2. února začaly na naší zahradě kvést krokusy. Tmavě modré, až fialové květy, které jindy ze země vytahují březnové paprsky, se mají čile k světu a snad aby nezůstaly pozadu, během týdne rozkvetly i první sněženky. Když jdu ráno, ještě za tmy do práce, zpívají ptáci a nelze nevidět, že je vše posunuté. Vypadá to, že tento rok prostě zima nebude, i když mnoho z nás původně čekalo, že přijde jen později.
Pomalu se blíží doba nadechnutí, nových začátků a chutě do života. Ale o tom ještě určitě budu psát, až se přiblíží můj osobní svátek, který tento rok připadá na 25. března ve 2 hodiny ráno.
Do té doby budu s uspokojením sledovat, jak se každý den a každý týden prodlužují dny a radovat se z toho, že nám to dává více příležitostí, jak s Míšou strávit odpoledne. Minulý týden jsme vytáhli kola a začali dělat výlety po okolí s Míšou v sedačce. V pondělí jsme byli zase za městem v lese, a protože tam byla řeka a spousta kamínků a klacíků, které se dají do té řeky házet, byl Míša ve svém živlu. Zítra pojedeme na Hlubokou - rybníky, ryby, louky, zámecké parky :-) Prostě spousta příležitostí, jak být všichni spokojeni.
A teď úplně z jiného soudku. Nedávno jsem četl jeden článek, který mnou otřásl. Mám určité povědomí o smutném dění na Slovensku v období druhé světové války, ale některá fakta, zvlášť o řešení židovské otázky a slova tehdejšího prezidenta (kněze) Tisa, mě šokovala. Takže pokud chcete, můžete si článek přečíst i vy:
http://www.reflex.cz/Clanek26099.html
Žádné komentáře:
Okomentovat