Už v noci jsem věděl, že se něco děje. Zpocený a udýchaný, s divným pocitem v břiše i hlavě. Ale vyhlídka našeho odpoledního setkání dávala sílu překonat všechny překážky na světě. S pocitem nevolnosti jsem vstal z postele a chvátal na ranní autobus, který mě měl odvézt do města. Nad loukami podél silnice se ještě držela mlha, ale to nic neměnilo na tom, že se na svět rodil další z řady slunečných srpnových dnů. Minulý týden jsme prožili společný týden při sjíždění Vltavy a já si na tvou přítomnost zvykl víc než je možné v nastalé samotě unést. Už jsi nebyla jen ta, s kterou je příjemné trávit čas, byla jsi ta, bez které žádný čas trávit nechci.
V autobuse jsem schoulený usnul a se vzrůstající únavou se rozhodl, že zajdu domů a trochu se vyspím. Setkat jsme se měli až odpoledne. S úlevou jsem padl do postele a navzdory světlu v místnosti, navzdory dětským hlasům ze zahrady za domem, jsem ve vteřině usnul.
Když jsem se vzbudil, věděl jsem, že něco je špatně. Očekávaná úleva se nedostavila. Sedl jsem si na postel a svět se se mnou zatočil. Několik minut jsem jen seděl a snažil se vstát. Nešlo to. Obrovská horkost. "Musím mít horečku", mluvil jsem sám k sobě. Opatrně po čtyřech jsem lezl bytem do kuchyně, kde byl v horní poličce kuchyňské linky schovaný teploměr. Zkoušel jsem se pro něj natáhnout, ale jakmile jsem vstal, bál jsem se, že omdlím. Nakonec jsem si přisunul židli, na ní vylezl a natáhnul ruku. Ale teploměr v mé ruce nedržel, ruce se mi třásly tak, že vypadl a při nárazu na dlažbu kuchyně se společně s jedovatou rtutí rozletěl na tisíc kousků.
Zoufalství, ... seděl jsem v předsíni na zemi a nevěděl co dělat. Čas setkání se pomalu blížil. Mně bylo zle a věděl jsem, že se nějak musím dostat k doktorovi. Představa o našem setkání se pomalu stávala snem, který jakoby ani nikdy nebyl něčím skutečným, reálně plánovaným, jakoby byl vždy jen představou, vysněnou touhou.
Nakonec jsem se k doktorovi dostal. Trvalo mi to podstatně déle, ale dostal jsem se tam. Vyčerpaný, po strastiplné cestě plné zastávek a přidržování se plotu. Když mě doktorka viděla v čekárně, ihned mě brala do ordinace. "Polož se sem, dojdu pro teploměr", řekla doktorka a než se vrátila z vedlejší místnosti, už jsem tvrdě spal. Teplota kolem 40 stupňů a jak se později potvrdilo, v těle infekce úplavice. Čekaly mě dny silných průjmů a tvrdé diety. Odvezli mě sanitkou ... padl jsem do postele a spal a spal. Pokaždé, když jsem se probudil, bylo mi tak líto, že jsme se nesetkali. Nervovalo mě vědomí, že na mě čekáš a já nejdu. Že se bojíš, že nevíš, co se stalo a kde jsem. Že neexistuje způsob, jak ti to dát vědět.
Ty jsi v přesný čas stála na smluveném místě a já nešel. Nejprve jsi si říkala, že jsem se zpozdil o pár minut, i když ani to nebylo pro mě typické. Většinou jsem na tebe netrpělivě a natěšeně čekal dlouho před smluveným časem. A protože čas běžel a já nepřicházel, znervózněla jsi a věděla jsi, že se něco stalo a jen jsi se bála pustit uzdu fantazii, která ve spojení se strachem a obavami dokáže neuvěřitelné věci. Minuty běžely a stávaly se hodinami a tvoji rodiče se už nemohli na ten neklid ve tvých očích dívat. Vzali auto a začali objíždět mou rodinu ve městě, aby zjistili, zda někdo neví, co se se mnou děje. Každopádně nakonec jste se objevili ve dveřích bytu jedné z mých babiček, kde jsem ležel já.
Když v mém vyprávění zastavím, asi většina mladších řekne, proč jsem už doma nevyndal z kapsy mobil a nezavolal rodičům nebo k doktorovi, proč jsem také nevolal Ivě, která na mě odpoledne čekala a nevysvětlil jí, proč nemohu přijít. Odpověď je jednoduchá - mobilní telefony neexistovaly. A když se někdo zeptá, proč jsem tedy nepoužil klasický telefon, pak odpovím, že jsme ho neměli. To nebylo tehdy nic zvláštního, většina lidí totiž telefon neměla. Zní to jako velká historie, ale není. Naopak relativně malý počet let, které od této události uplynuly, je důkazem, jak obrovský boom komunikace zažíváme. Často přemýšlím, jak moc se nástupem moderních a mobilních technologií právě naše komunikace změnila, jak se změnily způsoby a vzorce chování. Jak se změnila práce i zábava. Jak to má svá pozitiva i negativa a čeho je více? Většinou dospěji k názoru, že více je toho negativního, protože se díky této komunikaci svět ještě více zrychlil a že se nám díky té rychlosti nežije lépe. Na druhé straně právě dnešní vzpomínka je důkazem, že jsou zde vidět nesporně i její pozitivní stránky.
V autobuse jsem schoulený usnul a se vzrůstající únavou se rozhodl, že zajdu domů a trochu se vyspím. Setkat jsme se měli až odpoledne. S úlevou jsem padl do postele a navzdory světlu v místnosti, navzdory dětským hlasům ze zahrady za domem, jsem ve vteřině usnul.
Když jsem se vzbudil, věděl jsem, že něco je špatně. Očekávaná úleva se nedostavila. Sedl jsem si na postel a svět se se mnou zatočil. Několik minut jsem jen seděl a snažil se vstát. Nešlo to. Obrovská horkost. "Musím mít horečku", mluvil jsem sám k sobě. Opatrně po čtyřech jsem lezl bytem do kuchyně, kde byl v horní poličce kuchyňské linky schovaný teploměr. Zkoušel jsem se pro něj natáhnout, ale jakmile jsem vstal, bál jsem se, že omdlím. Nakonec jsem si přisunul židli, na ní vylezl a natáhnul ruku. Ale teploměr v mé ruce nedržel, ruce se mi třásly tak, že vypadl a při nárazu na dlažbu kuchyně se společně s jedovatou rtutí rozletěl na tisíc kousků.
Zoufalství, ... seděl jsem v předsíni na zemi a nevěděl co dělat. Čas setkání se pomalu blížil. Mně bylo zle a věděl jsem, že se nějak musím dostat k doktorovi. Představa o našem setkání se pomalu stávala snem, který jakoby ani nikdy nebyl něčím skutečným, reálně plánovaným, jakoby byl vždy jen představou, vysněnou touhou.
Nakonec jsem se k doktorovi dostal. Trvalo mi to podstatně déle, ale dostal jsem se tam. Vyčerpaný, po strastiplné cestě plné zastávek a přidržování se plotu. Když mě doktorka viděla v čekárně, ihned mě brala do ordinace. "Polož se sem, dojdu pro teploměr", řekla doktorka a než se vrátila z vedlejší místnosti, už jsem tvrdě spal. Teplota kolem 40 stupňů a jak se později potvrdilo, v těle infekce úplavice. Čekaly mě dny silných průjmů a tvrdé diety. Odvezli mě sanitkou ... padl jsem do postele a spal a spal. Pokaždé, když jsem se probudil, bylo mi tak líto, že jsme se nesetkali. Nervovalo mě vědomí, že na mě čekáš a já nejdu. Že se bojíš, že nevíš, co se stalo a kde jsem. Že neexistuje způsob, jak ti to dát vědět.
Ty jsi v přesný čas stála na smluveném místě a já nešel. Nejprve jsi si říkala, že jsem se zpozdil o pár minut, i když ani to nebylo pro mě typické. Většinou jsem na tebe netrpělivě a natěšeně čekal dlouho před smluveným časem. A protože čas běžel a já nepřicházel, znervózněla jsi a věděla jsi, že se něco stalo a jen jsi se bála pustit uzdu fantazii, která ve spojení se strachem a obavami dokáže neuvěřitelné věci. Minuty běžely a stávaly se hodinami a tvoji rodiče se už nemohli na ten neklid ve tvých očích dívat. Vzali auto a začali objíždět mou rodinu ve městě, aby zjistili, zda někdo neví, co se se mnou děje. Každopádně nakonec jste se objevili ve dveřích bytu jedné z mých babiček, kde jsem ležel já.
Když v mém vyprávění zastavím, asi většina mladších řekne, proč jsem už doma nevyndal z kapsy mobil a nezavolal rodičům nebo k doktorovi, proč jsem také nevolal Ivě, která na mě odpoledne čekala a nevysvětlil jí, proč nemohu přijít. Odpověď je jednoduchá - mobilní telefony neexistovaly. A když se někdo zeptá, proč jsem tedy nepoužil klasický telefon, pak odpovím, že jsme ho neměli. To nebylo tehdy nic zvláštního, většina lidí totiž telefon neměla. Zní to jako velká historie, ale není. Naopak relativně malý počet let, které od této události uplynuly, je důkazem, jak obrovský boom komunikace zažíváme. Často přemýšlím, jak moc se nástupem moderních a mobilních technologií právě naše komunikace změnila, jak se změnily způsoby a vzorce chování. Jak se změnila práce i zábava. Jak to má svá pozitiva i negativa a čeho je více? Většinou dospěji k názoru, že více je toho negativního, protože se díky této komunikaci svět ještě více zrychlil a že se nám díky té rychlosti nežije lépe. Na druhé straně právě dnešní vzpomínka je důkazem, že jsou zde vidět nesporně i její pozitivní stránky.
5 komentářů:
Já si říkám, jak jsme dřív mohli bez mobilů normálně existovat.. my se v dnešní době bez mobilu ani nesejdem na oběd. Ale nějak to šlo, lidi se museli lépe dohodnout, když něco slíbili, dodržet to. Velký plus vidím v akutních případech, sanitka, policie atd atd. Zuzka Š.
já souhlasím, že spíš negativní .. ano, může být, že ti mobil zachrání život, ale většinou mám spíš nepříjemný pocit, že nemůžu vydechnout, že jsem obklopena zářením, vlněním, neustále dostupná a že se mi divně odpočívá. Je pro mě prostě nepochopitelně nepopsatelný rozdíl mezi procházkou v lese s mobilem a bez něj .. jinak opět působivé čtení - já myslela, že to bude ta mononugleóza :-)) Markéta
Zuzko, Markéto ... díky za příspěvky. :-)
Zuzko, přesně s tím obědem to je ono. Napřed se domluvíme na určitou hodinu, někdy si ještě voláme, že jeden nestíhá, posunujeme čas, pak se prozváníme ... prostě úlet, ale asi to znáte.
Markéto, minulou neděli jsem si zapomněl mobil na chatě u našich a dostal jsem se k němu až v pondělí odpoledne. Ze začátku to byl stísněný pocit, co budu dělat, co když se něco stane, jak se ráno vzbudím (budím se mobilem), jak se domluvím s Ivou na oběd, co když mi bude někdo volat a bude to důležité atd. Po tomto malém abstinenčním výkyvu se ve mně nakonec rozlila určitá úleva a začal jsem vnímat ty kladné stránky nepřítomnosti telefonu. Takže naprosto chápu rozdíl procházky s nebo bez mobilu.
Každopádně, pro mě byla přelomem moje nemoc, kdy jsem celkově zvolnil a naučil se mobil na noc vypínat, nechávat ho doma a tak. Do té doby jsem byl pořád na přijmu. Trochu mě ta doba a její okolnosti v tomhle ohledu osvobodily.
Milí, zlatí, tak to já jsem svobodná. Někdy až moc... a pak se na mě ostatní zlobí, že nejsem na příjmu.Až teď, co chodím do práce je to se mnou "lepší"(až na víkendy).Předtím jsem měla mobil většinou někde založenej nebo vyplej.
Iva :-) (kdybyste to nepoznali :-))
Okomentovat