpod mraků a celá scéna dostala filmový náhled. Verunka seděla na takovém útesu z kamene, nohy ji visely volně dolů a světlo zapadajícího slunce ji prozářilo prameny vlasů. Seděla tam jako nějaká elfí víla, jakoby to byl obraz z jiného světa.

Byli jsme spolu taky na Vítkově kameni, který je nejvýše položeným hradem naší země. Co jsme se nablbli a nasmáli, než jsme k němu vylezli. Taky jsme si půjčili koloběžky a sjeli si několika kilometrovou trasu dolů. Velmi dobře jsem si vzpomněl, jak jsme jednou udělali přesně tuhle věc s Míšou. A tak jsem ji zastavil přímo na tom místě, kde jsem kdysi vyfotil Míšu a udělal to samé s ní. Myslím, že obě fotografie od sebe dělí přibližně 10 let. Pro mě nedávno, pro Veru většina života a pro Míšu půlka. Jak je čas a jeho vnímání relativní.

Vlastně jsem doháněl to, co jsem zameškal, nebo spíše co jsme zameškali. A byl jsem tak moc vděčný, že tahle druhá šance přichází. Klidně bychom na Šumavě ještě chvíli zůstali. Slíbili jsme si, že to určitě zopakujeme. Už teď se těším…

Psáno 24.10.2025

Život je jako jízda na horské dráze. Nevybrali jsme si ji, narodili jsme se na ni a ona už v tu chvíli jela. A když už konečně ta jízda zpomalí, tak jedině před tím, než se zase rozjede až moc rychle. A když máme hlavu v oblacích a rozhlížíme se z té výšky do krajiny kolem, blíží se pád do hlubiny. Neříkám, že je to tak pořád a s nějakou přesnou pravidelností, ale v tom je to ještě strašidelnější, protože se na to člověk nemůže připravit.

Je právě poledne a já jsem včera v tuhle dobu ležel v posteli na pokoji a spal. Noc předtím jsem toho totiž moc nenaspal. Strávil jsem hodně času na záchodě a prožil si fáze zimnice i horečnatosti. Už jsem si uprostřed noci myslel, že strávím následujících pár dní v posteli. A teď stojím na nejhezčí pláži Severního Kypru, cítím se fajn a můžu za to jen děkovat kamsi ke hvězdám. Horská dráha sjela dolů, ale teď už jsem zase na cestě nahoru.

Půjčili jsme si auto na několik dní a začali cestovat. Poprvé v životě jezdím v autě vlevo. Zajímavá zkušenost, která mě až doposud nepotkala. Není problém jet v levém pruhu, ale najíždět na kruhový objezd doleva, na dálnici se držet v pomalejším pruhu - tom levém, a předjíždět ostatní zprava, to jsou zážitky, … stejně jako blinkry na pravé straně a zpětné zrcátko na levé. Ale jde to, postupně líp a líp.

Včera jsme byli v blízkém městě a překvapila mě ta nahodilost zástavby. Vypadá to, že něco jako plánovaný městský urbanismus tady neexistuje. Betonové oprýskané stavby, v jejichž přízemí svítí světla výloh prodejen se značkovým oblečením nebo botami. V něčem je osud tohoto ostrova podobný s naší českou kotlinou. Když se podíváte do historie, prohnala se tudy snad každá armáda světa, a tak se tu měnili majitelé až moc často. Vedle sebe vidíte mešity a kostely, zbytky středověkých hradů i pozůstatky paláců. Vedle jednoho takového jsme včera parkovali. Vysoké stěny pozůstatku paláce po Benátčanech, kolem kterých a dokonce i v nich je parkoviště. To jsou kontrasty, které doma uvidíme ale stěží.

Sedli jsme si v samotném centru přístavního města do restaurace, kde jsme přímo z ulice viděli na místní katedrálu, z níž ční na jedné straně minaret. Dali jsme si všichni večeři a povídali a bylo nám dobře. Iva totiž měla narozeniny, a i když jsme jí přáli doma, stejně jsme to chtěli nějak oslavit. Holky se rozhodly, že Ivě udělají takový kosmetický salon na přání. A tak se všechny holky vyparádily a my pak mohli vyrazit.

Emička, která je tu s námi je takové sluníčko, hezky se s Veru doplňují a všechno hezky a hladce plyne.

Dívám se do mobilu na zprávy, doma na horách sněží. Těžko věřit. Odkládám telefon, na kterém píšu tato slova a jdu se koupat. Dneska jsou velké vlny, obloha modrá a teplota kolem 28C. Ostatně, jako každý den…

Sedím na pláži a slunce pomalu sestupuje k obzoru. Teď už tak nepálí, teď už je vlídné a pokojné. Ta tam je jeho polední žár, kdy to vypadalo, že musí stihnou všechno to svícení a ohřívání světa v několika minutách. Je jako my, je jako já, jen s tím pokojem si nejsem jistý.

Opět u moře a k tomu v druhé polovině října. Spousta věcí v našich životech přichází tak nějak sama od sebe, dalo by se říct. Ti z vás, kteří věříte v něco mezi nebem a zemí nebo jako já - v Někoho mezi nebem a zemí, řeknete, že to samo od sebe není. A pak je už na nás, abychom se příležitosti chytili nebo ji nechali běžet. Někdy stačí představit si do té doby něco nepředstavitelného. Někdy kývnout na nabídku, která nečekaně přichází. A tak jsme díky dobrým lidem a kamarádům tady, protože nabídka přišla a my kývnuli.

S námi měli původně jet i Míša s Lindou, ale kvůli škole museli cestu zrušit. Moc nás to mrzelo, a do teď nás to mrzí. A tak jsme tady ve čtyřech, protože Verunka si s sebou vzala kamarádku Emičku.

Tři hodiny letadlem a změní se vám svět. Jako by letadlo bylo stroj času a 3 hodiny jsou 3 měsíce do minulosti. Nikdy se neomrzí ten pocit, kdy na letištní ploše vystoupíte z klimatizovaného prostoru a najednou cítíte to horko a žhnoucí slunce, které jste už dávno zařadili do kategorie “minulost” a do kategorie ”příští rok zase bude”. Ale ten příjemný šok trvá jen chvíli, první hodiny, první den či dva. Pak už to bere člověk jako normální, protože na tohle se dobře zvyká.

Zítra si půjčujeme auto a já si poprvé vyzkouším jízdu v levém pruhu. Tolikrát jsem to viděl ve filmech a teď v jednom takovém budu hrát i já. Chceme jet na Želví pláž, i když tam v tomto období prý želvy nejsou. Každopádně doporučené místo s nádhernou přírodou a rodinnou restaurací. Tak uvidíme…