Ludas page

Srpen - druhá část

Po minulé krkonošské přestávce jsme se opět vrátili na Šumavu a strávili tam krásný letní týden, uprostřed hlubokých hvozdů, skryti v té výšce nejen před komáry, ale také před davy tuzemských turistů, kteří letos Šumavu zaplavily. Letos nás bylo méně než v minulých letech. Na jednu stranu to bylo někdy smutnější, zvlášť ke konci, když někteří odjížděli dříve, na druhou stranu to zase vedlo k určité blízkosti, kdy večerní debaty u ohně byly otevřenější, při procházkách byl čas na hlubší povídání a to všechno působilo více rodinně. Takže nakonec to bylo moc hezké, jinak hezké.

Termín nám byl stanoven o týden později, než bychom si přáli a my se tak dostali až k půlce srpna, což už může na Šumavě znamenat chladná rána kolem 5 stupňů. My měli ale letos kliku, srpen byl teplejším měsícem než červen nebo červenec a většinu dnů bylo krásně. Trávili jsme spoustu času u vody a výlety nebyly dlouhé. Uprostřed týdne došlo k výměně, odevzali jsme Verunky sestřenici Zuzanku, která s námi letos strávila více než polovinu pobytu a nabrali do posádky Míšu. Ještě kulhavého, ale spokojeného, že s námi bude alespoň na část týdne a pak plynule naváže na rádcovský kurz se svými kamarády.

Ten týden před Šumavou byl ve znamení neustálého přemýšlení, zda pojedeme do Chorvatska, nebo ne. Na jednu stranu jsme už viděli ta známá místa a cítili slanou chuť moře, na druhou sledovali rostoucí čísla nakažených a začínali se bát komplikací, které by se nám mohli stát, kdyby byla například uprostřed našeho pobytu nařízena karanténa pro vracející se. Reportáže z mnoha hodinových front a moje začínající problémy s břichem nakonec vedly k tomu, že jsme pobyt zrušili a celý týden strávili na chatičce. V klidu, míru a pohodě jsme si říkali, že to bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. I moje břicho se postupně uklidňovalo, takže ve mně opravdu nakonec zavládl velký pokoj v tom, že jsme zůstali doma.

A dny běžely a běžely, až se příblílžil konec prázdnin úplně a děti měly nastoupit do školy. Míša po devíti letech úplně jinam a Verunka na druhý stupeň. Veru šla do školy po skoro 6 měsících, co byla doma. Neuvěřitelné. Zvládli jsme to ale hezky. Snažili se na to nějak připravit, snažili se vytvářet příležitosti, aby bylo na co se těšit i v tom prvním týdnu školy a jak je naším zvykem, naplánovali jsme hned na první den výlet, tentokrát do Třeboně. Jela s námi zase rodinka mé sestřičky, došli jsme si společně na oběd, vylezli na věž, prošli se centrem i po hrázi rybníka Svět a došli ještě na kafe. Bylo to moc milé a děti si to užily a skoro zapomněly na to, že druhý den ráno už budou zase vstávat do školy.

Ještě ten večer jsem se přidal k Míšovi, který už začal cvičit divadlo s partou, se kterou ho vždy v září hrajeme. Kromě psaní scénáře jsem měl tentokrát asistovat i při hraní, jednu malou vedlejší roli. Místo cvičení jsme ale museli nastolit téma zvyšujících se čísel nakažených a po hodině a půl se domluvit, že celou víkendovou akci rušíme. V dalších dnech jsme začali obvolávat hosty, hudební skupiny, vracet peníze již zaregistrovaným účastníkům a komunikovat naše rozhodnutí na sociálních sítích, aby se o tom všichni dozvěděli. Panoval smutek. Tohle měl být 44. ročník akce, kterou milujeme a ještě v létě jsme měli pocit, že si ji proti koronaviru, který nám pořád něco bere, uhájíme. Ale museli jsme přiznat, že 2-3 stovky lidí v jednom sálu celý den není úplně nejlepší nápad. Ach jo.

Ještě ten večer mě ale napadla jedna věc, jak tuhle smutnou zprávu alespoň trochu přetavit v něco hezkého...ale o tom až příště. :-)