Někdy jsou víkendy, kdy se toho zas až tak moc neděje. Kdy se vše točí podle zaběhlého scénáře a čas poklidně utíká. Právě uplynulý víkend byl pro nás vším, jen ne obyčejným a poklidným. O svou obyčejnost přišel už tím, že jsme si s Ivou vzali na pondělí dovolenou a víkend si tak o den protáhli. Míša byl totiž od sobotního odpoledne do pondělního dopoledne na hlídání u babiček a my mu chtěli naši nepřítomnost vynahradit. Strávili jsme tak v ZOO na Hluboké skoro půl dne rodinné pohody a užívali si společné chvíle, které jsou od nástupu Ivanky do práce o moc vzácnější. Hezké počasí, skoro žádní lidé, to je ideální kombinace. A ke všem zvířátkům ještě dětské hřiště a hezká restaurace, takže jsme nelitovali, že jsme si vybrali k našemu minivýletu právě tohle místo.
Ale teď zpět k tomu, kde jsme byli od sobotního večera do nedělní noci.
Už několikrát jsem se v deníku zmiňoval o jednom přátelství, o kamarádovi ze Slovinska. Psal jsem o tom, jak to začalo, o tom, jak jsme u něj byli poprvé i podruhé a také tom, jak byl on u nás. K tomu se nechci vracet, jen chci znovu říct, že mi to stále přijde neuvěřitelné a že mě to nepřestává překvapovat. Po tomto víkendu mě to překvapuje ještě víc. Marko, tak se náš kamarád jmenuje, se totiž ženil. Protože se známe už nějakých 6 nebo 7 let, měl jsem možnost poznat peripetie člověka, který nechce zůstat v životě sám, který má za sebou vztah, ze kterého se dlouho vzpamatovával a tak ten strach není jen za samoty, ale také z nového vztahu, což situaci hodně komplikuje a vyjadřuje tak podstatu začarovaného kruhu všech "singles", kteří mají třicítku už dávno za sebou. A tak jsem mu v průběhu těch let držel palce a hodně našich hovorů, chatů a mailů se točilo právě kolem tohoto tématu. Musím říct, že jsem se trochu začínal bát, že zůstane sám a mrzelo mě to, protože mi to k němu, pro jeho přátelskou povahu, vůbec nesedělo. O to větší radost jsem měl, když minulý rok psal o někom v jeho blízkosti, kdo se mu líbí a ještě nadšenější jsem byl, kdy po nějaké době psal o tom, že jeho city jsou druhou stranou opětovány. Události nabraly spád a po nadšených zprávách o zasnoubení přišla i zpráva o svatbě, jejím termínu a pozvání na ni.
Pozvání jsme dlouho zvažovali a nakonec se rozhodli vážit cestu a na svatbu jet. Celé to pro nás trochu zavánělo dobrodružstvím. Na hostinu bylo pozváno 75 lidí a my jsme se se 74 z nich nikdy neviděli. Potřebovali jsme někde přespat ze soboty na neděli, tak nám bylo nabídnuto spát přímo u Markovo mámy, kde se hned ráno na pohoštění scházela nejužší rodina - všichni sourozenci, jejich děti, strejdové, tety....a my.
Naštěstí všechno probíhalo nad očekávání hladce a v pohodě, snad ještě víc, než jsme si vůbec troufali doufat. Zase jsme jedli "poticu" (oříškovou buchtu) a zapíjeli jí jogurtem, plněné papriky, sýry, uzené maso a olivy a mnoho dalších dobrot. Před polednem jsme se přesunuli do sboru (kostela), kde probíhal obřad. Vše bylo milé, vkusné, nevtíravé. Kázání nebylo dlouhé, což bylo dobře, protože jsme tomu nerozuměli :-). Překvapila mě čistota a profesionalita, s jakou zpívali zpěváci a hrála klavíristka, a krásná akustika sálu. I ve sboru byl připravený raut, takže se povídalo a ochutnávalo ( jedna z buchet byla naprosto identická s jednou buchty od mojí babičky, tak to jsem zvědavý, kdo od koho v minulosti opisoval ). A pak se jelo na svatební hostinu. Plno dobrého jídla, nejprve velký raut na terase, potom hostina, která měla několik chodů a nám se to moc zamlouvalo, protože oproti české nacpávačce se jedlo po malých dávkách, zato pokaždé něco jiného a v podstatě celé odpoledne. K tomu krásné prostředí a krásné počasí, posunuté oproti našemu tak o 14 dní dopředu k létu.
No a co k tomu teď napsat. Jaký závěr? Že se naše obavy z toho, že tam budeme tak trochu navíc, ukázaly jako plané? Že jsme už po několikáté zaskočeni větší pohostinností, taktem a otevřeností, než jsme zvyklí či než bychom očekávali? Že nám zase o velký kus přirostla tahle pozoruhodná země plná lesů, hor, vinic a středomořského počasí k srdci? Že jsme se seznámili s dalšími lidmi, dostali další pozvání a pozvání opětovali? Že jsme odjížděli v naprostém šoku z toho, jak nás lidé přijímali a jak se nám věnovali?
A mohl bych pokračovat dál a dál...takže skončím opravdu jen opakováním, že jsme nadšení.
Hvala lepa, Marko ... :-)
PS. Fotky ze svatby i z pondělní ZOO jsou v galerii.
PPS. Kdyby jste někdo chtěl, tak zmínky o setkáních s Markem najdete v příspěvcích z 24.01.2005, 06.10.2005 a 21.07.2006.
Ale teď zpět k tomu, kde jsme byli od sobotního večera do nedělní noci.
Už několikrát jsem se v deníku zmiňoval o jednom přátelství, o kamarádovi ze Slovinska. Psal jsem o tom, jak to začalo, o tom, jak jsme u něj byli poprvé i podruhé a také tom, jak byl on u nás. K tomu se nechci vracet, jen chci znovu říct, že mi to stále přijde neuvěřitelné a že mě to nepřestává překvapovat. Po tomto víkendu mě to překvapuje ještě víc. Marko, tak se náš kamarád jmenuje, se totiž ženil. Protože se známe už nějakých 6 nebo 7 let, měl jsem možnost poznat peripetie člověka, který nechce zůstat v životě sám, který má za sebou vztah, ze kterého se dlouho vzpamatovával a tak ten strach není jen za samoty, ale také z nového vztahu, což situaci hodně komplikuje a vyjadřuje tak podstatu začarovaného kruhu všech "singles", kteří mají třicítku už dávno za sebou. A tak jsem mu v průběhu těch let držel palce a hodně našich hovorů, chatů a mailů se točilo právě kolem tohoto tématu. Musím říct, že jsem se trochu začínal bát, že zůstane sám a mrzelo mě to, protože mi to k němu, pro jeho přátelskou povahu, vůbec nesedělo. O to větší radost jsem měl, když minulý rok psal o někom v jeho blízkosti, kdo se mu líbí a ještě nadšenější jsem byl, kdy po nějaké době psal o tom, že jeho city jsou druhou stranou opětovány. Události nabraly spád a po nadšených zprávách o zasnoubení přišla i zpráva o svatbě, jejím termínu a pozvání na ni.
Pozvání jsme dlouho zvažovali a nakonec se rozhodli vážit cestu a na svatbu jet. Celé to pro nás trochu zavánělo dobrodružstvím. Na hostinu bylo pozváno 75 lidí a my jsme se se 74 z nich nikdy neviděli. Potřebovali jsme někde přespat ze soboty na neděli, tak nám bylo nabídnuto spát přímo u Markovo mámy, kde se hned ráno na pohoštění scházela nejužší rodina - všichni sourozenci, jejich děti, strejdové, tety....a my.
Naštěstí všechno probíhalo nad očekávání hladce a v pohodě, snad ještě víc, než jsme si vůbec troufali doufat. Zase jsme jedli "poticu" (oříškovou buchtu) a zapíjeli jí jogurtem, plněné papriky, sýry, uzené maso a olivy a mnoho dalších dobrot. Před polednem jsme se přesunuli do sboru (kostela), kde probíhal obřad. Vše bylo milé, vkusné, nevtíravé. Kázání nebylo dlouhé, což bylo dobře, protože jsme tomu nerozuměli :-). Překvapila mě čistota a profesionalita, s jakou zpívali zpěváci a hrála klavíristka, a krásná akustika sálu. I ve sboru byl připravený raut, takže se povídalo a ochutnávalo ( jedna z buchet byla naprosto identická s jednou buchty od mojí babičky, tak to jsem zvědavý, kdo od koho v minulosti opisoval ). A pak se jelo na svatební hostinu. Plno dobrého jídla, nejprve velký raut na terase, potom hostina, která měla několik chodů a nám se to moc zamlouvalo, protože oproti české nacpávačce se jedlo po malých dávkách, zato pokaždé něco jiného a v podstatě celé odpoledne. K tomu krásné prostředí a krásné počasí, posunuté oproti našemu tak o 14 dní dopředu k létu.
No a co k tomu teď napsat. Jaký závěr? Že se naše obavy z toho, že tam budeme tak trochu navíc, ukázaly jako plané? Že jsme už po několikáté zaskočeni větší pohostinností, taktem a otevřeností, než jsme zvyklí či než bychom očekávali? Že nám zase o velký kus přirostla tahle pozoruhodná země plná lesů, hor, vinic a středomořského počasí k srdci? Že jsme se seznámili s dalšími lidmi, dostali další pozvání a pozvání opětovali? Že jsme odjížděli v naprostém šoku z toho, jak nás lidé přijímali a jak se nám věnovali?
A mohl bych pokračovat dál a dál...takže skončím opravdu jen opakováním, že jsme nadšení.
Hvala lepa, Marko ... :-)
PS. Fotky ze svatby i z pondělní ZOO jsou v galerii.
PPS. Kdyby jste někdo chtěl, tak zmínky o setkáních s Markem najdete v příspěvcích z 24.01.2005, 06.10.2005 a 21.07.2006.
9 komentářů:
Hmmmm závidím tu žranici, nádherný raut. Musím hodně polykat abych se neutopil, protože mám plnou hubu slin!!! Ti děkuju.
Ps- jdu si máznout chleba s Lipnem :-))) Zdar Lajoš
jojo Ludíku, zahraniční kamarádi jsou k nezaplacení :-))) I já mám podobné zkušenosti z Rumunska, je to prostě moc fajn mít někoho z známého z jiné země, poznat novou kulturu atd....Tak jen tak dál v rozvíjení a navazování nových kontaktů -))) jen škoda, že jsme nepotkali někoho třeba z Tahiti :-)))) Lucka PS: díky za pěkný článek a super fotky
Lájoši, Lipno to je třída !!! To tam neměli ... tak dobrý to tam zase nebylo :-)
Luci, jsem rád, že jsem mohl Kristinu z Rumunska několikrát potkat, vžycky to byla sranda a fůra temperamentu k tomu :-)
Luďo, moc mě těší sledovat, kam až se váš vztah dostal. Je to úžasné poznávat nové lidi v jiné zemi, že ano?
Nechci se chválit:-), ale pokud si dobře vzpomínám, tak jedním z impulsů k tomuto kontaktu s Markem bylo pro tebe i mé tehdejší internetové vyhledávání spřízněných duší před mou dovolenou na Maltě (rok 2001 - to ten čas letí, co?). Vzpomínáš?
Pavel
jo, zní to přímo fantasticky, romanticky a trochu pohádkově .. krásná atmosféra čiší už z toho vyprávění .. takže
přejeme co nejvíc takových chvil ..
Markéta
Pavle, no ... trochu matně si vzpomínám, je to už hodně let ... každopádně díky moc za podnětné impulsy, které se netýkaly jen Marka, ale i jiných oblastí.
Jé...Markéto, díky moc! Já se snažil to neidealizovat, ale opravdu nás ta jejich pohostinost a přívětivost zaskočila.
Jídlo na fotkách ze svatby vypadá naprosto výtečně a originálně! Věřím, že to musel být zážitek:o)A souhlasím s Luckou, že nějaký vstřícný kamarád z Mauriciu nebo ze Srí Lanky by taky neuškodil:o)))Zuzzka
Okomentovat