Ludas page

Někdy jsem tak unavený, že se mi chce jen stočit se do klubíčka a nic neslyšet a nevidět. Je jedno zda je poledne nebo večer. Mám pak takový pocit, že je všeho tolik, že nestíhám jedno pro druhé, strach že zapomenu na něco hodně důležitého kvůli něčemu nedůležitému a malichernému. Mysl je roztěkaná a dychtivá po spánku, po chvíli klidu, který nenachází, protože kamkoliv a kdykoli jdete, nesete si svoje myšlenky a chmury stále s sebou.

V takových chvílích začínám toužit tichu a klidu. Najednou mám pocit, že náš svět je místo, kam nepatřím a že touha podívat se do jiného, bude tou lepší volbou. Najednou začínám cítit takové slabé volání, touhu po splynutí s tím klidem a láskou, která je všude kolem nás, promlouvá v šumění větru a klidném pohybu větví stromů, promlouvá v dětském úsměvu, v pohlazení od toho nejbližšího.

Začínám cítit tu touhu, která roste, po spánku, který bude delší než cokoliv v mém životě a pak, pak se přihlásí můj rozum a moje odpovědnost a moje láska k těm co tu jsou a zvítězí, přemůžou to slabé volání, to šumění moře, to přesýpání kamínku na jeho břehu, ty poletující chomáčky semínek pampelišek, unášené pokojně a odevzdaně kamsi do neznáma.

A tak se znovu zařadím do fronty u pokladny supermarketu, do kolony aut a znovu a znovu sháním, domlouvám, zasedám za svůj pracovní stůl, opravuji, odvážím, nakládám, sepisuji, platím, objednávám a přemýšlím. Prostě žiji život jako vy všichni ostatní a vážím si, že je v něm tolik dobrého, že je v něm tak moc, proč tomu volání odolat. Proč se dál pachtit i když "všechno, co se pod sluncem děje, je jen pomíjivost honba za větrem...".