Ludas page

Červen byl jednoznačně ve znamení naší americké cesty, květen pak hlavně přípravami na ní a na svatbu, která ji předcházela. V tom všem shonu jsem nestihl do deníku zapsat jednu květnovou událost, která stála za to. Šlo o odloženou oslavu narozenin mé sestřičky a mého švagříka! A mělo to být velké!

Už minulé léto jsme se dozvěděli o tom, že se chystá oslava kulatých narozenin netradičním způsobem. Celá rodina se sejde na celý víkend v pronajaté nemovitosti někde v krásné přírodě Novohradských hor. Dával se dohromady termín, pak jsme se dozvěděli o krásném místě konání, vše se ladilo a vypadalo skvěle. Snad den před odjezdem, kdy bylo už navařeno na víkend pro dvacet lidí a napečené dorty, se zjistil u dětí oslavenců covid. A zase ta známá píseň - zoufalství z rušení všech plánů, vyhozených peněz, slzičky menších dětí těšících se na víkendové dobrodružství. Po kolikáté tohle už zažíváme? Na druhou stranu představa společného víkendového promoření taky nezněla příliš lákavě, takže jsme se snažili rodinu oslavenců povzbuzovat a jako náhradní program pro vyblokovaný víkend jsme odjeli na naši chatu.

A tak byla letošní květnová oslava taková verze 2.0, protože verze 1.0 z minulého roku nefungovala optimálně. Stejné místo, nádherná bývalá myslivna pro hajného spravujícího lesy a zvěř rodině francouzského šlechtického rodu Buquoyů. Všude kachlová kamna, společné spaní pro děti v podkroví, společenská místnost a dokonce jakási soukromá hospůdka, oddělená dvorem od hlavní budovy. Velká zahrada s altánem a ohništěm i spoustu skrytých míst pro posezení a relax. To nejlepší ale bylo samo okolí. “Výlety, budou výlety!”, říkal jsem si po příjezdu při pohledu na zdvihající se horu přímo za myslivnou.

Když jsem na začátku napsal, že se sejde celá rodina, nebylo by na tom nic divného, kdyby ale nešlo i o rodinu švagra. To už trochu vzácné je. Možnost se vidět a být spolu i jindy, než na svatbě nebo pohřbu, jak to obvykle bývá, je opravdu v dnešní době vzácnou příležitostí.

Výlety se dělaly a my mohli objevit další dosud nepoznanou část tohoto šumavského podhůří. S Ivou jsme si slíbili, že se sem musíme na podzim podívat, až bude vše plné barev. Teď to byla nádhera šťavnaté zeleně a noční můra pro alergiky, protože letošní nálož létajícího pilu byla neskutečná.

Měl jsem si s sebou vzít kytaru, protože se prý bude večer zpívat. Nejprve jsem ani neplánoval ji tam brát. Když už jsem ji tam vzal, říkal jsem si, že kdyby na to třeba byla nálada. Až tam jsem si uvědomil, že jsem se stal hlavní složkou večerního programu :-). Dvacet lidí, nadšeně zpívajících a tleskajících, dožadujících se další a další písně! Tak tedy, tohle pro mě byla opravdu nová zkušenost. Musel jsem se po oba dva večer po půlnoci omlouvat a vlastně tak trochu utíkat, abych si po hodinách hraní a zpívání odpočinul, včas zalehl a byl fit na druhý den.

Prostě v naší rodině akce neskutečná, která tady ještě nebyla. Těšíme se na příště…:-)