Paprsky slunce tak silné, že mě probouzí dřív, než bych si přál. Poslouchám, ale slyším jen zpěv ptáků a zurčení řeky. Ale pak slyším Míru, jak s něčím šustí, no jasně, ten vstává ještě dřív než já a připravuje snídani pro celou rodinu. Je mi horko, snažím se dostat ze spacáku tak, abych nevzbudil Ivu. Potichu a pomalu rozepínám jeden zip za druhým a vylézám ze stanu. Vzduch je svěží a je cítit, že bude horký den. Nad loukou se válí mlha, tráva je mokrá od rosy a ze vzdálené zříceniny středověkého hradu jsou v ranním oparu vidět jen vrcholky horních zdí.
Před námi je poslední den, dojezdový den a s tím i ten tichý smutek uvnitř mě. Za námi týden společného sjíždění vody a nespočet zážitků, o kterých se dokola vypráví večer u ohně a my se jim dokola upřímně smějeme. Stojím bosý před stanem a rosa mě studí do nohou, obouvám boty a jdu si opláchnout obličej do studené Vltavy. A kemp se pomalu probouzí. Postupně vstávají ostatní a zdraví toho druhého. Někdo si připomíná vtípek ze včerejšího večera a ostatní se tomu smějí. Lidé odcházejí a přicházejí do umýváren, některé holky se snaží v provizorních podmínkách o jakousi minimální kosmetiku se zrcátkem postaveným na lodním sudu, některé se o to ani nesnaží, většina z nás nemá beztak na tváři moc vrásek. Z popela v ohništi se ještě trochu kouří. Snídáme a mažeme si taveným sýrem dva dny starý chleba na jednom z pádel. Povídáme a přitom balíme. Odnášíme do lodí a čekáme na ostatní.
A pak to přijde. Jako na každé vodě. Poslední ráno, poslední AHOJ. Stojíme kolem ohniště, všechny věci už připravené v lodích a já z úcty k tradici a mému osobnímu rituálu dávám kytaru Mírovi a prosím ho o písničku, která přesně v tuto chvíli každý rok zní. Stojíme, posedáváme a zpíváme ty dlouhé tři sloky, které utečou stejně rychle jako letošní voda. Tolik povídání a večerního dívání se na hvězdy, tolik kamarádství v nejlepším slova smyslu, tolik smíchu na vodě nebo na souši, tolik vlnek šplouchajících do předku lodi. A pak přichází třetí sloka a s ní slova
"Zlaté slunce září obzorem,
kdopak ví, jak dlouho bude hřát,
ve svých dlaních ukryj nás před žáru přívalem,
s námi buď, když vše zahalí tma ..."
a já se při zmínce o slunci nedovedu na to slunce nepodívat, nenastavit tvář. Píseň končí a já cítím, že kdyby byla ještě čtvrtá sloka, byli by všichni rádi, protože bychom odjezd oddálili. Jakmile sedneme na lodě, pojedeme spolu několik hodin a pak se začnou postupně lidé odpojovat, až se celá tato skupina rozpadne a už nikdy se nedá dohromady přesně v této sestavě, která je pokaždé jedinečným mixem lidských osobností.
Tahle parta, která se dovede královsky bavit i bez lahve rumu po boku, tahle parta lidí, která jakoby ani nepatřila do tohoto světa, byla jednou z nejlepších věcí, které mě v životě potkaly. Tenkrát, když jsem stál bosý na té louce před stanem, jsem si to neuvědomoval. Dnes to ale vnímám jako dar a cítím se být díky této a stovkám dalších vzpomínek moc a moc bohatý.
Žádné komentáře:
Okomentovat