Ludas page

Rád bych napsal pár řádků o letošní dovolené. Původně jsme k moři neměli jet, ale vše změnila zaměstnanecká nabídka na jeden z ostrovů severní Dalmácie, ostrov Pag. Na jaře jsme seděli s Ivou u stolu a rozhodovali se, zda tuto nabídku přijmeme, protože na první pohled byly naše dosavadní dovolené spíše ve znamení klidu, soukromí a známého prostředí. Tato dovolená měla být na rušnějším místě, s možností nejrůznějších aktivit a objevování nových míst, pláží, měst. A to nění něco špatného nebo horšího, ale určitě jiného. A tak jsme vše zvážili a rozhodli jsme se na Pag jet. K tomu přišla ze Slovinska velkorysá nabídka nejen na přespání, ale dokonce i na možnost získat na několik dnů prázdný byt blízko centra Mariboru. Nabídku jsme přijali a s vidinou prodloužené dovolené rozprostřené mezi dva státy se začali těšit.

A jak to nakonec dopadlo? Dobře. Moc dobře. Až je mi smutno, že je to pryč. A tak to má určitě po správné dovolené být.

Ubytování v pohodě, sice vlastně ve městě, či spíše městečku, v přístavu, ale až na jeho konci. Většina rušného života se odehrávala jinde, než u nás. Ubytování na vlastní žádost až ve třetím patře, dva střešní balkóny, soukromí a ruch života hluboko pod námi. Ubytování na naše poměry až luxusní. Prostorné. Čisté. Klimatizace i velká plochá televize (ani jedno z toho jsme nezapnuli). 

A pak věci, na které jsme se těšili a užili si je.

Třeba moje ranní nákupy, kdy jsem vyšel do probouzejícího města, probouzel jsem se s ním a vybíral ten správný chléb. Zrnopan kruh nebo slovinský koružni hleb, to byly naše nejlepší volby. Nebo naše večerní procházky, děti pobíhají kolem nás, smějí se nebo pláčou, podle toho, jak moc je bolí koleno, na které spadly. Nebo večerní sezení na balkóně; celé městečko se zklidňuje, zdálky je vidět světlo majáku, světlo odjíždějící lodě a hvězdná obloha.

Naše koupání v Mandre, vesnici na druhé straně ostrova, jen několik kilometrů od našeho ubytování. Přejezd přes horský hřbet s převýšením a výhledem, nad kterým se tajil dech. Jeli jsme tudy mnohokrát a nikdy mě ten výhled a výška nepřestaly překvapovat. Jedeme tam, končí asfalt, začíná prašná cesta, končí všechny apartmány a čeká na nás prázdná pláž. Někdy sem přijedou místní lidé, vykoupají se, zastaví na dvě hodiny a pak odjedou. Jinak jen my. Zpěněné vršky vln se třpytí odrazem slunce, Míša věčně ve vodě, šnorchluje, neúnavně nosí další a další mušle, chytá kraby do kyblíku, snad za celý den uschne jen, když jdeme jíst, jinak je ve svém živlu. Iva mu sekunduje a Verunka je někde mezi tím. Vozí se Ivě na zádech, plave s rukávky, hraje si s kamínky, hlasitě brečí a naříká, když se kopne do palce. Trucuje a demonstrativně se uráží, vzápětí nás hladí, mazlí se a vyznává lásku. Je to naše malá temperamentní žena. 

Sedáme do nafukovacího kruhu, na jeho stranách jsou madla pro držení, nacházím madla i pro nohy, tak se zapírám. Míšu si posazuji na sebe a motorový člun se rozjíždí, lano mezi člunem a naším kruhem se napíná. Ze začátku je to příjemná pohoda, pak se zrychluje a zrychluje, až se směju nahlas, takovým tím stylem, kdy je člověk nadšený, ale zároveň ví, že pokud se to nepovede, bude to bolet. Člun zatáčí a my letíme odstředivou silou do strany, stačí malá vlnka a ta nás katapultuje do vzduchu. Právě prožíváme jednu z věcí, kterou jsme chtěli vyzkoušet a která stála za to.

Utahuju si opasek se závažími. Lahev se vzduchem je tak těžká, že se musím trochu předklonit, abych nespadl na záda jako nějaký neohrabaný brouk. Jsem po pás ve vodě a zkouším dýchat do náústku, čístím si naposled brýle, pak už to nepůjde. Čeká mě zkušební ponor. Včera jsem mluvil se zkušenými potápěči a ty mě trochu postrašili. Když člověk projde školením, jde všechno pomalu, postupně a člověk si zvykne. Když se jde rovnou na ponor, část lidí to prostě nedá, vystraší se a vzdá to. Jako ten člověk přede mnou. Teď jsem na řadě já. Těším se, uvnitř cítím zdravé vzrušení a tak trochu nevím, proč bych měl něco vzdávat a bát se. Nejdeme příliš do hloubky a po boku mi bude navíc instruktor. A tak se potopím a všechno je nové a zvláštní. Vlastní dech a výdech je hlasitý, přehluší všechno. Jsem neohrabaný, špatně se mi plave, jak později zjistím, špatně utažený opasek se závažími mě přetáčí a já se necítím dobře, ale držím, bojuji. Vyrovnávám tlak v uších, plavu, dívám se kolem sebe. A najednou si uvědomím, že jsem hluboko, nevím zda 2 metry či 20 a že nemůžu ven. A najednou cítím, že jsem zbavený volby, svobody rozhodnutí skončit. Ne, že bych chtěl skončit, ale to vědomí, že nemůžu. A najednou cítím, jak zvýšeně dýchám a jak mi buší srdce. Všechno v mém těle je během pár sekund vybuzeno na maximum a já cítím narůstající paniku. Klesám na dno, pokouším se uklidnit a dýchám. Instruktor mě bere za ramena, odpichujeme se ode dna a já se uklidňuji. Překonal jsem sám sebe a zvítězil. Potom už je vše skvělé, upravujeme výstroj, komunikujeme gesty, ukazujeme si zajímavé věci, klesáme a já se cítím dobře a užívám si to. V jednu chvíli se před námi otevře hlubina, dno se svažuje do temné hloubky, jako když stojím na kopci na lyžích a kopec se strmě sklání dolů. Zezdola k nám jde proud ledové vody. Vidím rybu, která před ostatními brání své teritorium, všude po dně se válí mušle, všechno žije svým životem, jen my sem jaksi nepatříme. Jsme v nepřátelském prostředí, proto všechny ty technické vymoženosti, do kterých jsem natěsnán. Když se vynoříme, nemám vůbec představu o čase, ale byli jsme pod vodou něco mezi 30-40 minutami. Intenzivní zážitek, který dlouho nic nepřekoná.

Den odjezdu a zatažená obloha, dokonce na chvíli déšť. Ideální příležitost se podívat někam po okolí. Pár desítek kilometrů od nás je město Zadar. Sbalíme věci, loučíme se a vyrážíme na výlet. S nelibostí zjišťujeme, že se postupně vyjasňuje a Zadar nás už vítá jako horké a rozpálené město. Ještě, že sem jedeme na konci dovolené a ne na začátku. Člověk si už trochu zvykne a vysoké teploty lépe zvládá. Díky navigaci nacházíme dobré parkoviště kousek od centra a vydáváme se do krásného historického opevněného města, plného turistů, obchodů a památek. Vystoupáme na nejvyšší věž v centru a díváme se kolem sebe. Tady nahoře pofukuje krásně vlahý větřík. Dole v ulicích je to už horší. Směřujeme k světovému unikátu, mořským varhanům. Je to opravdů jedinéčné místo, na nábřeží, kde se využívají mořské vlny k tomu, aby rozezněly speciální varhany (více se o tom můžete dočíst třeba zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Varhany_mo%C5%99e). Zvláštní a jedinečné kombinace zvuků, které se mísí jeden přes druhý a nikdy neutichají. Ještě lepší by bylo být zde večer, kdy je celé místo s varhanami doprovázeno světlem z další podivuhodnosti. V kamenném nábřeží jsou skleněné plochy, které zobrazují sluneční soustavu a v nich malé solární panely. Energie, která se přes den nabije, rozsvítí v noci v těchto skleněných plochách nejrůznější měnící se barevné obrazce. Musí to být úžasné. Tak snad někdy příště, na tomto místě, v nějaké letní horké noci.

My jsme ale v noci už spali v postýlkách. Ne doma, ale ve Slovinsku, v bytě našich kamarádů, kteří byli toho času už na své dovolené. Co k tomu říct? Že jsme jim vděční. Že je úžasné plánovat výlety a poznávat město se zázemím chladného hezkého bytu, pár minut autem od centra. Prozkoumali jsme Maribor, podívali se do blízkých hor a chtěli navštívit historické centrum blízkého města, kde se mimo jiné nachází i termální lázně a aquapark. Před centrem jsme odbočili podle cedule k aquaparku, že se podíváme na cenu vstupů a půjdeme tam odpoledne po výletu. Nakonec jsme tam zůstali s tím, že až odpoledne půjdeme na výlet po památkách. A úplně nakonec jsme zůstali v aquaparku až do večera a na historické centrum se dívali z věže jednoho z tobogánů :-). Tak snad taky někdy příště, slíbili jsme si.

Návrat domů byl pohodový, měli jsme před sebou jen pár hodin v autě, ne celou dálku od moře. Těšili jsme se na soukromí našeho domu, na věci, které jsou nám tak blízké a milé a jejichž cenu a oblibu si člověk uvědomí až při delší nepřítomnosti. V radosti z toho všeho jsme nakonec doma zůstali dva dny místo jednoho a v pátek ráno vyrazili na Lipno pod stan. Iva domluvila po roce a půl planých pokusů možnost vidět se s jedním milým člověkem a jeho dvěma dětmi, které jsme poznali minulý rok v lázních v Kynžvartu. Nikdy nebyli na jihu, a tedy ani na Lipně, a tak jsme se sešli právě tam. Konečně jsme navštívili onu jedinečnou rozhlednu - stezku v korunách stromů, která je zde po vzoru té německé postavená. Znovu jsme vylezli na Vítkům hrádek, nejvýše položený hrad v Čechách, jezdili na bobové dráze a projeli si na kolech cyklistickou stezku. A kdyby na ní Míša nespadl (a kdybychom s Míšou neblbli a dávali pozor, kam jedem), zůstali bychom tam až do nedělního večera. Takhle jsme se museli vrátil o pár hodin dřív a navštívit úrazovou pohotovost. Naštěstí to nebylo nic vážného. 

Za námi je dovolená, která se nám při pohledu zpátky zdá delší, než opravdu byla. Navíc obohacená novými zážitky a vzpomínkami. Léto budiž pochváleno :-)