Dovolená. Slovo, které by mohlo soutěžit o první místo v množství pozitivních myšlenek, které nás při jeho vyslovení napadnou. Nás zítra čeká první z těch několika plánovaných a toužebně očekávaných dnů, jak pevně doufáme, zalitých zlatým sluncem, s pohodou a klidem. Jedeme znovu do lázní v Maďarsku a znovu s rodinou i kamarády. Dovolená je to jen na pár dní a snad právě i proto si je chceme opravdu užít. Příští týden napíšu, zda se to povedlo.
Přečetl jsem si zápis z 30.8.2006 a porovnávám tehdejší myšlenkové pochody s těmi současnými.Dnes už nejsem překvapen a udiven z role rodiče, kterou na dovolené hraji. Dnes by mi přišla zvláštní a nepřirozená role jakákoliv jiná, než právě ta rodičovská. Netají se mi dech z toho, že začínáme stavět, ale z toho, že v tom domě, který byl tehdy jen na papírech, bydlíme. A takových změn se stala celá řada. U každého z vás, aniž bychom si toho nějak víc všimli. To jen, že jsem si to kdysi zaznamenal a teď mohu porovnávat. Názorná ukázka jednoho z hlavních důvodu existence tohoto deníku. Možnost zachycení mých myšlenek a jejich zkoumání v čase.
Ale zpět k dovolené. Před dvěma roky jsme také zažívali jeden jev, o kterém teď budu psát a na který dnes s úsměvem vzpomínáme. Kolem Míšovo prvních narozenin přišla doba, kdy bylo možné začít plánovat nejrůznější dovolené či výlety, samozřejmě vždy s nějakým zázemím, aby byl zaručen dostatečný servis Míšovi a tedy i nám. Ale čím více jsme začali různé dovolené či výlety plánovat, tím záhadněji Míša těsně před nimi jevil známky vyčerpání a nemoci. Ze začátku jsme tomu nevěnovali pozornost a říkali si "to víš, děti". Postupně jsme ale začali nacházet souvislosti a časem nám tento zvláštní Murphyho zákon lezl vyloženě krkem. Když se tehdy blížila dovolená v Maďarsku, pojali jsme podezření, že i s ní bude konec. A protože jsme tomu chtěli za každou cenu zabránit, potají jsme se domluvili, že Míšovi, kterému o dovolené či o výletu dopředu říkáme, tentokrát raději nic neřekneme. Domluvili jsme se s Ivou, že to Míšovi oznámíme až ráno, než vyjedeme. Ráno bylo vše sbaleno z předešlého večera, takže zbývalo věci jen nanosit do auta a sbalit pár drobností. "Míšo, pojedeme do Maďarska, koupat se, bude to prima", volali jsme na naši ratolest z bezelstnou naivitou a volali známým, že ano, že ve smluvenou hodinu se sejdeme a pojedeme společně. Během krátké chvilky se ozvala rána a pláč. Míša zakopnul, spadnul na hranu skříně, na kterou ostatně padal pětkrát do týdne, ale tentokrát tak nešikovně, že mu z natrženého obočí crčela krev. Změna, telefon, doktorka, pak nemocnice, šití na sále a výsledných 5 stehů. Do Maďarska jsme dorazili odpoledne, šťastni, že vůbec.
Další výlety a dovolené pak na dlouho zůstali Míšovi utajené. Na jeho otázky jsme odpovídali vyhýbavě a pravý účel cesty sdělovali až když byl připoutaný k autosedačce.
Postupem času tento jev slábnul, až se ztratil docela. Ale od té doby si na to před každou dovolenou vzpomenu. A když Míšovi říkám, co nás hezkého čeká, vždy mám takový zvláštní pocit, zda bych neměl raději mlčet :-)
Přečetl jsem si zápis z 30.8.2006 a porovnávám tehdejší myšlenkové pochody s těmi současnými.Dnes už nejsem překvapen a udiven z role rodiče, kterou na dovolené hraji. Dnes by mi přišla zvláštní a nepřirozená role jakákoliv jiná, než právě ta rodičovská. Netají se mi dech z toho, že začínáme stavět, ale z toho, že v tom domě, který byl tehdy jen na papírech, bydlíme. A takových změn se stala celá řada. U každého z vás, aniž bychom si toho nějak víc všimli. To jen, že jsem si to kdysi zaznamenal a teď mohu porovnávat. Názorná ukázka jednoho z hlavních důvodu existence tohoto deníku. Možnost zachycení mých myšlenek a jejich zkoumání v čase.
Ale zpět k dovolené. Před dvěma roky jsme také zažívali jeden jev, o kterém teď budu psát a na který dnes s úsměvem vzpomínáme. Kolem Míšovo prvních narozenin přišla doba, kdy bylo možné začít plánovat nejrůznější dovolené či výlety, samozřejmě vždy s nějakým zázemím, aby byl zaručen dostatečný servis Míšovi a tedy i nám. Ale čím více jsme začali různé dovolené či výlety plánovat, tím záhadněji Míša těsně před nimi jevil známky vyčerpání a nemoci. Ze začátku jsme tomu nevěnovali pozornost a říkali si "to víš, děti". Postupně jsme ale začali nacházet souvislosti a časem nám tento zvláštní Murphyho zákon lezl vyloženě krkem. Když se tehdy blížila dovolená v Maďarsku, pojali jsme podezření, že i s ní bude konec. A protože jsme tomu chtěli za každou cenu zabránit, potají jsme se domluvili, že Míšovi, kterému o dovolené či o výletu dopředu říkáme, tentokrát raději nic neřekneme. Domluvili jsme se s Ivou, že to Míšovi oznámíme až ráno, než vyjedeme. Ráno bylo vše sbaleno z předešlého večera, takže zbývalo věci jen nanosit do auta a sbalit pár drobností. "Míšo, pojedeme do Maďarska, koupat se, bude to prima", volali jsme na naši ratolest z bezelstnou naivitou a volali známým, že ano, že ve smluvenou hodinu se sejdeme a pojedeme společně. Během krátké chvilky se ozvala rána a pláč. Míša zakopnul, spadnul na hranu skříně, na kterou ostatně padal pětkrát do týdne, ale tentokrát tak nešikovně, že mu z natrženého obočí crčela krev. Změna, telefon, doktorka, pak nemocnice, šití na sále a výsledných 5 stehů. Do Maďarska jsme dorazili odpoledne, šťastni, že vůbec.
Další výlety a dovolené pak na dlouho zůstali Míšovi utajené. Na jeho otázky jsme odpovídali vyhýbavě a pravý účel cesty sdělovali až když byl připoutaný k autosedačce.
Postupem času tento jev slábnul, až se ztratil docela. Ale od té doby si na to před každou dovolenou vzpomenu. A když Míšovi říkám, co nás hezkého čeká, vždy mám takový zvláštní pocit, zda bych neměl raději mlčet :-)
2 komentáře:
Ahoj Luďo,
přeji aby jste si všichni tu dovolenou užili. S tím dalším také souhlasím, a je vidět, že to vidíme podobně, když se člověk ohlídne zpátky, tak má důvod k radosti a vděčnosti, díky Bohu.
No a ty příhody s Míšou mi něco připomínají. Já už to řeším tak, že se už sebe a nikoho na nic nenatěšuju, protože, když se se moc na něco těším, něco se prostě podělá. Takže to radši nechám plynout přirozeně a pak jsem jen příjemně překvapený. Mějte se krásně Radek.
Murphyho zákony jsou nejhorší, ale nejvíc fungují když o nich víš a napiš nám jak bylo a taky doufám, že to Míša rozchodil a užil si vody
PavelP
Okomentovat