Ludas page

Ještě jednou jsme poděkovali majitelce hotelu a stoupali po schodech k apartmánu, který čítal několik místností a tolik místa, že by se tam v pohodě vešla celá třída ze střední. Myšlenky a pocity létaly v hlavě v tak rychlém sledu, že bylo těžké se soustředit jen na jednu. Celý den se zdál jako sen, jako film, na který jsme se právě dodívali a byli z něj ještě plní emocí. Je vůbec možné, že ten den měl tolik hodin? Neběžely hodiny rychleji? Každá událost, na kterou myslíme a na kterou se už dlouho dopředu připravujeme, nakonec uteče rychleji, než jsme si mysleli, než jsme očekávali a rychlost, se kterou nám život utíká, se na chvíli ukáže v pravém světle.

Sedli jsme si a vyzuli boty, objali se a jen tak seděli a čekali, zda nám dojde, co se dnešní den stalo a jaký význam to pro nás bude mít. Zda nám dojde, že krok, který jsme právě udělali, byl větší než jakýkoliv jiný v našich životech. Ne, nelitovali jsme toho, vždyť celé ty roky předtím jsme k němu směřovali a vnímali, že jen on tomu všemu dá smysl, posune nás dál, určí další kapitolu našich životů. A po chvíli to uvědomění přišlo a ten velký pocit zodpovědnosti a odchodu z dětství nám nahnal slzy do očí. Seděli jsme po dnu plném smíchu, po vysněném dnu, který patřil jen nám dvěma, objímali se a z očí nám tekly slzy a některé padali i na svatební šaty, které jsme ani nestačili sundat. A pak přišlo ráno a bolest a nejistota postupně zmizely, ranní mlha se vznesla a byla znamením nových začátků, nových pocitů, emocí a životního stylu. Konec září byl tehdy vlídný a maloval barvy stromů podél cesty kolem Vodňan s jemností starého malíře. Jeli jsme tam za naší tetou a našli jí sedící v paprscích podzimního slunce, v průchodu jihočeského statku a vypadala jako z Ladovo obrázků. Vezli jsme tam i mého dědu, který už s námi hodně let není a já na něj stále vzpomínám, ale to je zase jiný příběh.  

Když se dnes podívám zpět, tak vidím dvě děti, křehké a nervózní z toho, že odchází z domova, ale dospělé v tom, že vědí, co chtějí a jsou si jisti tím, koho si berou. Navzdory názorům okolí, navzdory tomu, co většina lidí tehdy i dnes považuje za normální, jsme se vzali 14 dní po mých 22. narozeninách. Ivě ani 22 let nebylo a měla před sebou několik let školy a já za sebou pět měsíců ve svém prvním zaměstnání s podprůměrným státním platem. Bydlení dočasně zařízeno na zahradní chatičce s kamínky a uhlím v kolně. Ano, bohatí jsme příliš nebyli, řekl by účetní, manager nebo ekonom. Ale vždyť to bylo to poslední, co nás tehdy trápilo! Pocit, že si patříme, oficiálně a přede všemi, vědomí spojení a rozhodnutí toto spojení posilovat a zachovat po celý život, vědomí odpovědnosti a stání na vlastních nohách, dávalo člověku pocit dospělosti v tom dobrém slova smyslu.

Několikrát v životě jsem věděl, že mé rozhodnutí je, navzdory zdviženým obočím nebo hlasitým protestům některých, správné a nejlepší. Nejsem příliš sebevědomý typ, přesto to tak bylo a já jsem si jist, že pevnost mého přesvědčení, pro moji povahu tak netypickou, ovlivnil Někdo seshora a já jsem mu dodnes za tuto pomoc, stát si za svým a nedat v těchto otázka na cizí rady, vděčný. 

Ano, před patnácti lety jsme s Ivou začali chodit a snažili si nevšímat toho, že naprostá většina lidí kolem nás nevěřila, že nám to vyjde. Před deseti lety jsme se s Ivou vzali, navzdory tomu, že pro většinu lidí to bylo příliš brzy. Dodnes těch obou rozhodnutí ani v nejmenším nelituji. Naopak si myslím, že to bylo a je to nejlepší, co mě v mém životě potkalo...


PS. A co vy? Taky jste někdy v životě udělali rozhodnutí, které zprvu lidé kolem vás nechápali, ale po čase vám dali za pravdu?