Tak mám za sebou další zajímavý zážitek. Znovu jsem si nechal vyřezat z chodidla bradavice. Abych se neopakoval s tím, co jsem už jednou psal, tak odkážu na svůj zápisek v blogu z 24.3.2004, kde o svých bradavicích, o tom, jak mě trápí a o tom, jak se jich zbavuji, píši.
Znovu jsem využil nynějšího jarního času, ještě před tím, než začne léto a koupání, abych se zbavil problému, který mě provází snad celý život. Už asi deset let to dělám tak, že jednou za rok nebo dva si dojdu na soukromou laserovou chirurgii, kde mi relativně šetrným zákrokem a za relativně rozumné peníze, odstraní bradavice z nohy. Správně jsem tam měl jít tak před dvěma roky, možná ještě dřív, ale jelikož jsem bojoval s úplně jinou nemocí, přišly mi nějaké bradavice jako zanedbatelný problém. Nemoc prozatím odešla, ale bradavice ne, ty naopak rostly. Minulý rok jsem do své oblíbené instituce volal, že se chci objednat na zákrok a bylo mi sděleno, že ho již neprovádějí. Zatrnulo mi. "Nebojte se, máme teď lepší a šetrnější metodu..." dodala sestra a nezmínila se o tom, že je i několikrát dražší. Fotodynamická terapie mi přišla podezřelá, ale když mě i doktorka, ke kterém mám za ty roky vybudovanou důvěru, přesvědčovala, že tato velmi šetrná a neinvazivní metoda funguje, snažil jsem se tomu věřit. Můj skepticismus totiž pramenil z neúčinnosti metod, které většině lidí zabírají. Léčba dusíkem? Cha, to je pro mě jen takové páleníčko pro dlouhé chvíle. Leptaní Verumalem? Jasně, možná kdybych to leptal 50x denně, možná by to fungovalo. A zkazky s vlaštovičníkem nebo babské typy o přikládání česneku a cibule vyprávějte doma dětem před usnutím.
Po 3/4 roce léčby fotodynamickou terapií doktorka uznala, že jsem zřejmě na tento typ léčby rezistentní, bradavice rostou dál, jako kdyby nebyly ozařovány a účinek léčby je přesně takový, jakého jsem se už na začátku obával - nulový. Jsem tedy vděčný, že doktorka udělala výjimku a vrátila se ke staré dobré účinné metodě. A tak jsem znovu zatínal zuby a držel, když jsem dostával několik injekcí do chodidel a co ještě "lépe", do jizev na chodidlech a přesto moc děkoval, že budu mít zase nějaký ten rok klid.
Je tu ale ještě jeden faktor, o kterém chci mluvit. Ukazuje, jak moc se všechno v mém životě změnilo, i já sám.
Vždy, když jsem chodil na vyřezávání bradavic dříve, tak jsem z toho měl strach, několik dní před tím jsem zaháněl myšlenky na bolest, která mě tam čeká a vždy jsem si tak nějak vytvořil něco, co mi mělo danou újmu vynahradit. Po zákroku na mě čekala Iva, která mě odvezla domu, abych nohu příliš nezatěžoval. Bral jsem si několik dní nemocenské, takže noha se zotavila, já měl spoustu času jen pro sebe, díval jsem se na filmy , které jsem neměl ještě čas vidět, četl knihy, poslouchal muziku a hrál hry na PC.
A jak to vypadá v současnosti?
Zákrok jsem si naplánoval na pátek v poledne, s tím, že pak pojedu domů a přes víkend se nějak zotavím. První dny nemocenské nedostane člověk ani korunu, peníze potřebujeme, takže žádné marození. Dovolenou potřebuji pro rodinu a pro zkoušky na škole. Ze zákroku jsem pajdal k autu, které jsem měl zaparkované z důvodu přeplněného parkoviště daleko od laserového centra, takže v botech velké fleky od krve. Cestou domů jsem se stavil u jedné známé, které 14 slibuji, že jí něco spravím na PC a až teď jsem měl čas. Pak jsem přijel domu a užil jsem si 3 hodiny pátečního odpoledne, které jsem měl po dlouhé době pro sebe a tak jsem mohl koukat na film nebo si číst, poslouchat muziku či hrát hry na PC. Díval jsem se na film, který jsem si před Vánoci vypálil a až teď jsem měl čas ho vidět v jednom kuse. Po jeho skončení jsem neustále vyhlížel, kdy už Iva s Míšou přijede. Přišel jsem si sám, bez cíle, začínalo mi to být doma dlouhé.
Nechci víc komentovat ty rozdíly, snad jen, že priority jsou jiné, a zkušenosti s bolestí taky.
Znovu jsem využil nynějšího jarního času, ještě před tím, než začne léto a koupání, abych se zbavil problému, který mě provází snad celý život. Už asi deset let to dělám tak, že jednou za rok nebo dva si dojdu na soukromou laserovou chirurgii, kde mi relativně šetrným zákrokem a za relativně rozumné peníze, odstraní bradavice z nohy. Správně jsem tam měl jít tak před dvěma roky, možná ještě dřív, ale jelikož jsem bojoval s úplně jinou nemocí, přišly mi nějaké bradavice jako zanedbatelný problém. Nemoc prozatím odešla, ale bradavice ne, ty naopak rostly. Minulý rok jsem do své oblíbené instituce volal, že se chci objednat na zákrok a bylo mi sděleno, že ho již neprovádějí. Zatrnulo mi. "Nebojte se, máme teď lepší a šetrnější metodu..." dodala sestra a nezmínila se o tom, že je i několikrát dražší. Fotodynamická terapie mi přišla podezřelá, ale když mě i doktorka, ke kterém mám za ty roky vybudovanou důvěru, přesvědčovala, že tato velmi šetrná a neinvazivní metoda funguje, snažil jsem se tomu věřit. Můj skepticismus totiž pramenil z neúčinnosti metod, které většině lidí zabírají. Léčba dusíkem? Cha, to je pro mě jen takové páleníčko pro dlouhé chvíle. Leptaní Verumalem? Jasně, možná kdybych to leptal 50x denně, možná by to fungovalo. A zkazky s vlaštovičníkem nebo babské typy o přikládání česneku a cibule vyprávějte doma dětem před usnutím.
Po 3/4 roce léčby fotodynamickou terapií doktorka uznala, že jsem zřejmě na tento typ léčby rezistentní, bradavice rostou dál, jako kdyby nebyly ozařovány a účinek léčby je přesně takový, jakého jsem se už na začátku obával - nulový. Jsem tedy vděčný, že doktorka udělala výjimku a vrátila se ke staré dobré účinné metodě. A tak jsem znovu zatínal zuby a držel, když jsem dostával několik injekcí do chodidel a co ještě "lépe", do jizev na chodidlech a přesto moc děkoval, že budu mít zase nějaký ten rok klid.
Je tu ale ještě jeden faktor, o kterém chci mluvit. Ukazuje, jak moc se všechno v mém životě změnilo, i já sám.
Vždy, když jsem chodil na vyřezávání bradavic dříve, tak jsem z toho měl strach, několik dní před tím jsem zaháněl myšlenky na bolest, která mě tam čeká a vždy jsem si tak nějak vytvořil něco, co mi mělo danou újmu vynahradit. Po zákroku na mě čekala Iva, která mě odvezla domu, abych nohu příliš nezatěžoval. Bral jsem si několik dní nemocenské, takže noha se zotavila, já měl spoustu času jen pro sebe, díval jsem se na filmy , které jsem neměl ještě čas vidět, četl knihy, poslouchal muziku a hrál hry na PC.
A jak to vypadá v současnosti?
Zákrok jsem si naplánoval na pátek v poledne, s tím, že pak pojedu domů a přes víkend se nějak zotavím. První dny nemocenské nedostane člověk ani korunu, peníze potřebujeme, takže žádné marození. Dovolenou potřebuji pro rodinu a pro zkoušky na škole. Ze zákroku jsem pajdal k autu, které jsem měl zaparkované z důvodu přeplněného parkoviště daleko od laserového centra, takže v botech velké fleky od krve. Cestou domů jsem se stavil u jedné známé, které 14 slibuji, že jí něco spravím na PC a až teď jsem měl čas. Pak jsem přijel domu a užil jsem si 3 hodiny pátečního odpoledne, které jsem měl po dlouhé době pro sebe a tak jsem mohl koukat na film nebo si číst, poslouchat muziku či hrát hry na PC. Díval jsem se na film, který jsem si před Vánoci vypálil a až teď jsem měl čas ho vidět v jednom kuse. Po jeho skončení jsem neustále vyhlížel, kdy už Iva s Míšou přijede. Přišel jsem si sám, bez cíle, začínalo mi to být doma dlouhé.
Nechci víc komentovat ty rozdíly, snad jen, že priority jsou jiné, a zkušenosti s bolestí taky.
10 komentářů:
Iva mi vyprávěla, kolik jsi těch bradavic měl, když jsi šel na vyřezávání poprvé a to teda nechápu, jak jsi to přežil! Já šla asi před 8 lety s hodně zarostlýma bradavicema a vyřezávali mi je tou jejich šílenou lžící. Já jim kousala bolestí do matrace a s očí mi tekly slzy a řekla jsem si, že už nikdy víc!! To tě fakt obdivuju, že to podstupuješ opakovaně...:-) Zuzka Š.
No, Zuzko ... já to podstupuju opakovaně z toho důvodu, abych nemusel za 10 let podstoupit znovu takový masakr, jako tenkrát. Podstupuju to opakovaně, protože se mi opakovaně bradavice objevují, navzdory nulovým návštěvám plováren atd. Takže si to nechci nechat zase ujet, protože je lepší pravidelně vydržet trochu bolesti, než si to nastřádat a pak se z toho zbláznit.
A tobě se už další bradavice nedělají?
Díky moc i za tento příspěvek. Asi je třeba psát i o těch smutnějších stránkách života, neboť k němu prostě patří.
A zároveň ti zcela vážně děkuji i za "povzbuzení". Momentálně bojuji s docela velkou "depkou" v práci i v osobním životě a měl jsem pocit, jak já jsem na tom nejhůře a ostatní si jen v klidu bezproblémově mašírují životem. Když pak ale čtu nebo slyším něco takového jako tvůj zážitek, tak najednou začínám mít dojem, že to se mnou zase není až tak zlé...:-)
Ze srdce ti přeji plné uzdravení.
Pavel
Ne znova už se mi naštěstí netvoří a to do bazénu chodím často.Asi jsem neměla tak hroznou formu bradavic jako ty, jen jsem je dlouho ignorovala a leptala něčím po domácku, takže se mi pěkně prorostly:o))
Pavle, tak to jsem opravdu moc rád, že můj zápis o bradavicích byl někomu k dobru. Věř mi, že jsem to opravdu nečekal :-) Tím příjemnější je to překvapení.
Neměj pocit, že si ostatní jen tak mašírují životem, to jen o těch horších stránkách nemluví. A když už člověk chvilku mašíruje, rozhlíží se po krajině a raduje se, jak cesta utíká, stejně se nevratně blíží chvíle, kdy zakopne a namele si hubu. I když nevěřím, že "život je jen náhoda", věřím, že "jednou jsi dole, jednou nahoře" ...
Zuzko, tak to máš fakt štěstí ... mně vždycky přibude jedna, dvě malinkaté - tak jednou za rok až dva. Bez jakékoliv souvislosti. Doktorka, která se na to specializuje, řekla, že medicína stále nezná odpovědi, proč někdo bradavice má a někdo ne, proč je někdo náchylný na jejich přenos a jiný ne. Prý to souvisí s imunitní systémem člověka.
.. jejda Luďo,
no .. skoro bez komentáře ..
Markéta
:-)
Ludíku, žádné vlaštovičníky ani babské rady stačí jenom sekera a zkušený Dr.voštěp který vysekne bradavičku pěkně u kořene. Myslím si když to veme v oblasti kotníku tak máš po bradavicích. Nemusíš děkovat za radu.
Čaj :-)
Lajoš :-))))
Lajoš> Zrovna včera si dělala Iva legraci, že to příště vezmeme přímo pod kolenem a bude po problému :-)
Okomentovat