Jeden známý (21 let) má v sobě zhoubné nádory, další po neúspěšné předchozí léčbě. To mě přivádí na otevřenější tón svých myšlenek a proto mě napadá, proč chodit pořád kolem horké kaše. Bát se, abych někoho neurazil, abych nevypadal jako blázen, jako fanatik, jako slabomyslný. Ano, před lety jsem se setkal s něčím, co změnilo můj život, něco, co mě naplnilo jakýmsi vnitřním klidem a odhodláním čelit budoucnosti, čelit smrti. Víra je prý berlička pro slabé, ... Bůh to je přeci součást pohádek, babské povídání, vhodné pro důchodce a další a další keci, keci, keci, které slyším, tuším, cítím na každém kroku.
Není naopak odvaha čelit tomu všemu kolem a jít proti proudu, dnes, kdy chce každý splynout s davem? Není náhodou odvaha přiznat si, že něco se světem a se mnou není v pořádku, není odvaha přiznat si své vlastní chyby, jít do sebe, chtít se změnit? Není odvaha tu změnu opravdu realizovat?
Není jednodušší nedělat nic, neklást si otázky, splynout s davem ... nic neřešit?
Dokážu pochopit, když někdo věří něčemu jinému, když si vysvětluje jinak smysl své existence, když má jiný názor na vznik života, počátek světa a jeho konec. Nedokážu ale pochopit, když se někdo neptá, nehledá, nepřemýšlí !!!
Tak, to jsou moje myšlenky, jak mi jdou hlavou. A protože teď zrovna čtu jednu moc zajímavou knížku, opíšu sem z ní jednu stránku a pod ni napíšu něco o autorovi.
"Ze všech problémů současné biologie nejvíc vzrušuje otázka, jakým způsobem vzniká z jediné buňky, kterou je oplodněné vajíčko, složitý organismus tvořený miliardami neuvěřitelně rozmanitých buněk. V jedné lidské buňce je nejméně 50 000 párů různých genů, což je soubor informací pro všechny funkce a vlastnosti všech buněk a pro sestavení kompletní lidské bytosti. Buněčný genom obsahuje daleko více informací, než kolik se jich realizuje v kterékoliv jednotlivé buňce. Ve specializované buňce je asi 90 % genů vypnutých, i když je přítomna kompletní genetická informace.
Co řídí postupný přepis jednotlivých informací tak, aby k nim docházelo v pravý čas, na pravém místě a ve správném množství? A jak složitý musí být takový systém, který zajistí, že funkce jednotlivých buněk do sebe zapadají? Poznatky molekulární genetiky odhalili, že všechny buňky organismu obsahují úplný soubor genů. Tak byl vyvrácen léta přetrvávající názor, že k diferenciaci buněk dochází postupně ztrátou genetické informace (červené krevní barvivo, hemoglobin, je jen v červených krvinkách, inzulin se tvoří jen v buňkách Langerhansových ostrůvků slinivky břišní). Geny pro hemoglobin a inzulin jsou však přítomny i v buňkách jater, ledvin či kůže, ale nejsou zde zapnuty.
Co ale způsobuje, že se nakonec vytvoří celé spektrum specializovaných buněk, a to zcela určitým způsobem? Přesně to nevíme. Dosud se nám nepodařilo ani zdaleka dešifrovat všechny plány, které Bůh uložil do stvořených bytostí. Zatím se zdá, že vývoj buněk probíhá ve dvou fázích: nejprve jako předurčení, a potom jako vlastní diferenciace. V obou případech jde o regulační zásah, který si můžeme představit jako vypnutí nebo zapnutí druhé skupiny genů. Buňka se však předurčených způsobem nediferencuje hned, nese si daný program po několik generací, než přijde pokyn, aby se její osud naplnil, tedy aby se změnila v buňku se zcela určitými vlastnostmi.
Kolik genetické informace vlastníme? Jedna aminokyselina je určována třemi bázemi v nukleové kyselině. Člověk má v pohlavní buňce 3x10na9 párů bází, v ostatních buňkách 2krát tolik. Asi jedna třetina DNA může být přepsána do RNA, zbývající dvě třetiny jsou okraje v knize, mezery a řádky. Z toho vyplývá, že 1x10na9 párů bází kóduje 3,3x10na8 aminokyselin.
Jaká kniha by z toho vyšla, kdyby se naše informace přepisovala běžným literárním způsobem? Naše genetická kniha by měla 3,3x10na8 písmen. Jedna strana knihy běžného formátu má asi 2 000 písmen. Vychází nám asi 165 svazků po 1 000 stranách - a to už je úctyhodná knihovna. Toto číslo musíme ještě vynásobit dvěma, protože každý z nás získal dvě takové knihovny, od každého rodiče jednu. Kolik taková naše genetická knihovna váží a měří na skutečné molekulární úrovni? Dnes je všude kolem nás snaha o miniaturizaci. Tady máme před sebou naprosto dokonalý a nedostižný příklad. Všechny informace o člověku váží asi 4x10na-12 g a rozpletená šroubovice DNA měří asi 1,5 metru. Ani ten nejdokonalejší mikrofilm, disketa počítače nebo magnetická páska by nebyly schopny zapsat takové množství informací do tak nepatrné částečky hmoty."
Z knihy "Hledání počátku a cíle". Napsal Doc. RNDr. Vladimír Král, CSc. Vyučuje na vysoké škole chemicko-technologické v Praze a v současné době je ředitelem API výzkumu a vývoje společnosti Zentiva a.s.
Žádné komentáře:
Okomentovat