Tak, a dovolené jsou za námi. Krásné dny plné nejrůznějších zážitků, které mají s prací pramálo společného. Rád bych napsal pár řádek od dalších dvou místech, kde jsem letos dovolenou trávili. Jedním z nich jsou šumavské lesy a druhým maďarské lázně..
Měli jsme možnost se znovu vrátit na týden do skautského tábora na Šumavě, blízko Vimperka. Klasický tábor s podsadami, polní kuchyní a latrínami je v dnešní době něčím unikátním. Źádné televize, hlasitá hudba, stánky s pivem a hranolkami … prostě tohle všechno necháte za sebou a po několika hodinách až dnech začnete opravdově oceňovat ticho a pokoj toho místa, ukrytého v hlubokém lese.
Každý den jsme dělali večer oheň, opékali si párky, sýr nebo chleba, zpívali písničky a vyprávěli si možné i nemožné. Spolu s několika dalšími rodinami jsme každý den dělali výlety po okolí. Šumava nabízí tolik příležitostí k objevování! Kromě hezké trasy kolem Srní a Antýglu nás překvapila stezka přes zříceninu hradu Kunžvart s krásným výhledem. Navštívili jsme po letech znovu hrad a zámek Velhartice a prošli si kolem něj stezku až k Werichově chatě. Pro Verunku byla prohlídka zámku Velhartice životní premiérou, kterou zvládla na jedničku. Shodou okolností byl tento hrad před 5 lety premiérou i pro tehdy malého Míšu. Ten teď se zájmem poslouchal na prohlídce hradu průvodkyni a její popis obraných mechanismů a středověkoho způsobu života, takže na konci prohlídky byl zklamaný, že už to končí. Dalším zážitkem byla návštěva Drslavické trvrze a jejího majitele, který rekonstrukci tvrze obětoval celý svůj život. Dalším takovým obětavcem s velkým srdcem, ve kterém se skrývá malý chlapec, byl starosta města Husince a jeho zahradní železnice, která předčila naše očekávání a představy. Ze Šumavy jsme odjížděli s dobrým pocitem velmi aktivně prožitého týdne, který byl nabitý událostmi a zážitky. Tak co za rok? Vrátíme se znovu?
Maďarsko, … tolik vzpomínek na naše návštěvy s malým Míšou. Znovu po třech letech. Naposledy s malou Verunkou, která zde lezla po čtyřech. A teď, holčička, která se zde naučila plavat. Což je asi největší zpráva pro naši rodinu. Po celém letošním létě s mnoha hodinami ve slané, sladké či chlorované vodě objevila, stejně jako kdysi Míša, kouzlo vody. Přestala se úplně bát, potápí se a užívá si pohybu ve vodě, s otevřenýma očima pod hladinou. Bez problému skáče do hloubky v bazénu, rozhlíží se kolem sebe a pak plave pod vodou k jeho okraji. Neúnavně se potápí, neustále plave ode mě k Ivě a zpět. Musíme jí přemlouvat, aby si odpočinula. Je udýchaná s červenýma očima, ale šťastná. Vzpomínám na Míšu. Tolik mi ho to připomínalo, jen Míša byl mladší více než o rok. Raduju se z této šikovnosti našich dětí, kteří ve třech nebo čtyřech letech plavou a jsou ve vodě jako doma, a pokud je to vlastnost vrozená a zakódovaná v genech, pak musím přiznat, že po mě tento dar nezdědili. Jinak Maďarsko opět pohodové, s milými lidmi, kteří se zdají být úplně jiní, než ti nacionalističtí horkokrevní Maďaři z médií. S cenami, které rok od roku rostou, ale přesto nejsou vyšší než u nás. Stejně jako na Šumavě jsme byli i tady obklopeni lidmi, které máme rádi a tak dovolená probíhala bez problémů. Překvapivě nám vyšlo i počasí, takže celý pobyt byl ve znamení slunění, koupání, relaxace v sirných bazénech, aktivních vodních radovánek na tobogánech a dalších podobných bláznivin.
Rád bych se ještě ale zastavil u jednoho mého postřehu. Tento rok pro nás byla dovolená v Maďarsku tou nejpohodovější, kterou jsme tam společně zažili. To protože jsme tam byli vždy s dětmi tak malými, že vyžadovali intenzivní pozornost. A tentokrát poprvé nebylo ani jedno z našich dětí tak malé, abychom za ním museli neustále běhat. Vzpomínám si na dobu před 3 lety. Jeden z nás plnil přání Míšovi, který neustále chtěl řádit v bazénech a druhý nosil, uspával, krmil a chodil s Verunkou. Jen jsme si tyto role prohazovali. Jediný odpočinek za celý den, byly dvě a později jen jedna třičtvrtě hodina, kdy Verunka spala. O tu jsme se s Ivou spravedlivě dělili :-). Vzpomínám si, jak za námi přijeli do Maďarska některé sezdané či nesezdané páry, tehdy bezdětné. Perfektní, vystylované, upravené, krásné, s neuvěřitelným množstvím času jen a jen pro sebe. Četli si na dece, opalovali se a krátkodobým zájmem se podívali směrem, odkud brečelo nějaké z našich dětí. Tento rok jsme se dívali my na ně a museli se smát, jak se role obrátily. Život je neustálá změna. Právě i díky nim jsme si uvědomili, že ta doba našich malinkých dětí je nenávratně pryč. Má to svoje mínusy a svoje plusy. Tohle byl zrovna ten plus.
Z Maďarska jsme se vrátili o jeden den dříve, abychom stihli pouť na vesnici, kde se schází moje celá rodinka. Počasí bylo ale tak příšerné, že ke smutku dětí, z celé pouti zbyl jen autodrom, který jediný byl pod střechou, střelnice a nějaká ta sladkost, balónek a tak, které jsme dětem koupili. Všechny kolotoče, labuťě, skákací hrad a kdoví, co ještě, zůstalo letos našim dětem zapovězeno. Lilo jako z konve, byla zima a foukal vítr. Nevzpomínám si, že by takhle hrozné počasí na pouť, která je vždy předposlední srpnovou neděli, vůbec kdy bylo.
Poslední, o čem dnes budu psát, je zážitek ze střelnice. Jeden brok za 10 korun. Ufff. Naládoval jsem 5 broků a po minulém a předminulém roce, kdy jsem vždy vystřelil růži, jsem dvakrát minul. Potom vzal zbraň do rukou Míša a alespoň jednu špejli nalomil. Zbýval poslední brok a já si tak nějak říkal, že to letos asi nevyjde a budeme muset asi ještě nějaký brok přikoupit, když v tom přišla Iva, vzala mi zbraň z rukou, zamířila a růži vystřelila. Zajásali jsme. Sice nezachránila mou střeleckou čest, ale zachránila alespoň rodinou tradici a Verunka dostala růži a byla šťastná. A protože ta Míšova byla už nalomená, dostal druhou i Míša. Ivě jsem slíbil, že za odměnu o tom napíšu do blogu, aby se její střelecký věhlas šířil celosvětovým éterem.
Tolik k posledním událostem z letošního srpna. Škoda, že už se chýlí ke konci ...
Žádné komentáře:
Okomentovat