Horký den za námi, všechno utichá a já si ještě živě představuji ten dětský smích a hlasy, jeden přes druhého. Sedím sám před naším domem. Kolem mě vlají girlandy a ve větru se jako špatné tanečnice pohybují barevné lampiony. Krásný letní večer, přestože květen teprve začíná. Na stolech zbytky chlebíčků, prázdné talíře od dortů a sladkostí, sklenice dospělých i barevné kelímky dětí. Hračky roztahané po celé zahradě.
Sedím a vím, že se musím zvednout a začít to všechno uklízet. Přesto ještě chvíli zůstávám sedět a nechávám v sobě doznívat ten pocit. Někdy se stane, že člověku najednou dojde, jak velké štěstí prožívá. Někdy se stane, že dokáže dohlédnout přes ten všechen myšlenkový smog a zahlédnout čirou a nezkalenou pravdu. Pravdu o tom, že to nejlepší je právě teď a tady. Že nic víc ke svému životu nepotřebuji, protože už to dávno mám. A všechno další jsou jen zbytečnosti nebo pozlátka. Pravdu o tom, že moje děti jsou pro mě ty nejlepší děti na celém světě. Jedinečné a v každé své buňce úžasné. Stejně jako jiné děti pro své rodiče na celém světě.
Ještě před chvílí Míša uklízel některé hračky na trávníku a pak si na něj sedl a jen tak se díval do dálky. A já jsem se na něj díval, pak jsem vstal, došel k němu a objal ho. A tak jsme tam tak seděli a navzájem se drželi a já se ho přitom zeptal, zda je šťastný. Řekl, že moc.
Někdy se stane, že člověk zahlédne záblesk pravdy o tom, že stojí za to, plnit sny vlastních děti a naplňovat jejich dny jistotami, které jsou neměnné a neotřesitelné.
Jako, že já miluji tebe a ty mě a to se nikdy nezmění.
Jako, že není nic důležitější na světě, než my, tady a teď.
Pod oblohou, na které se pomalu objevuje Večernice, která doprovodí tento horký letní den i nás ke spánku.
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Proč je dnešní příspěvek do mého deníku rozdělen na dvě poloviny? Protože si už delší dobu uvědomuji, že by bylo dobré něco k mým příspěvkům dodat. Některé články, jako například ten výše uvedený, mohou v lidech vzbuzovat pocit nedůvěry.
"To je to opravdu u nich všechno tak úžasné? To je to všechno tak růžové, rozesmáté, plné lásky a porozumění?", musí nutně čtenáře některých mých článků napadnout.
A já bych chtěl říct, že všechno vždy prosvětlené sluncem v našich životech není.
Je to naprosto stejné, jako když si otevřete doma album fotografií (nebo nějakou složku na počítači, kde máte digitální fotografie už vytříděné). Každý člověk chce přirozeně zachytit chvíle, kdy je šťastný nebo kdy prožívá něco zajímavého, nevšedního. Nepříjemnosti, obyčejnost a všední povinnosti nikdo nefotí. Proč taky? Na to chceme zapomenout, ne si to připomínat. Při prohlížení našich fotek víme, že tohle není ucelený a úplný obraz našeho života. Je to jen jeho část. Ta lepší.
A tak je to podobné i s velkou částí toho, co zde píšu. Zachycuji to, co mi přijde důležité. To, co nechci zapomenout. Výjimečně je to smutné, většinou je to pozitivní. Nevím, proč tomu tak je a čím jsme si to zasloužili. Nevím, jak dlouho to bude trvat. Užívám si tuto kapitolu mého života a jsem za to vděčný.
Žádné komentáře:
Okomentovat