Z různých důvodů jsem po střední škole neměl chuť jít dál studovat. Jedním z nich byla má nechuť protahovat vztah s Ivou o dalších 5 let bez nějakého dalšího impulzu. Ano, chtěl jsem se ženit, což je asi vzhledem k určitým zažitým stereotypům ve společnosti trochu nečekané, ale tak jsem to cítil a věděl, že to náš vztah po letech intenzivního každodenního chození potřebuje. Že se potřebuje někam dál posunout, jinak bude stagnovat, zpomalovat, až se nakonec zastaví úplně. A to bylo to úplně poslední, co jsem si přál. A tak přede mnou vyvstala otázka vojenské povinnosti. Neviděl jediný důvod, proč se tohoto podniku dobrovolně zúčastnit a volil jsem smysluplnější variantu - civilní službu. Po krátkém hledání mi sehnala teta místo na dráze. Jak se posléze ukázalo, šlo o administrativní práci a bylo to vlastně moje první místo a to přímo u ředitele, kterému všichni říkali "náčelníku" a nepřišlo jim to legrační. Pracoval jsem tam v klidu a pohodě rok. Na další půlrok jsem byl přeložen, dostal jsem do ruky krompáč a lopatu a pracoval pod širou oblohou - ale o tom zase někdy jindy. Rád bych se věnoval té první etapě.
Ta doba má své neopakovatelné kouzlo. Už asi tím, že jsem do práce nastoupil na podzim, že budova, kde jsem pracoval, ležela na konci města, v části, kterou jsem neznal. Po krátkém rozkoukání a seznámení se s tamní pracovní morálkou, připomínající již dávno skončené soudružské časy, naskýtala se mi příležitost trávit hodně času mimo práci, aniž by to někdo
zjišťoval nebo po tom pátral.
A tak jsem trávil hodiny na procházkách, chodil pro svačinu pokaždé jinými ulicemi, sedával na kolejích a čekal až pojede vlak nebo dlouhé minuty koukal, jak v aleji padají barevné listy a brodil se tou záplavou, jako kdybych chodil ve sněhu. Užíval si poslední podzimní paprsky a snil o tom, co nás s Ivou čeká. Den co den povídal s některými lidmi a probíral často vážná a důvěrná témat. S lidmi, které jsem potom už nikdy neviděl. Na počítači hlavního informatika hrál přes jeho dvouhodinovou polední pauzu hry a prožíval tak dobrodružné příběhy při hledání skrytého templářského chrámu či bránil základnu před nájezdem robotů. Vydělával něco kolem tisícikoruny a radoval se z těch peněz, protože to byly první peníze, které jsem pro nás vydělal.Šetřili jsme je na společné výlety a dovolené.
A tak běžel den za dnem, v kanceláři s kolegyní, která měla před důchodem a milovala rádiovou stanici hrající hity ze 60. a 70. let. Za ten rok jsem naposlouchal hodně písniček, na které nedokážu zapomenout, a které mě vždy vrací zpět do těch chvil, které bych nazval sladkými, protože přesně tak sladký je život, když je vám dvacet a nemáte proč se honit a nervovat, a vlastně nevíte, co pořádně znamená slovo odpovědnost.
Ta doba má své neopakovatelné kouzlo. Už asi tím, že jsem do práce nastoupil na podzim, že budova, kde jsem pracoval, ležela na konci města, v části, kterou jsem neznal. Po krátkém rozkoukání a seznámení se s tamní pracovní morálkou, připomínající již dávno skončené soudružské časy, naskýtala se mi příležitost trávit hodně času mimo práci, aniž by to někdo
zjišťoval nebo po tom pátral.
A tak jsem trávil hodiny na procházkách, chodil pro svačinu pokaždé jinými ulicemi, sedával na kolejích a čekal až pojede vlak nebo dlouhé minuty koukal, jak v aleji padají barevné listy a brodil se tou záplavou, jako kdybych chodil ve sněhu. Užíval si poslední podzimní paprsky a snil o tom, co nás s Ivou čeká. Den co den povídal s některými lidmi a probíral často vážná a důvěrná témat. S lidmi, které jsem potom už nikdy neviděl. Na počítači hlavního informatika hrál přes jeho dvouhodinovou polední pauzu hry a prožíval tak dobrodružné příběhy při hledání skrytého templářského chrámu či bránil základnu před nájezdem robotů. Vydělával něco kolem tisícikoruny a radoval se z těch peněz, protože to byly první peníze, které jsem pro nás vydělal.Šetřili jsme je na společné výlety a dovolené.
A tak běžel den za dnem, v kanceláři s kolegyní, která měla před důchodem a milovala rádiovou stanici hrající hity ze 60. a 70. let. Za ten rok jsem naposlouchal hodně písniček, na které nedokážu zapomenout, a které mě vždy vrací zpět do těch chvil, které bych nazval sladkými, protože přesně tak sladký je život, když je vám dvacet a nemáte proč se honit a nervovat, a vlastně nevíte, co pořádně znamená slovo odpovědnost.
Žádné komentáře:
Okomentovat