Ludas page

A je to tady, další večer a další možnost. Opatrně si zavazuji tkaničky. Ani hodně, ani málo. V minutě si několika cviky protahuji lýtka, stehna a taky záda. Nejprve mi to přišlo směšné, ale pak jsem zjistil, že to nemůžu podceňovat. Když to neudělám, za pár minut to nepříjemně zjistím. Utahuji hodinky, nesnáším, když se na ruce hýbají. Dívám se na přesný čas, naposledy se rozhoduji, jakou trasu si tentokrát vyberu, naposledy se zhluboka nadechuji a rozbíhám se.

Čím jsem starší, tím se více znám. I když jsem se věnoval mnoha sportům, nakonec mě oslovily nejvíce ty, kterým se říká individuální. Vždy jsem vnímal jako nesmírně obdivuhodné cokoliv, co přináší člověku boj se sebou samým. Kdy překonává sám sebe, bojuje svůj boj na území vnitřního světa, který nemá hranic.

Dodržuji tempo a dýchání. Snažím se začátek takzvaně nepřepálit. Vědomě si přikazuji běžet pomaleji, než jak bych přirozeně běžel. Vyhýbám se tak jedné z klasických chyb začátečníků. A tak běžím, nepřemýšlím, soustředím se jen na to, abych dobře dýchal a překonal začátek, kdy je člověk ztuhlý a kdy se tělo brání výkonu, který je od něj požadován.

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, kolik plánů nikdy nesplním, kolik cílů nikdy nedosáhnu a kolik ideálů mi zůstane na světelné roky vzdálených. A tak chci splnit alespoň to, co mám na dosah ruky. Co nestojí peníze, co stojí minimum času. Vždy jsem bral běh jako středobod lidského pohybu, základ každého sportu, čistý ideál přirozenosti.

A teď to přichází. Krize. Jak velká bude? Je to jako v životě. Člověk běží a není to vůbec špatné, ještě může a má sílu. A vůbec ho nenapadne, že hned za pár vteřin, po pár metrech, přijde pocit vyčerpanosti a nechuti. Přijde jemná bolest, která nepřestává a i když není intenzivní, bere radost ze života, z běhu samotného. Jediný recept? Zatnout zuby. Nekoukat na sebe, nelitovat se. Běžet dál. Dát tomu šanci, čas a běžet dál.

Běžím a nic jiného není. Chvílemi se mi v hlavě míhají myšlenky na nejrůznější místa, zážitky a situace. Zmateně se střídají, protože se nedokážu pořádně soustředit ani na jednu z nich. Běžím a marně hledám důvod proč běhat dál?

A pak se zaměřím jen na jednu z nich. Náhle, bezděčně, a přemýšlím nad ní. A v tu chvíli si uvědomím, že mě už nic nebolí, že mám navzdory ubíhajícím metrům či spíše kilometrům klidný puls a dech. Že je mi dobře, že mám radost z toho, že jsem. Běh jakoby v tu chvíli vyjadřoval všechnu radost ze života, všechna "děkuji" poslané kamsi ke hvězdám. Běží se mi tak lehce, nohy se mi sami odlepují od země, gravitace působí jinak, než když jsem vyběhl. Zdá se mi, že v tu chvíli neexistuje hranice, limit, vzdálenost, kterou bych neuběhl. Běžím a najednou znám důvod proč běhat dál.

Další z bodů na mém seznamu plánů a přání bylo běhání. Zvykl jsem si na něj už jako dítě, ve škole na prvním stupni, když jsem chodil do sportovní školy a nebyl pro mě sebemenší problém uběhnout jen tak několik kilometrů. A od té doby ve mně zůstala nějaká stopa a já si pořád říkal, že se k tomu vrátím. Potom se přidaly pragmatické důvody. Držet si váhu, být v kondici, mít ze sebe dobrý pocit.

Začal jsem v březnu a nepřestal. Začátky byly těžší, ale ne tak, jak jsem se bál. I když před každým začátkem bojuji s vlastní leností, nemám v úmyslu přestat. Běhám. Navzdory drobným bolestem, nechuti a vyčerpání. Chci běžet dál, zatnout zuby a nelitovat se. Stejně jako v životě.