Ludas page

Na Zuzky blogu jsem si přečetl, že nemá "psavé" období, což dokládá i četnost nových článků. Nevím, zda je to tím podzimem, ale něco podobného zažívám i já. Na psaní, sdílení svých názorů nebo zážitků z našeho života potřebuji určitou vnitřní pohodu, kterou ale v tomto období nalézám v menší míře než kdy jindy. Přemýšlím, hledám, ale nemám čeho bych se zachytil. Podzimní splíny a smutky na mě doráží se zesílenou intenzitou a já se někdy více, někdy méně úspěšně snažím odolávat.

Pokud ale mám o něčem psát, pak o právě uplynulém víkendu, který jsme strávili v Plzni. Po několika letech domlouvání a všech možných odkladů, zapříčiněných hlavně nemocemi našich ratolestí, to konečně vyšlo. Kromě hezkých zákoutí Plzně, které jsme měli možnost si projít, šlo hlavně o to vidět se a být spolu. Když jsme do Plzně jeli, přemýšleli jsme, jak moc jsme se změnili a zda ty změny povedou k tomu, že si budeme s našimi plzeňskými kamarády rozumět více nebo méně. Když jsme odjížděli, věděli jsme, že pravdou byla ta první varianta. K tomu šťastné děti, hravé a skotačivé a pro ně připravená velká večerní hra v jednom z velkých parků se světélky, takže se nakonec Míšovi nechtělo zpět a jediné, co ho přimělo nalézt do auta, byl lampiónový průvod pořádaný kamarády doma, takže jsme z jedné návštěvy přijeli rovnou do druhé a užívali si víkend až do konce.

Zima se blíží a my dokončujeme stavbu garáže a dalšího krytého parkovacího stání. Celkově nás to docela vysiluje. A to po všech stránkách, včetně té finanční. Se stavebním povolením byla spousta práce a komplikací, a nejrůznější komplikace se vyskytly i v průběhu stavby. Nemyslím, že by to bylo něco výjimečného, spíše se objevuje naše celková únava ze stavění a řešeních všech věcí, které to s sebou přináší. To, co bylo před dvěmi lety normální - denně několik telefonů nebo dojet do krámu něco vybrat, je pro nás tak nějak víc únavné a stresující. Je to také dáno tím, že se nám tento rok život zase o kus zrychlil. To, jak moc se zrychlil jsem si uvědomil právě minulý týden. Iva zůstala doma, takzvaně na paragraf, protože Míša chytil už před týdnem ve školce zánět průdušek, pár dní trávil u babičky, až si po nasazení antibiotik vysloužil další týden doma, tentokrát už s mamkou. Zpočátku jsem si toho nevšiml, ale po dvou dnech jsem si uvědomil, jak se najednou život zpomalil a zklidnil. Tím, že odpadlo ranní odvádění do školky, jsem nemusel v práci naddělávat a chodil jsem tedy domu dřív. Protože jsem Míšu v poledne nemusel vyzvedávat, mohl jsem přes pauzu na oběd zařídit věci, které jsem potřeboval. Iva se cestou od doktora stavila na katastru, kam jsem se už 3 týdny chystal. Dojela s Míšou k zubaři, nakoupila a uklidila.

Ten týden mi připomněl dobu, o které jsem si myslel, že byla hektická a až teď vidím, jak moc jsem se mýlil.