Rád bych se vrátil k několika uplynulým volným dnům. Za námi jsou dva týdny, obohacené volnými čtvrtky. Hodně lidí si bralo na pátky dovolenou, čímž získali relativně velký počet volných dní s poměrně malými nároky na vybrané dny dovolené. Žel, pro nás byly tyto pátky pracovními dny. Iva je v práci teprve chvíli, já si musím šetřit rezervu kvůli škole a zkouškám. Do toho si plánujeme společné dovolené na léto. Těžké to bylo hlavně ten druhý pátek, kdy bylo od rána nádherně a bylo až trýznivé, dívat se na květnové laškovné slunce jen přes okno kanceláře. O to víc si to ale pak člověk snažil ve volných dnech užít.
A tak bych - kromě několika příjemných návštěv - vyzdvihl čtyři události z posledních dnů, hodných zaznamenání. Dnes se chci zabývat tou první - výletem na Kraví horu v Novohradských horách. Bylo trochu chladněji, sluníčko se schovávalo, ale nás to uvnitř hřálo i bez něj. Toto místo je pro nás, stejně jako další místo, o kterém ještě budu psát, nostalgické a tak trochu památné. Novohradsko a zvlášť výstup na tuto horu pak pokaždé určitým milníkem v našem životě. Nejprve já, jako malý kluk na motorce se svým tátou, potom v přítomnosti několika kamarádů, ještě na střední škole, poprvé jako pár s mojí Ivou, poté s dalšími kamarády, tehdy plní neklidu a strachu z toho, zda budeme mít vysněné miminko.
Tentokrát jsme vystupovali a Míša přitom každého z nás držel za ruku. Objevoval žabí vajíčka v tůni, byl nadšený z výšky rozhledny a nahoru i dolů šel sám, aby pak po několika minutách v autě usnul. Celý výstup byl pro nás určitým soustředěním, ve chvílích, kdy Míša nebrebentil, jsem vzpomínali na okamžiky, které jsme tu prožili a se smutkem vzpomínali na Kamila s Evou, kteří už nejsou spolu, ani s námi. Na Luboše se Silvou, ze kterých se mezitím stali manželé i rodiče. Vzpomínali na třináctiletou Elišku, která letos maturuje. A pak jsme šli ještě hlouběji do minulosti a vzpomínali na Marka, který tu s námi také stoupal a který nakonec skončil ve svých dvaceti letech v kolejišti vlaku.
Vzpomínali jsme a dívali se kolem sebe. Až na popadané stromy se zde za těch 5 nebo 14 let moc nezměnilo. Možná právě to člověka uklidňuje, být v prostředí, které je o mnoho stabilnější a odolnější vůči všem změnám oproti životu člověka. Procházeli jsme zeleným lesem a mně v hlavě hrála písnička Fotky od Wabiho Daňka o člověku, který při úklidu najde svůj deník, který kdysi psal. Začne si ho pročítat a je to pro něj tak silné, že se znovu vydá na cestu. Prochází po letech všechna ta místa, kde se v mládí se svou partou kamarádů toulal a porovnává fotky v deníku s místy, která před sebou vidí. A jak se mu připomínají místa, připomínají se mu i lidi, kteří mu kdysi byli tak blízký, ale postupně zmizeli z jeho života. A tak střídá různé cesty a tajně doufá, že je třeba znovu potká, že znovu uslyší ten smích a ty debaty o tom, co bude a jak to bude. Postupně se vyrovnává s tím, že je to pryč, že s tím nic neudělá a tak, když se ráno vzbudí a vaří si čaj, přikládá do ohýnku stránkami z deníku.
Ta píseň je ohromně nostalgická a smutná právě tím, jak moc je pravdivá.
A tak bych - kromě několika příjemných návštěv - vyzdvihl čtyři události z posledních dnů, hodných zaznamenání. Dnes se chci zabývat tou první - výletem na Kraví horu v Novohradských horách. Bylo trochu chladněji, sluníčko se schovávalo, ale nás to uvnitř hřálo i bez něj. Toto místo je pro nás, stejně jako další místo, o kterém ještě budu psát, nostalgické a tak trochu památné. Novohradsko a zvlášť výstup na tuto horu pak pokaždé určitým milníkem v našem životě. Nejprve já, jako malý kluk na motorce se svým tátou, potom v přítomnosti několika kamarádů, ještě na střední škole, poprvé jako pár s mojí Ivou, poté s dalšími kamarády, tehdy plní neklidu a strachu z toho, zda budeme mít vysněné miminko.
Tentokrát jsme vystupovali a Míša přitom každého z nás držel za ruku. Objevoval žabí vajíčka v tůni, byl nadšený z výšky rozhledny a nahoru i dolů šel sám, aby pak po několika minutách v autě usnul. Celý výstup byl pro nás určitým soustředěním, ve chvílích, kdy Míša nebrebentil, jsem vzpomínali na okamžiky, které jsme tu prožili a se smutkem vzpomínali na Kamila s Evou, kteří už nejsou spolu, ani s námi. Na Luboše se Silvou, ze kterých se mezitím stali manželé i rodiče. Vzpomínali na třináctiletou Elišku, která letos maturuje. A pak jsme šli ještě hlouběji do minulosti a vzpomínali na Marka, který tu s námi také stoupal a který nakonec skončil ve svých dvaceti letech v kolejišti vlaku.
Vzpomínali jsme a dívali se kolem sebe. Až na popadané stromy se zde za těch 5 nebo 14 let moc nezměnilo. Možná právě to člověka uklidňuje, být v prostředí, které je o mnoho stabilnější a odolnější vůči všem změnám oproti životu člověka. Procházeli jsme zeleným lesem a mně v hlavě hrála písnička Fotky od Wabiho Daňka o člověku, který při úklidu najde svůj deník, který kdysi psal. Začne si ho pročítat a je to pro něj tak silné, že se znovu vydá na cestu. Prochází po letech všechna ta místa, kde se v mládí se svou partou kamarádů toulal a porovnává fotky v deníku s místy, která před sebou vidí. A jak se mu připomínají místa, připomínají se mu i lidi, kteří mu kdysi byli tak blízký, ale postupně zmizeli z jeho života. A tak střídá různé cesty a tajně doufá, že je třeba znovu potká, že znovu uslyší ten smích a ty debaty o tom, co bude a jak to bude. Postupně se vyrovnává s tím, že je to pryč, že s tím nic neudělá a tak, když se ráno vzbudí a vaří si čaj, přikládá do ohýnku stránkami z deníku.
Ta píseň je ohromně nostalgická a smutná právě tím, jak moc je pravdivá.
5 komentářů:
bééé, Luďo, co to děláš? je jaro - depresi si schovej na podzim ...
(nebudu brečet, nebudu brečet, nééé) :-)
prohlížela jsem si fotky
Blata vypadají nádherně a ta steska u Stožce na bruslích taky - vyrazila bych hned
Markéta
Tak jsem stěží zamáčkla slzu..Nejprve jsme se dívala na fotky a úplně mě nabily energií, ta zelená a ta příroda, vypravila bych se hned. Moc vám závidím, že si na to dokážete vyšetřit čas, my nějak nic nezvládáme. No a pak jsem šla na blog a četla a..nějak se mi začalo rozmazávat písmo a pak jsem měla co dělat, abych to udržela:o) ale ta stezka- aspon máme inspiraci kam vyrazit na brusle, ta je skvělá!! Zuzka
Holky...tak to je mi líto, že jsem vás rozesmutnil. Původně jsem chtěl psát o všech výletech dohromady, ale nakonec se to nějak zvrhlo a já psal o tom, co mi tam procházelo hlavou.
Škoda, že jsem nefotil ve Stožci více, protože jsem předpokládal, že budu fotit na zpáteční cestě, kterou jsme nakonec podnikli operativně vlakem. Takže ta nejhezcí příroda tam vyfocena žel není. Ale určitě to je bomba, chceme tam znova a děkujeme Lucce a Honzovi, že nás vytáhli.
jojo, stezka je úžasná, jezdíme tam s Honzou několikrát do roka. Myslím, že by bylo moc fajn, kdybychom tam někdy v létě vyrazili všichni. Pořádná banda:-) pokud by se vam chtelo, tak se nam ozvete a domluvime to. Vim, ze s tim casem je to bida, ale jeden den by to klapnout mohlo, co myslite? Jo a mimochodem, třeba by nám vyšlo dát o polední pauze partičku Osadníků? mějte se fajn a Ludíku, my jsme byli moc rádi, že jste se přidali a já si aspoň mohla užít mojeho Kolomba :-)Lucka
Luci, my si to urcite taky radi zopakujeme ... jen jsem zvedavy, jak povezes tu krabici s Osadnikama na zadech :-)
Okomentovat