Sněhové vločky se pomalu snášejí k zemi a obloha je ukázkou šedivosti. Za oknem sleduji přijíždějící auto stěhovací služby. Stěhujeme se a rozechvění, které cítíme, visí ve vzduchu a je skoro hmatatelné. Stěhujeme se do nového domu, vysněného domu, což je také jediná věc, která nám dává sílu překonat vrozený silný cit pro nostalgii a nechuť ke změnám. Opouštíme byt, který přes všechna proti obsahoval mnohá pro a který tak zarámoval skvělé období našeho života. Ta změna, tolik očekávaná, všechny ty měsíce strávené nad plány domu, nad katalogy, nad ceníky. Všechny ty hodiny strávené v prodejnách, obchodech, skladech a na nejrůznějších jednáních a úřadech. To vše člověka směřuje k jedinému cíli, k dostavění celého domu, k pocitu, že vynaložená energie byla směřována správným směrem a že to všechno mělo smysl.
A já po roce, kdy v domě bydlíme, nelituji ani jediné minuty, ani jediné vteřiny, kterou jsem investoval. Možná jsme hodně obětovali, ale určitě více získali. První vánoce, zima bez sněhu, překotné jaro a léto se svými dlouhými večery, ve kterých jsme místo u televize trávili čas před domem. Ano, kruh se uzavírá a my za sebou máme celý rok, co v našem domě bydlíme. Plno věcí, zákoutí domů a žel i nedodělků zevšedňuje, stává se běžným a tak trochu neviditelným. Ale celkový pocit nadšení nevymizel a myslím, že ještě dlouho nevymizí.
V jedné reklamě na obchod pro dům a zahradu se říká, že "vyrostete s vaším domem" a já přemýšlím, zda se to stalo? Zda jsme vyrostli? Přemýšlím, jaké situace v životě jsou těmi, které člověka posunou dál. Když tehdy přijeli stěhováci, začali mě oslovovat "šéfe" a ptát se na mnoho věcí, kam co patří, na co dávat pozor a tak. A člověk najednou vpadl do role, která mu připadala nezasloužená a nepatřičná. Následující dva roky byly tohoto oslovení plné. Desítky lidí se nás ptali jako šefů na věci, které jsme měli rozhodnout a přitom jsme o nich mnohokrát nic nevěděli. Často to byly věci velmi důležité, rozhodnutí nevratná a na samotné rozhodnutí velmi málo času. A pak těch telefonů, těch proseb a shánění informací a tolik pomoci od ostatních, od rodiny a známých. Přesto si někdy člověk připadal sám, vsazen do role, o kterou nestál. Byla to cena, potřebná pro zaplacení a dosažení našeho cíle a tak jsme ji platili a snažili se. Nestěžovali si, protože do této role jsme se vlastně dostali vlastním rozhodnutím. Ale jak se termín dokončení blížil , tak člověk věděl, že každá minuta věnovaná práci, domlouvání či organizaci ho posunuje k cíli a tak se to dalo zvládnout a často i s úsměvem a dobrou náladou.
Žel, v životě to takhle jednoduché často není. Mnohdy obsazujeme role, které nechceme hrát, ve kterých nevidíme nějaký posun k lepšímu, ve kterých nevidíme světlo na konci tunelu. Naše role šéfů stavby, mezi ně naštěstí nepatřila, měla svůj začátek i konec, jasný účel a smysl. Ano, asi jsme vyrostli. V této oblasti máme najednou větší zkušenosti, vědomosti. Zda jsme vyrostli i v oblastech jiných, to se neodvažuji posuzovat.
Každopádně všem, kteří staví nebo rekonstruují, kteří se stěhují nebo které všechno tohle teprve čeká, přeji hodně síly, trpělivosti a nadšení. Budete je potřebovat, ale věřte mi, nakonec to opravdu stojí za to! Něco o tom totiž vím ...
A já po roce, kdy v domě bydlíme, nelituji ani jediné minuty, ani jediné vteřiny, kterou jsem investoval. Možná jsme hodně obětovali, ale určitě více získali. První vánoce, zima bez sněhu, překotné jaro a léto se svými dlouhými večery, ve kterých jsme místo u televize trávili čas před domem. Ano, kruh se uzavírá a my za sebou máme celý rok, co v našem domě bydlíme. Plno věcí, zákoutí domů a žel i nedodělků zevšedňuje, stává se běžným a tak trochu neviditelným. Ale celkový pocit nadšení nevymizel a myslím, že ještě dlouho nevymizí.
V jedné reklamě na obchod pro dům a zahradu se říká, že "vyrostete s vaším domem" a já přemýšlím, zda se to stalo? Zda jsme vyrostli? Přemýšlím, jaké situace v životě jsou těmi, které člověka posunou dál. Když tehdy přijeli stěhováci, začali mě oslovovat "šéfe" a ptát se na mnoho věcí, kam co patří, na co dávat pozor a tak. A člověk najednou vpadl do role, která mu připadala nezasloužená a nepatřičná. Následující dva roky byly tohoto oslovení plné. Desítky lidí se nás ptali jako šefů na věci, které jsme měli rozhodnout a přitom jsme o nich mnohokrát nic nevěděli. Často to byly věci velmi důležité, rozhodnutí nevratná a na samotné rozhodnutí velmi málo času. A pak těch telefonů, těch proseb a shánění informací a tolik pomoci od ostatních, od rodiny a známých. Přesto si někdy člověk připadal sám, vsazen do role, o kterou nestál. Byla to cena, potřebná pro zaplacení a dosažení našeho cíle a tak jsme ji platili a snažili se. Nestěžovali si, protože do této role jsme se vlastně dostali vlastním rozhodnutím. Ale jak se termín dokončení blížil , tak člověk věděl, že každá minuta věnovaná práci, domlouvání či organizaci ho posunuje k cíli a tak se to dalo zvládnout a často i s úsměvem a dobrou náladou.
Žel, v životě to takhle jednoduché často není. Mnohdy obsazujeme role, které nechceme hrát, ve kterých nevidíme nějaký posun k lepšímu, ve kterých nevidíme světlo na konci tunelu. Naše role šéfů stavby, mezi ně naštěstí nepatřila, měla svůj začátek i konec, jasný účel a smysl. Ano, asi jsme vyrostli. V této oblasti máme najednou větší zkušenosti, vědomosti. Zda jsme vyrostli i v oblastech jiných, to se neodvažuji posuzovat.
Každopádně všem, kteří staví nebo rekonstruují, kteří se stěhují nebo které všechno tohle teprve čeká, přeji hodně síly, trpělivosti a nadšení. Budete je potřebovat, ale věřte mi, nakonec to opravdu stojí za to! Něco o tom totiž vím ...
4 komentáře:
Ahoj Luďo,
zdravím a pokusím se reagovat na poslední dva příspěvky. Ony totiž rezonují s tím, co jsme prožívali minulý týden.
Jak jistě víš a nedávno jsi vlastně i viděl, jsme před 4 lety koupili řadový dům, který byl postaven v roce 1927. Zmiňuji to proto, že každý dům má svou historii, a tu děláme my lidé. U tebe s Ivkou a Míšou máte tu přednost, že ji píšete sami od začátku, protože jste si jej postavili a jste v novém. Nechci teď polemizovat nad tím, zda je lepší stavět nový nebo rekonstruovat starý dům. Obě možnosti mají své výhody a nevýhody. Ale konec úvodu a k věci.
Minulý týden se stalo to, že jak doma, když byla Marti sama s Marketkou, tak u mne v práci, navštívili dva pánové, kteří řekli, že jsou exekutoři a že hledají bývalého majitele, protože má dluhy nejen v Čechách, ale i na Slovensku. K tomu ještě před měsícem mi volala policie, jestli o něm něco nevím, protože přes rok je nezvěstný. A když jsme ještě minulý týden s Marti zašli na policii s tím, že chování exekutorů je nám nepříjemné a co s tím dělat, tak nejen, že řekli, že prozatím nic, řešit to mohou, až opět přijedou, ale i to že postava bývalého majitele je nejspíše postava "bílého koně".
Ono to asi tak bude, protože když si na něj vzpomenu, tak to byl člověk, který sotva došel do práce a poté večer do hospůdky a pak domů. Je otázkou, co se s ním doopravdy stalo. Protože on nepatřil k těm ,kteří si museli půjčovat, protože peněz má dost. a při jeho naturelu, aby si jezdil pro peníze na Slovensko, no prostě nesmysl. Ještě,že při koupi domu, jsme vše jeli přes notáře, předkupní a kupní smlouvy.
Když o tom přemýšlím, co je člověku platné, že má peníze. Je to neštěstí, když ve stáří je člověk sám. Snadno podlehne kdejakým podvodníkům, a že jich není málo.
No a když jsme se o tom bavili se sousedkou, tak nám začla vyprávět o bývalých majitelech. Když to shrnu, tak to máme jednu oběšenou ženu na půdě, tu k sebevraždě dohnala psychicky nemocná matka, dvě ne moc příjemná úmrtí obyvatel domu. Ano každý dům má svou historii. Já osobně nepodléhám tomu, co se v domě kdysi stalo, i když chápu, že pro někoho to může být nepříjemné. V první chvíli mne s úsměvem napadlo, že by se v našem domě mohl natočit nějaký holywoodský hororový trhák. I když dnes ne , protože ten dům se radikálně zrekonstruoval. Ale v okamžiku, kdy jsme dům kupovali tak měl jistě své hororové kouzlo. Teď to byl pokus to celé zlehčit. Marti mi řekla, že vždy když byla déle na půdě měla a má nepříjemný pocit, nevím nakolik to má souvislost s tím, co se tam stalo.
Já to beru tak, že teď je to náš dům, který jsme rekonstruovali podle možností k našemu obrazu, je pravdou, že půda nás ještě čeká.
Teď je na nás jakou bude mít náš dům historii, a nakolik se necháme ovlivnit jeho minulostí.
Je zajímavé kolik překvapení a barev život má.
To je asi tak vše a omlovám se, ža dnes je to tak dlouhé. Radek
Když jsem viděla u vás na návštěvě fotky ze stavby, tu práci a dřinu.. přemýšlím, zda se nesmířit s paneláčkem:)) Z.
Ahoj Radku, no ... to nestacim koukat!:-) Diky za tvoje postrehy. Vse mi prijde aktualnejsi a blizsi opravdu tim, ze jsme tam byli a ze vim, kde je jaky pokoj i kde je ta puda :-)
Ano, je to zvlastni pocit, vedet neco o te historii i kdyz ta historie nemusi byt zrovna prijemna. Ale snad je to jen otazka zvyku a take vedomi toho, ze vy jste ten dum zmenili naprosto k nepoznani a ze vy jste radikalne lepsi kapitola toho mista.
Nekdy me napada, jake hruzy se dely na mistech, kde v soucasnosti probiha vsedni zivot. Kdyz jdu po Lanove tride kolem lekarny, vim, ze tam za valky sidlilo gestapo a ze tam mucilo lidi a posilalo lidi do koncentraku, bezne lidi jako jsem ja nebo ty a mam mraz po zadech. A takovych mist je tady mnoho(treba misto byvale synagogy) a je jich mnoho všude.
Ano, kazde misto ma svou historii. A kdyz se vratim k zacatku me reakce, tak musim znovu zopakovat - kez bychom byli zrovna temi, kdo pisi jeji lepsi kapitolu. U vas o tom nepochybuji.
Zuzko, jeee ... no vsechno ma sve pro a proti. Ja bych dneska nemenil.
Snad jsme vas moc nepostrasili :-)
Okomentovat