Ludas page

Psáno na přelomu dubna a května 2020

Tiché ráno, všichni spí, mně už to nejde. Chodím v ranním tichu a chladu po zahradě a prohlížím si výsledky práce posledních dnů. Jestli v našich životech nebyl na něco čas, pak to byla zcela viditelně péče o zahradu. Zachraňoval ji jen prozíravý nápad z minulosti, kdy zadání kamarádce, která se zabývala zahradní architekturou, znělo - “nízkoúdržbová zahrada”. Ale i nízká údržba je přece jen údržba, a po několika letech věnovaného, či spíše nevěnovaného času a víceméně jen základních prací, začala být ta nízká údržba vidět.

V tomto zvláštním čase, kdy nikam nechodím a jsme na naší zahradě zavření, se naše přirozená touha něco podnikat začala měnit do postupného zvelebování a kultivování naší zahrady. Čím jsem starší, tím více mám z těch drobných úprav radost. To, co jsem dříve nechápal, najednou chápu. Úplně vidím svého dědu mezi záhony své zahrady, do které každý den utíkal před světem rudých hvězd a splněných pětiletek. Tak já sem utíkám před nikdy nekončícím proudem informací od nás i z celého světa, plného rostoucích čísel nakažených, uzdravených a mrtvých. Tady vypadá svět jako místo k životu, které je naprosto v pořádku. Tady a taky na místech, kam utíkáme každou neděli na společné výlety.

Jako třeba tu minulou. Na místo v Novohradských horách, kde jsme doufali, že nebude na mnoha kilometrech čtverečních nikdo jiný než my. A nemýlili jsme se. Nechali jsme auto a vydali se lesem po cestách, které nejsou zakreslené v mapách. Už jsme tu byli několikrát, ale vždy bez dětí, kterým jsme tohle místo chtěli ukázat. A stálo to za to. Na břehu jezera jsme si udělali základní tábor, kde jsme si povídali, snědli si připravené jídlo a vychutnávali ten výhled. Verunka se bosá brodila studenou vodou a pozorovala pulce, já jsem četl ostatním z jedné skvělé knížky, vyfotili jsme spousty fotek a užívali si ten velký otevřený prostor, kde jsme byli jenom my. Jako kdybychom bydleli na nějakém pustém ostrově nebo na pustém místě v nepřístupných horách. Ještě když jsem večer ulehal do postele, měl jsem plnou hlavu obrazů nezkažené přírody, vysokých statných a zdravých smrků, odrazů bílých mraků na tmavé hladině a našeho smíchu. Taková idylická bublina, o které bychom mohli říct, že by mohla být, i kdyby nebylo karantény. Ale to by nebyla pravda.

Je prvního května, svátek práce, který pro mě začal netradičně a stylově - pracovně. Zatímco ostatní spali, já jsem časně z rána spustil skript, který přes vzdálenou plochu odstartoval úpravu jedné ministerské databáze. Když jsem kdysi nastoupil do své práce, ukazoval mi tehdy můj šéf pracoviště s tím, že je velmi moderní a že každý zaměstnanec na našem oddělení má svůj počítač, zatímco na jiných odděleních mají třeba jen jeden do kanceláře. Dnes sedím na chatě v lese, připojený na LTE data mého mobilního telefonu, přes šifrovaný VPN tunel na terminálový server v krajském městě, skrze který jsem připojený na server v Praze, na kterém dělám úpravy. Kdyby mi tohle někdo řekl na konci devadesátých let, nevěřil bych mu. Když jsem udělal zálohu a všechno na serveru zastavil, skript se rozběhl a běžel několik hodin, kdy jsem ho jen čas od času zkontroloval. A protože po půl hodině práce zbytek rodiny stále spal, šel jsem betonovat a spárovat. Postupně se učím věci, které jsem nikdy nedělal. Jde mi to pomalu, nemám na to moc času, ale ten pocit z práce, která za vámi zůstane a je vidět, ta je skvělá. Zbytek dne už pracovní nebyl, měl jsem radost, že jsem plánovanou práci udělal hned ráno a zbytek dne bude v pohodě.

Dělám kafe pro Ivu a pro mě na naší chatě. Za chvilku k němu nakrájím dort pro všechny čtyři, vše dám na tác a odnesu na náplavku nad řekou, která teče před naší chatou. Vyjdu ven a ten pohled je úžasný. Sedí vedle sebe, nohama kopají ve vzduchu nad řekou a štěbetají stejně jako ptáci všude kolem. A v tu chvíli je to tu zase. Ten pocit zastavit čas. Zůstat stát, vystoupit z toho toku času, ve kterém jsme unášeni. Zlomit to prokletí, kterého jsme zajatci. Zastavit se a zůstat přesně tady a teď, a nic neměnit. Samozřejmě nezůstat takhle navždy, ale určitě na déle, než na ten prchavý okamžik několika vteřin či minut.

Bylo spoustu plánů na oslavu Míšovo patnáctých narozenin. Všechny ale padly a jsou minulostí. Narozeniny jsme strávili v klidném odpoledni, s Míšovo oblíbeným jídlem k obědu, který jsem jako překvapení přivezl od babičky, tak k večeři, kdy jsme dojeli k výdejnímu okénku KFC, což byla Míšova volba. Ještě den předtím se objevila babička s dortem, takže jsme k tomu námi objednanému dostali ještě druhý. Obdarovali jsme rodinu, a večer si sedli do gaučů a zrealizovali Veroniky nápad. Pustili jsme si první dvě rodinné DVD, které se snažím postupně stříhat a rozdávat o Vánocích v rodině. První je o těhotenství Ivy, zaznívají v něm vzkazy miminku od dvou mladých lidí, kteří mi nápadně připomínají mě s Ivou a je tam Míšovo narození. Druhé DVD zaznamenává první 3 měsíce Míšova života se vším všudy. Oba dva dokumenty jsou sestříhané z mnoha hodin záznamu, přesto se mi povedlo vtěsnat je do přibližně 20 minut. Mají hudební podkres a jsem moc rád, že jsem se k té práci, která čítá opravdu mnoho desítek hodin, dokopal a děti budou mít takhle zaznamenané vzpomínky na dětství. Ale zpět k tomu večeru, ty filmy nás doslova rosekaly. Neviděli jsme je několik let, nebyli jsme připraveni na takovou dávku nostalgie, na takovou dávku emocí. Byli jsme naměkko naprosto všichni, ale o to více jsme si byli bližší a o to více jsme byli vděční, za to, co máme a hlavně, koho už patnáct let máme. V ten zvláštní tichý večer, bez všech oslav, v potemnělém obýváku, ve čtyřech na gauči….