Ludas page

Tak už zase přišel čas krátkých triček a slunečních brýlí. Předpovědi počasí se v posledních dnech značně rozchází se skutečností a to je dobře, protože předpovědi byly horší než skutečnost. Hezké počasí se snažím užívat, znovu a znovu se utvrzuji, jak velkou roli v mém životě hraje. Znovu cítím, že když svítí slunce a k tomu je teplo, mám dobrou náladu bez zjevných důvodů. Když to srovnám s listopadovými večery, jak propastný rozdíl to je. Zatímco v zimě hledám, kam s Míšou vůbec jít, jak prožít hezké odpoledne, koho navštívit a kam se před nevlídnem a brzy přicházející tmou schovat, dnes není problém zůstat venku až do tmy, mimo všechny dětské koutky přecpaných nákupních center, mimo všechny asfaltové plochy šedého města. A tak trávíme čas venku, jak to jen jde, protože to těšení se na léto, nastřádané během těch smutných zimních dnů, z nás zatím ještě nevyprchalo.

Nevím, zda jsme s tím místem nějak spojeni, ale stejně jako minulý týden několikrát, tak i včerejší odpoledne jsme strávili na zahradě, kde jsme bydleli minulé dva roky. Je nám to místo blízké a milé, navzdory ztrátě soukromí a klidu, o který postupně - s tím, jak roste výstavba v okolí - přicházíme.

Včera jsme tam jeli s Míšou v půl čtvrté a nakonec zůstali neplánovaně 4 hodiny, chodili po poli a naháněli bažanty, dělali kočičky a vyhřívali se na studni, sjížděli na tříkolce z kopce, hráli si na písku a kopali si s míčem. Večer, když slunce už přestávalo hřát, jsme si povídali o tom, jaké by to bylo mít doma bažanta, protože jeden z nich se neustále ozýval z blízkého křoví. A tak jsme začali s Míšou vymýšlet všechno, co by se stalo, kdybychom toho bažanta měli doma. Smáli jsme se tomu, že bude s námi doma a radili se, kde bude spát, jaké místo bude mít v autě nebo kde bude sedět doma u stolu (to ale bude problém, protože Míša řekl, že sedět nebude, protože nemá prdelku). Míša s povděkem kvitoval, že s ním bude bažant bubnovat, i když tedy jenom zobákem. A tak jsme povídali a vymýšleli desítky věcí, které prožíváme a do toho všeho bažanta zasazovali a smáli se tomu. Nepřikládal jsem tomu nijakou zvláštní vážnost, to až teď, když o tom píšu, uvědomuji si znovu jedinečnost chvil, kdy o mě můj syn stojí, kdy je šťastný za mou přítomnost a čas, který mu věnuji. A já už teď vím, že o ní budu stát vždycky a taky vím, že budu jednou v této touze osamocen, protože přijde čas, kdy pro mého Míšu už nebudu ten největší, nejlepší a nejdokonalejší táta, kdy přijdou chvíle, které nás odcizí a kdy se budu muset naučit nechat svého syna dělat rozhodnutí, se kterými nebudu souhlasit a že to bude bolet.

Ale to je ještě daleko a není třeba dělat si vrásky, které se stejně samy objeví, tak jako se objevily kolem mých očí a ukázaly světu, že jsem ve svém životě už před rokem vstoupil do třetí dekády.