Zítra začíná astronomické jaro a já se dívám z okna, jak sněží. Zvláštní, ... 14 dní předtím to bylo někdy i na krátké rukávy a teď abych zase nasadil čepici a rukavice. Ale protože žiji tam, kde žiji, tak vidím, že i když sněží, sníh ihned taje a tak je to jen takové sněžení pro efekt, bez nějakého většího dopadu.
Otravné na tomto počasí je, že se hůře hledá náplň pro trávení volného odpoledne a večera s Míšou. Dokud jsem neměl děti, nikdy jsem to tak citelně nevnímal. Víte, když přijdete z práce a nečeká na vás doma nějaký špunt, pak se unaveně natáhnete na gauč, zapnete televizi, čtete knížku nebo časopis, vlezete do vany, něco zakousnete a po malém vzpamatování na vás čeká plno možností, které město a jeho kulturní život nabízí. Když se ale vrátíte a u dveří doslova skáče malé prtě, které křičí "výlet, výlet", pak nelze ty krásné smutné a upřímné oči zklamat. No a on je opravdu velký rozdíl, když venku trávíte 3 hodiny ve 3 nebo 13 stupních. A tak se těším na teplo, které snad příští týden zase přijde.
Když už mluvím o Míšovi, musím říct, že nacházím v našich společných chvílích stále větší a větší zalíbení. V pátek jsem s ním zase sám trávil odpoledne a čím je starší a chytřejší, tím je to s ním větší zábava a sranda. Někdy mám problém najít v týdnu celé volné odpoledne, kdy nemusíme něco shánět kvůli stavbě nebo mít jiné povinnosti. Když se to pak povede, raduji se z těch chvil, protože to je čas oddělený jen pro nás a já vím, že když nemusím nikam chvátat a někam pořád Míšu táhnout, pak mizí napětí a společný čas se stává příjemně prožitým, kdy jeden druhému ještě více přirůstáme k srdci, čas, na který se pak vzpomíná, po kterém se pak stýská.
Ještě bych chtěl poznamenat Míšovo pokroky, které nás překvapují a dělají radost. Dva roky mu budou za více než měsíc a Míša zná většinu barev, včetně takových odstínů jako fialová, oranžová, šedá či růžová. Před třemi týdny jsem mu jen tak z legrace ukázal, že tenhle znak je písmeno A. Od té doby se ptá na další písmena, bezpečně poznává všechny samohlásky a přidává další a další souhlásky. Protože se na to ptá i babiček a dědy, jsem po několika dnech překvapený, když mi dítě řekne písmena, které máme na poznávací značce. Do toho začíná i míchat barvy, takže jedeme v autě, před námi jedou popeláři a Míša říká, bílý A. Jindy je to modrý C pak zase zelený U. Už se mě taky ptal na číslice, ale to jsem mu řekl, že to je prostě jen číslo, že na to je moc malý. V neděli mi naši chtěli domlouvat, abychom ho ty písmena neučili, že mu zamotáváme hlavu. Tak jsem jim vysvětlil, že ho žádná písmena neučíme, jen ho opravíme, když udělá chybu. Popravdě řečeno, naučil jsem ho to první A pak jsem mu řekl co je U, když se mě na to ptal.
Před týdnem se udělalo mojí babičce v noci z pátku na sobotu špatně. Ráno ji táta odvezl do nemocnice. Prodělala mozkovou mrtvici a měla pravou polovinu těla ochrnutou. Je jí přes 80 let, takže by se asi dalo říct, že nemůžeme nic jiného čekat, protože je to už úctyhodný věk. Ale ona byla předtím v takové dobré kondici, že se zde nejedná o nějaký přirozený vývoj, ale o nepřirozenou změnu člověka, který dvakrát za týden pekl buchty, zval nás snad každý týden na oběd, chodil s ostatními babčami na kafe a sledoval politiku a hokej.
Takže se do mého života zase dostala nemocnice, tolik mi připomínající mou vlastní nemoc a čas strávený po vyšetřeních v ní. Pozitivní je, že babičky stav se rapidně lepší každý den. Pilně cvičí a já jen pozoruji tu nezdolnou a příkladnou touhu po životě. Uvědomuji si, že pokud člověk věří, že ho po smrti čeká ráj, stejně nechce opustit lidi, které tady zanechá. Pokud na žádné nebe nevěří, platí to dvojnásob.
A tak jsem dnes popsal pár střípků z toho, co zrovna prožíváme. Nic velkého, přelomového, co by mělo vliv na otáčení světa. Ale právě takový je náš život a nečekám, že by tomu mělo být kdykoliv v budoucnu jinak.
Otravné na tomto počasí je, že se hůře hledá náplň pro trávení volného odpoledne a večera s Míšou. Dokud jsem neměl děti, nikdy jsem to tak citelně nevnímal. Víte, když přijdete z práce a nečeká na vás doma nějaký špunt, pak se unaveně natáhnete na gauč, zapnete televizi, čtete knížku nebo časopis, vlezete do vany, něco zakousnete a po malém vzpamatování na vás čeká plno možností, které město a jeho kulturní život nabízí. Když se ale vrátíte a u dveří doslova skáče malé prtě, které křičí "výlet, výlet", pak nelze ty krásné smutné a upřímné oči zklamat. No a on je opravdu velký rozdíl, když venku trávíte 3 hodiny ve 3 nebo 13 stupních. A tak se těším na teplo, které snad příští týden zase přijde.
Když už mluvím o Míšovi, musím říct, že nacházím v našich společných chvílích stále větší a větší zalíbení. V pátek jsem s ním zase sám trávil odpoledne a čím je starší a chytřejší, tím je to s ním větší zábava a sranda. Někdy mám problém najít v týdnu celé volné odpoledne, kdy nemusíme něco shánět kvůli stavbě nebo mít jiné povinnosti. Když se to pak povede, raduji se z těch chvil, protože to je čas oddělený jen pro nás a já vím, že když nemusím nikam chvátat a někam pořád Míšu táhnout, pak mizí napětí a společný čas se stává příjemně prožitým, kdy jeden druhému ještě více přirůstáme k srdci, čas, na který se pak vzpomíná, po kterém se pak stýská.
Ještě bych chtěl poznamenat Míšovo pokroky, které nás překvapují a dělají radost. Dva roky mu budou za více než měsíc a Míša zná většinu barev, včetně takových odstínů jako fialová, oranžová, šedá či růžová. Před třemi týdny jsem mu jen tak z legrace ukázal, že tenhle znak je písmeno A. Od té doby se ptá na další písmena, bezpečně poznává všechny samohlásky a přidává další a další souhlásky. Protože se na to ptá i babiček a dědy, jsem po několika dnech překvapený, když mi dítě řekne písmena, které máme na poznávací značce. Do toho začíná i míchat barvy, takže jedeme v autě, před námi jedou popeláři a Míša říká, bílý A. Jindy je to modrý C pak zase zelený U. Už se mě taky ptal na číslice, ale to jsem mu řekl, že to je prostě jen číslo, že na to je moc malý. V neděli mi naši chtěli domlouvat, abychom ho ty písmena neučili, že mu zamotáváme hlavu. Tak jsem jim vysvětlil, že ho žádná písmena neučíme, jen ho opravíme, když udělá chybu. Popravdě řečeno, naučil jsem ho to první A pak jsem mu řekl co je U, když se mě na to ptal.
Před týdnem se udělalo mojí babičce v noci z pátku na sobotu špatně. Ráno ji táta odvezl do nemocnice. Prodělala mozkovou mrtvici a měla pravou polovinu těla ochrnutou. Je jí přes 80 let, takže by se asi dalo říct, že nemůžeme nic jiného čekat, protože je to už úctyhodný věk. Ale ona byla předtím v takové dobré kondici, že se zde nejedná o nějaký přirozený vývoj, ale o nepřirozenou změnu člověka, který dvakrát za týden pekl buchty, zval nás snad každý týden na oběd, chodil s ostatními babčami na kafe a sledoval politiku a hokej.
Takže se do mého života zase dostala nemocnice, tolik mi připomínající mou vlastní nemoc a čas strávený po vyšetřeních v ní. Pozitivní je, že babičky stav se rapidně lepší každý den. Pilně cvičí a já jen pozoruji tu nezdolnou a příkladnou touhu po životě. Uvědomuji si, že pokud člověk věří, že ho po smrti čeká ráj, stejně nechce opustit lidi, které tady zanechá. Pokud na žádné nebe nevěří, platí to dvojnásob.
A tak jsem dnes popsal pár střípků z toho, co zrovna prožíváme. Nic velkého, přelomového, co by mělo vliv na otáčení světa. Ale právě takový je náš život a nečekám, že by tomu mělo být kdykoliv v budoucnu jinak.
Žádné komentáře:
Okomentovat