Ludas page

Dnes bych se chtěl zamyslet na něčím, co mnoho lidí trápí, zatímco jiným je to úplně jedno. Teď byste možná hádali nějaké nosné a stěžejní téma, ale já chci zůstat při zemi. Hodně při zemi. Řeč bude totiž o plevelu a taky o tom, co mi plevel připomíná.

Každý, kdo někdy měl na starost kousek země a měl s ním nějaký záměr, svádí neustálý boj s houževnatým a vytrvalými nepřítelem. Ať už chcete mít před domem hezký trávník nebo sázíte ředkvičky, musíte se s ním nějak vypořádat. A vždy to stojí to nejcennější, co máme - čas. A je ho potřeba spousta.

Přijedu z práce a vidím náš trávník určený k tomu, aby si na něm hráli děti. Místo, které vybízí k tomu, abyste si sundali boty, prošli se po něm bosí a cítili se, jako když jdete po koberci. Nepotřebuji mít kolem domu golfový green, ale také nechci, abych se bál, že šlápnu na bodlák nebo že děti dostanou žihadlo od včel. Louku máme za domem, před ním ji nechci.

V encyklopedii nalezneme, že plevel je rostlina, která roste v kulturním porostu proti vůli pěstitele. Na jiném místě může být žádoucí (například léčivé kopřivy), ale tam, kde jí nechceme, ubírá původním druhům vodu, půdu a živiny. Plevele mají nejrůznější způsoby, jak se bránit vyhubení. Nejrůznější způsoby, jak zajistit vznik nových jedinců, kteří mnohonásobně rozšiřují původní generaci. Stačí několik měsíců a z jakéhokoliv místa, které bylo zbaveno vegetace, vzniká bez sebemenšího osetí živoucí a bujná zelená plocha.

A tak dělám činnost, která je náročná, nevděčná a s nejistým koncem. Pletí. Snažím se hledat výhonky, které vedou od jedné rostlinky k druhé, snažím se vytrhnout plevel i s kořeny a dávám si pozor, aby z toho kořene nezůstal v zemi ani kousek. Snažím se přitom všem neponičit trávu. I když vím, že není v lidských silách vyplít vše, i když mám někdy pocit, že bojuji stejně jako Don Quijote s větrnými mlýny, snažím se.

Zajímavý je i pohled na rozmnožování plevele. Při pohlavním rozmnožování se používají semena a ani zde nemůže žádná kulturní rostlina soutěžit s potencí plevele. Neplodnější plevely mívají i 100x více semen než neplodnější kulturní rostliny (např. merlík bílí, který roste na všech loukách). Při vegetativním rozmnožování používá plevel nadzemní nebo podzemní výhonky, které se paprskovitě rozrůstají od mateřské rostliny, zakořeňují a zakládají novou rostlinu, ze které se ihned rozrůstají další výhonky, takže postupně vzniká jakási síť (například mně dobře známý plazivý jetel). Známé je také množení z pupenů v kořenech (např. pampeliška).

A někdy si říkám. Není ten plevel to všechno, co nám v našem životě podtrhuje nohy, zaměstnává a vyčerpává nás?

Není ten plevel prostě všechno nepříjemné, všechno to zlo, co nás obklopuje a se kterým musíme často bojovat?

A není ten plevel také všechno špatné v nás? Všechny naše špatné vlastnosti, které nás znovu a znovu sráží a dělají z nás horšího člověka, než jakým bychom chtěli být?

Boj s plevelem ještě může ztížit dormance, což je stav semene, při kterém je v klidu a neklíčí, přesto, že má pro klíčení vhodné podmínky. Zatímco podběl lékařský vyklíčí už za 3 hodiny od vysetí, stovky semen svlačce rolního čekají na své vzklíčení klidně i 20 let. Z toho jednoduše plyne, že i když člověk zbaví pozemek plevele, musí počítat s tím, že v zemi stále na svou šanci čekají další stovky malých semínek.

Boj s tím, co nás táhne k zemi, co nás v životě dusí, je bojem na celý život. I kdybychom si udělali v sobě čisto, stejně za nějaký čas kdesi v koutku cosi nehezkého vyklíčí a začne se rozlézat.

Moje zahrada nevypadá ideálně. Znova a znovu se objevují plata jetelů a tu a tam vyráží pampelišky nebo bodlák. Ale nechci to vzdát, protože se bojím představy, jak by to asi vypadalo, kdybych na boj s plevelem rezignoval?

Přeji Vám i sobě hodně štěstí při pletí vaší zahrady …