Když člověk vezme do ruky fotoaparát, dostává najednou zvláštní moc. Dokáže zachytit současnost. Let ptáků na pozadí modré oblohy, větve pohybující se ve větru, úsměv dítěte, pohyb mořských vln. Nelze se divit, že některé národy, konfrontované v minulosti s vyspělou technikou západního světa, považovaly fotoaparát za přístroj, který jim může ukrást duši. Tomu, že bychom mohli někomu ukrást duši jeho vyfotografováním, nevěříme, přesto má fotograf zvláštní moc. Dokáže realitu nejen zachytit, ale i upravit. Ať už naaranžováním scény nebo pouhým natočením objektivu. Lidé se najednou začínají usmívat, nastavují tváře či dělají grimasy. Fotograf je tichým kouzelníkem, před kterým se zdánlivě nespojitelné věci dostávají do souvislosti a před kterým se lidé začínají chovat jinak, než jak by se normálně chovali.
Co ale fotograf neumí, je vrátit zpět okamžik, který zachytil. Od chvíle, kdy dochází k expozici, se ona současnost stává nevratnou minulostí. Jen se podívejte na rok staré fotky, na fotky staré několik měsíců, na fotky staré den. Jsou to fotografie světa, který už neexistuje. S foťákem v ruce máme moc okamžik zachytit, vtisknout mu náladu, ale nedokážeme ho vrátit, udržet živý.
Když fotograf fotí horizont, musí se rozhodnout, zda posune objektiv k zemi nebo k nebi. Jedna z chyb fotografických začátečníků je mít horizont uprostřed fotografie. Je potřeba se rozhodnout, na jakou část bude položen důraz. Pokud chceme zdůraznit oblohu, posuneme objektiv nahoru tak, aby nebe zabíralo větší část fotky, pokud chceme zdůraznit zemi, posuneme ho zase dolů.
Kdybychom vzali předchozí řádky jako určitou analogii k životu, pak bych musel konstatovat, že při pohledu kolem sebe většina lidí posunuje hledáček dolů (nehledě na to, zda u toho fotografují či nikoliv). Jsou věci stálé, věčné a věci pomíjivé, dočasné. Zatímco tady na zemi není žádná jistota, lidi, krajina i hranice států se mění, pohled na klidně plynoucí mraky, pohled na hvězdnou oblohu je pohledem do světa, kde čas plyne jinak, světa, který je stálý.
A tak volám po vyváženosti. Stejně jako jsou v našich životech věci hmotné, jsou v nich i věci nehmotné, které jsou často důležitější. Stejně tak, jako jsou kolem nás věci, na které si lze sáhnout a které lze vidět, jsou kolem nás věci, které lze vidět jen srdcem. Definujte radost nebo smutek, definujte život, který v jednu chvíli je a když se srdce zastaví, tak není. Definujte život, který obsahuje zrnko pšenice; život, který se najednou objeví, když toto zrnko zasadíte do země a budete ho zalévat. Změřte a zvažte lásku, abychom konečně věděli, co je to za sílu, kvůli které je člověk ochotný obětovat se pro druhé. A jakou barvu má láska? A jak to, že existuje, když není vidět, cítit, ani slyšet?
Podívejme se do hledáčku fotoaparátu a zamiřme objektivem nad obzor. České slovo hledáček odkazuje, že tento úkon vyžaduje úsilí. Že je potřeba hledat. Hledat v sobě sílu zvednout hlavu, i když existuje nebezpečí, že se nám přitom ta hlava zatočí. Ale stojí to za to. Sám to z vlastní zkušenosti vím ...
Žádné komentáře:
Okomentovat