Ludas page

Po několika až téměř traumatizujících zážitcích z minulosti, kdy jsme se vraceli z dovolené přímo za pracovní stůl, jsme tentokrát zkusili zvolit jinou variantu. Jak to udělat, aby polštář, který by nám pomohl se při návratu z dovolené co nejlépe aklimatizovat, byl co nejměkčí. A tak jsme počítali se středou, kdy jsme se vrátili v ranních hodinách, jako jasným adeptem na další den dovolené. K tomu jsme si vzali ještě čtvrtek, na který jsme si naplánovali udělat nějaký hezký výlet a užívat si babího léta. Pátek jsme měli jít do práce a Míša do školky s tím, že jde jen o jeden "zvykací" den. Víkend, ten měl být sladkou tečkou na závěr. Jeli jsme s Luckou, mojí sestřičkou na Jenišov, rekreační oblast na Lipně, poměrně luxusní ubytování i stravování, vše částečně dotované elektrárenským kolosem a částečně i štědrou Lucinkou:-). Až na to babí léto ve středu a čtvrtek (žádné nebylo) se tento plán povedl dokonale a myslím, že takhle to budeme dělat už do budoucna vždycky. 

Když se nám na Rhodosu chýlila dovolená ke konci, říkali jsme si: "Ale co? Vždyť nás ještě čekají společné dva dny a po pátku celý víkend....". A hned se nám lépe odjíždělo. I tak ale byl, a je to tak asi přirozené, na posledním dnu stín odjezdu, tlak tísně, kterou jsme cítili, ale nedávali před druhým tolik najevo, to abychom si to nekazili. Měli jsme výhodu, že jsme si připlatili 10 Euro a mohli zůstat na pokoji až do večerního odjezdu. Takže jsme nemuseli poslední den trávit někde na lehátku, protože tak to většinou bývá, když je odjezd na letiště až odpoledne nebo večer, že se stejně pokoj musí dopoledne vyklidit. Tím jsme si užili ten poslední den víc, než jsme doufali, včetně polední siesty, kdy jsme šli všichni spát, abychom tu "cestovní" noc lépe zvládli.

Nakonec to bylo tak, že Míša při odjezdu spal všude - v autobuse, na celní kontrole, v letadle, při čekání na letišti, při vykládání kufrů a po malé přestávce i cestou z Prahy domů. Iva spala v autě a pak několik hodin doma. No a já, nakonec spal za celou noc chabé dvě hodiny a byl jsem překvapený, že následující den jsem docela fungoval. Středu jsme strávili částečně u Havlů, vyprávěli, ukazovali fotky i video a nechali tam na pár hodin Míšu, abychom mohli jet domu vybalit a uklidit dům, který po našem odjezdu a příjezdu vypadal jako po domovní prohlídce státní bezpečnosti. Večer jsme přemýšleli, kam se tedy ve čtvrtek vydat, když je venku tak nevlídno a studeno. Nakonec jsme si vybrali třeboňské lázně Aurora a jejich wellness cetrum se slanou vodou v bazénech. Připadalo nám, že by to mohlo být fajn, zahřát se, zaplavat si a zablbnout s Míšou a ještě k tomu ve slané vodě. Až na všemožné zákazy, cedulky a všudypřítomné nudící se plavčíky, to bylo moc fajn. K tomu ještě čtvrteční odpoledne a návštěva mých rodičů a babiček na domečku. Další ukazování fotek, videa a vyprávění, další fajn chvíle, takže Míša je nechtěl pustit domů a žadonil, ať ještě neodcházejí.

Hektický pátek v práci, ve kterém chci hlavně vyzdvihnout, že Míša byl po celé dovolené ve školce v pohodě, i když nás učitelky předem varovali, že po čtrnácti dnech, kdy si dítě na školku zvykne, není úplně ideální ho skoro na dva týdny zase odvézt pryč. Že by to zvykaní mohlo začít nanovo. To se naštěstí nestalo a my z toho měli radost.A přišlo páteční odpoledne a my odjeli směrem Lipno - jihočeské moře. No, co k tomu dodat. S Luckou a Honzou, který za námi pak v sobotu přijel, je nám dobře. Také Míšova pozornost je rozprostřena na více lidí a to pro nás znamená větší klid. K tomu konečně babí léto, příroda, výborné jídlo...prostě pohoda a pocit, že tady by se dal klidně trávit každý víkend, kdyby na to člověk měl peníze a čas.

V sobotu jsme vyrazili na nejvýše položený hrad v ČR - Vítkův Kámen. Tam i zpět používáme přívoz, jsem překvapený, kolik se nás na něj vejde. Vesnička Svatý Tomáš se za těch 15 let, kdy tam s několikaletými přestávkami jezdíme, změnila k nepoznání. Z ruin kostela je opravený a funkční kostel, rozpadlá lesovna je exkluzivní penzion pro západní turisty a kdysi zavřená zřícenina Vítkův Kámen je v péči občanského sdružení a je na ni vidět, že je hýčkána a opečovávána. Auty někteří jezdí až nahoru, potkáváte desítky turistů mluvící česky či německy, cykloturistika je stále na vzestupu, prostě to místo začíná zkvétat a žít. Stejně jako kdysi ruiny vybydlených domů na cestě mezi Frymburkem a Černou v Pošumaví jsou dnes hospůdky či penziony. Jen si trochu zastesknu, že to co je dobré pro region, pro lidi, kteří tam žijí, je zároveň smrtící pro ducha Šumavy, toho Klostermannova ducha, Šumavy jako místa divokých hvozdů a prostoru, kde za celý den nepotkáte živou duši. Tento duch ustupuje kamsi do prvních zón národního parku. Snad se jednou nevytratí úplně.

Odpoledne čekáme na návštěvu, která nakonec přijíždí, Míša si nadšeně hraje s holčičkami, my si povídáme a domlouváme se na večerní pohádkovou stezku pro děti. Večer sedáme do auta, jedeme asi dva kilometry, kde se kamarádi ubytovali a připravili pro děti večerní stezku a hledání pokladu. Děti se nadšeně zapojují, provází je Křemílek s Vochomůrkou a vrací se se sladkostmi, nadšeně vyprávějí o Křemílkovi s Vochomůrkou, kteří mezitím mizí zpět v lese. Ó, jak krásný a bezelstně naivní je tenhle věk, tahle část dětství, kdy vám nepřijde divné, že si z dovolené s rodiči odskočíte do pohádkového lesa, kde vás doprovází pohádkové bytosti a za chvíli se vrátíte zpět do světa skutečného a nepřijde vám vůbec divné, že by tyhle dva světy nemohly žít společně a vzájemně se překrývat a ovlivňovat.

V neděli jsme jeli s Míšou na hráz přehrady, to je něco, co Míšu vždy zajímá. Teď máme zrovna hit, že mu neustále musíme vyprávět o tom, jak byla ve městě povodeň, kam dosahovala voda a jak jsme to všechno prožívali. Často do nejmenších detailů. Už před dovolenou jsem musel hledat staré fotky, kde mám povodeň z roku 2002 nafocenou, u babičky sleduje Míša video, které kdysi babi koupila a na kterém je povodeň zdokumentovaná. A během dovolené jsme každý den, na pláži, před usnutím a tak, povídali o tom, jaké to bylo, co všechno ta voda brala, jakou měla sílu a jak jsme se báli. Nakonec to došlo až tak daleko, že si říká, zda chce vyprávět o první nebo druhé vlně, zda chce slyšet, co dělal zrovna v tu chvíli tatínek, maminka nebo třeba děda Míra. Všechny ty události jsme si s Ivou navzájem tak připomněli, že sem určitě někdy napíšu, jak jsme ty zvláštní a dramatické časy prožívali. 

Když už jsme jeli k hrázi přehrady, stavěli jsme se taky na "maríně", projektu obce Lipna hlavně pro holandské turisty, prohlíželi, jak obrovský stavební boom tady nastal a hádali, pod jakým hotelovým komplexem byly ty pláže, kde jsme se jako děti koupaly. Závěr neděle, spolu s pozdějším obědem, byl na chatě u našich. Míša ve svém živlu, zahrada, zvířátka a hodně lidí. K tomu krásné počasí, takové, které jsme očekávali hned po příjezdu a o kterém jsme si mysleli, že bude trvat déle než jeden nebo dva dny.

Takže tohle byl náš aklimatizační polštář. A byla radost se na něj položit...


PS. Všechny události, o který zde píšu, najdete v galerii fotek na Rajčeti.