V rádiu mě dnes ráno zaujala jedna zpráva. Překvapivě sportovní. Jak asi všichni víte, účast sportovců na olympijských hrách je podmíněna určitými limity, které jsou nastaveny tak, aby na olympiádu přijeli opravdu jen ti nejlepší. Kdo nezaběhne závod do určitého počtu vteřin či minut, kdo neskočí do určité výšky či dálky, může nechat kufry doma a fandit u televize nebo do Pekingu jet, ale sednout si leda tak mezi diváky.
Včera se k české výpravě přidal ještě jeden dálkař. Tedy atlet skákající do dálky. Takzvaný A-limit, stanovený pro účast na olympiádě je 820 cm. To byla pro tohoto dálkaře vždy nedostižná meta, protože ani jeho osobní rekord nikdy k této metě nesahal. Do uzávěrky olympijské nominace zbývaly jen hodiny a Petr Janeček si na brněnském stadionu řekl, že skákat už nemá cenu. Zřejmě se už se svou rolí smířil. Možná si říkal, že to vyjde příště, za čtyři roky. Kdoví.
Někdo mu prý ale řekl, ať to zkusí, že je to poslední šance a že by bylo škoda jí nevyužít. Nevím, jak dlouho nad tím přemýšlel, než se rozhodl tuto radu poslechnout. Jen vím, že lidé, kteří nám v takovýchto chvílích dávají takovéto rady, jsou v našich životech anděli, dodávající nám sílu a sebevědomí. Jsou to ti, kteří pomáhají změnit náš osud, postoupit, jako v případě Petra Janečka, z druhé do první ligy.
A tak přišel první skok, který tak nějak splňoval představu o tom, jakou formu a jaké výkony atlet předvádí a na které prostě má. Druhý pokus byl s přešlapem a tak byl neplatný. Zbýval poslední. Stačí malá chybička a je konec. Má vůbec cenu si na něco hrát? Hrát si na to, že na to mám, že najednou skočím víc než jsem kdy skočil? Nebude lepší doskok jen tak proběhnout, než s vypětím všech svých sil skočit pro účast na olympiádě tak žalostně málo?
A tak se rozběhl a skočil a letěl tak, jako nikdy v životě. Po doskoku nevěřícně koukal na výsledek - 821 cm. To bylo o 20 cm více než jeho osobní rekord. O centimetr více než limit na olympiádu. Neuvěřitelná radost. "Byl to prostě zázrak", řekl po závodě jednomu novináři. České výpravě přibyl na poslední chvíli stotřicátýprvní sportovec.
Někdy je právě poslední možnost, poslední šance, poslední chvíle tou první, jedinou možnou, která vede k úspěchu. Někdy je poslední pokus právě tím okamžikem, ve kterém se všechno láme, ve kterém ze sebe vydáme opravdu všechno, i když se nám předtím zdálo, že už se žádných sil nedostává.
Nevzdávejme to ... za pokus přece nic nedáme a bylo by škoda tu možnost nevyužít.
Někdo mu prý ale řekl, ať to zkusí, že je to poslední šance a že by bylo škoda jí nevyužít. Nevím, jak dlouho nad tím přemýšlel, než se rozhodl tuto radu poslechnout. Jen vím, že lidé, kteří nám v takovýchto chvílích dávají takovéto rady, jsou v našich životech anděli, dodávající nám sílu a sebevědomí. Jsou to ti, kteří pomáhají změnit náš osud, postoupit, jako v případě Petra Janečka, z druhé do první ligy.
A tak přišel první skok, který tak nějak splňoval představu o tom, jakou formu a jaké výkony atlet předvádí a na které prostě má. Druhý pokus byl s přešlapem a tak byl neplatný. Zbýval poslední. Stačí malá chybička a je konec. Má vůbec cenu si na něco hrát? Hrát si na to, že na to mám, že najednou skočím víc než jsem kdy skočil? Nebude lepší doskok jen tak proběhnout, než s vypětím všech svých sil skočit pro účast na olympiádě tak žalostně málo?
A tak se rozběhl a skočil a letěl tak, jako nikdy v životě. Po doskoku nevěřícně koukal na výsledek - 821 cm. To bylo o 20 cm více než jeho osobní rekord. O centimetr více než limit na olympiádu. Neuvěřitelná radost. "Byl to prostě zázrak", řekl po závodě jednomu novináři. České výpravě přibyl na poslední chvíli stotřicátýprvní sportovec.
Někdy je právě poslední možnost, poslední šance, poslední chvíle tou první, jedinou možnou, která vede k úspěchu. Někdy je poslední pokus právě tím okamžikem, ve kterém se všechno láme, ve kterém ze sebe vydáme opravdu všechno, i když se nám předtím zdálo, že už se žádných sil nedostává.
Nevzdávejme to ... za pokus přece nic nedáme a bylo by škoda tu možnost nevyužít.
5 komentářů:
Zdravím po delší době všechny bloggaře Ludas page.
Moc hezky jsi to zase napsal Ludíku. Taky čekám na jednoho anděla v mé sportovní ,,kariéře" :-), až přijde a řekne: "vždyť na první ligu máš" :-))). Nedávno mi Iva řekla: "Honzo, jsi tlustej" to asi ten pravý anděl nebyl co ? :-))) No co, nedá se nic dělat, hlavně, že už jsem si našel anděla v mém osobním životě. Často si říkám, že člověk nemůže mít vše:-)). Mějte se fajn, hezký víkend a zdar grilingu :-))))
Lajoš
Ahoj Luďo,
ano, život lidský je o využitých a nevyužitých šancích.
Proto jsem přesvědčen, že by se měla využít každá, která se naskytne, protože nemůže se nic horšího stát, než to, že to nevyjde. A když to člověk nezkusí, tak si jen později vyčítá, že měl mít víc odvahy. Ono je to taky dost o psychice a tak jak víme, dovede být pěkný prevít. Myslím si, že tento případ sportovce je ukázkový. Takže nikdy není pozdě to nezkusit a bojovat a dle sportovní terminologie, utkání končí až závěrečným hvizdem, takže do té doby se dají dokázat velké věci. Ahoj Radek.
Ludo,
moc pekny! pekna uvaha, pekna gramatka, styl :c)) souhlasim s tim.
Moc díky všem za komentáře, obohacují mne i každého, kdo si je přečte. Díky !!! :-)
Honziku, hlavu vzhuru! Nez tlustej zhubne, hubenej zhebne :-))) I.
Okomentovat