Ludas page

Po třech letech jsme se vrátili do Jizerských hor. Kraje plného kontrastů. Romantické a malebné vesnice a vesničky s roubenkami, posázené v bílých kopcích a pod nimi několik kilometrů táhnoucí se špinavá a zchátralá města a městečka. My jsme naštěstí byli v těch kopcích.

Zrovna včera, jen tak ze zvědavosti, jsem si našel zápis z února roku 2009 a se zájmem četl svá slova, jako bych je viděl poprvé. Měl jsem radost ze zjištění, že kdybych to tehdy nenapsal, zbyla by mi z toho teď v hlavě možná polovina. A tak jsem si slíbil, že dříve, než se fakta a emoce začnou ztrácet kdesi v nenávratnu, zachytím na pomyslný papír i letošní zimní dovolenou.

V mých myšlenkách je dovolená před třemi roky rámována obrovskou spoustou sněhu. Nevídanou mnoho let předtím. A stejné to bude i letos. Znovu jsme přijeli do týdne sněhové kalamity. Do týdne sněhových řetězů, zapadaných aut a boje člověka s přírodou. Tehdy jsme trávili čas s naším Míšou, který nás vytěžoval tak, že bylo těžké si s klidnou myslí představit další tak aktivní ratolest. Letos, s dvou a půl roční Verunkou, máme pocit, jako by s námi třemi byla odjakživa. Jakoby čas bez ní byl tak vzdálený, že je těžké si ho vůbec vybavit.

Za ty tři roky se z Míši stal lyžař, který se mnou sjede černou sjezdovku a z našeho imaginárního miminka se stala lyžařka potenciální. Mé ambice s Verunkou a jejím letošním lyžování nebyly vysoké. Chtěl jsem, aby se seznámila s lyžemi, vyzkoušela si, jaké to je, mít na nohou lyžáky. Aby si s lyžemi zkusila chodit, možná že jí někde trochu popotáhnu na rovince, hlavně, aby viděla, že lyžování je zábava a přesně to, aby si zapamatovala do příštího roku, kdy už bude větší a v nohách bude mít větší sílu.

Asi největším překvapením celé dovolené byla právě Verunka a její nadšení pro lyžování. Z velké části tomu pomohla motivace získaná pohledem na jezdícího Míšu a také na nás. A tak jsme přeskočili jeden rok a po prvním dni jsme se přesunuli k areálu vybaveného více pro děti a začali spolu jezdit na mírném svahu a na dětském vleku. S nadšením jsem pozoroval, jak křičí, že chce "eště" nahoru. Jak při jízdě dolů dělá "brmbrm", že prý jede na motorce do práce. Jak volá na zvířátka, která byla postavena u dětského vleku. Prostě překvapení pro celou rodinu, na takového nadšence jsem nebyl připraven. Zrovna včera, týden po dovolené na horách, Verunka běhala po domě z jednoho konce na druhý, v mírném předklonu, že prý lyžuje.

A tak by mohl tento příspěvek, faktický, psaný pro zachycení událostí, pokračovat a detailně popisovat, jak byly vlastně děti v průběhu celého pobytu nadšené. Míša si užíval lyžování, užíval si ho ještě více, když byl na kopci s dalšími dětmi, že obě naše děti byly na chatě ve svém živlu, hrály si s vrstevníky nebo si s nimi naopak hráli ti starší. A mohl bych také psát, že jsme navštívili aquapark v Liberci, z hlediska estetiky moderní superkýč, který však nabízí relaxaci a vzpomínku na léto v plavkách. Aquapark, na jehož návštěvu se děti těšily dva týdny před odjezdem.

A bylo by toho hodně, více než by bylo vhodné a zábavné zde rozepisovat. Jen mě ještě napadla jedna otázka. A co my? A co já? Jak se líbílo nám? Jak jsme si to užili my?

A musím se usmát, protože jsem si po několika letech trochu odvykl, si takovou otázku pokládat. Možná, že bych měl napsat, že když se dítě narodí, musí se člověk vypořádat sám se sebou, urovnat si hodnoty, promyslet si, co je důležité, co všechno chce, co všech je ochotný pro své dítě obětovat. Ve skutečnosti ale na přemýšlení není čas. Je to, asi jako kdyby měl člověk vymyslet symfonii a u toho běžet maraton. Všechno je najednou v poklusu. A vy najednou zjišťujete, že se stále více umenšujete a vaše děti stále více rostou. A pokud v tom naleznete radost, pak budete naplněni. Pokud ne, pak se budete trápit.

Celý týden jsme si užili a odjížděli spokojení. Bylo nám tam dobře. Kéž bychom se sem mohli příští rok zase vrátit...