Většinou píšu do deníku věci a události, dle mého pohledu, hodné zaznamenání. Pokud píšu o svých vzpomínkách, je většina zápisů pozitivně laděná, vzpomínky prozářenější, často spíše v pastelových barvách než v temnějších odstínech.
Dnes bych chtěl zavzpomínat na jednu dovolenou, na kterou zase až tak dobré vzpomínky nemám a myslím, že nikdo z vás se této dovolené nezúčastnil, takže se nemusím bát, že by to někoho mohlo mrzet.
Je tomu už deset let, co jsme se rozhodli jet s Ivou do jednoho přímořského letoviska, s partou lidí, abychom tam prožili týden. Nechali jsme všechnu organizaci na druhých a jen se přidali a i když jsme moc neočekávali, stejně to nepomohlo k lepšímu dojmu. Zvláštní, že negativní dojmy se dostavují až po létech, tehdy jsem to oproti dnešku tak špatně nehodnotil.
Po úmorné 20 hodinové cestě autobusem se ihned začaly projevovat chyby v organizaci, počínaje ubytováním a společnou domluvou na procházku konče. Naše společnost byla více rozdílná než rozmanitá a to jsme spolu měli trávit týden v jednom apartmánu, připomínající panelák s nevalnou kvalitou přesluhujícího vnitřního inventáře, jehož okna a balkon byly přímo nad rušnou ulicí. To vše doplňovalo na tu dobu extremně chladné počasí i místo pobytu, naprosto turisticky přecpané letovisko. Všechny tyto faktory se spojily do jednoho velkého "nervózna", tu lépe, tu hůře schovávaným.
Ale proč o tom všem vlastně píšu? Po několika letech, kdy jsme se o těchto vzpomínkách bavili s Ivou, jsem pořád nemohl přijít na to, proč mám z těch několika málo dní tak divný pocit? Bylo to tak hrozné? Racionálně jsem si vždy musel odpovědět, že ne. Přesto ta pachuť trapnosti na jazyku zůstávala. Až teprve včera, na celodenním výletu do Terčina údolí na novohradsku, když jsme odcházeli od vyhlášeného vodopádu a Míšovi ještě zasychaly slzy, to jak se s ním nechtěl rozloučit, mě to konečně napadlo.
Já se vlastně stále zlobím, ne na někoho jiného, na sebe! A stále se divím své vlastní neschopnosti. To je ten pocit, to je ono! Mé tehdejší chování nelze nazvat jinak než nezralostí v tom pro mě nejhorším slova smyslu. Nebyl jsem schopný postavit se, převzít odpovědnost a nést její důsledky. Nebyl jsem schopný zareagovat tam, kde jsem reagovat měl a nereagovat tam, kde bylo lepší mlčet. Naprosto jsem nevyužil možnosti a potenciál toho místa, toho času a nechal se vláčet událostmi a lidmi kolem. Hrál jsem si tehdy na to, že jsme jedna parta a tak se musím podřizovat rozhodnutím ostatních a také, že je dobré partu netrhat a zůstat v řadě a nevyčnívat. Ve skutečnosti jsme v žádné partě nebyli a mě jen chyběla odvaha k tomu, abych se rozhodoval tak, jak chci. Abych si uchoval svou vlastní svobodu a měl svou čitelnou tvář.
Ano, ten zájezd byl pro mě ukázkou mé vlastní neschopnosti. Pocitem, který mě pronásleduje dodnes a pronásledovat bude. Někdy je až překvapivě lehké propadnout smutku z toho, že nic neumím a jsem k ničemu. Budiž mi tedy útěchou citát Tomáše Halíka, že "co je bez chvění, není pevné". I když je to alegorie k víře, pevně doufám, že to platí o i mém vlastním pochybování o sobě samém a že tedy moje chmury a nejistoty postupně povedou k posílení ducha.
Dokladem toho snad je, že to bylo naposled, kdy jsem organizaci své vlastní dovolené či svého času svěřil do cizích rukou, bez kontroly nad programem, nad sledem dalších událostí a kdy jsem si naivně myslel, že se lze "vézt a zároveň řídit".
Dnes bych chtěl zavzpomínat na jednu dovolenou, na kterou zase až tak dobré vzpomínky nemám a myslím, že nikdo z vás se této dovolené nezúčastnil, takže se nemusím bát, že by to někoho mohlo mrzet.
Je tomu už deset let, co jsme se rozhodli jet s Ivou do jednoho přímořského letoviska, s partou lidí, abychom tam prožili týden. Nechali jsme všechnu organizaci na druhých a jen se přidali a i když jsme moc neočekávali, stejně to nepomohlo k lepšímu dojmu. Zvláštní, že negativní dojmy se dostavují až po létech, tehdy jsem to oproti dnešku tak špatně nehodnotil.
Po úmorné 20 hodinové cestě autobusem se ihned začaly projevovat chyby v organizaci, počínaje ubytováním a společnou domluvou na procházku konče. Naše společnost byla více rozdílná než rozmanitá a to jsme spolu měli trávit týden v jednom apartmánu, připomínající panelák s nevalnou kvalitou přesluhujícího vnitřního inventáře, jehož okna a balkon byly přímo nad rušnou ulicí. To vše doplňovalo na tu dobu extremně chladné počasí i místo pobytu, naprosto turisticky přecpané letovisko. Všechny tyto faktory se spojily do jednoho velkého "nervózna", tu lépe, tu hůře schovávaným.
Ale proč o tom všem vlastně píšu? Po několika letech, kdy jsme se o těchto vzpomínkách bavili s Ivou, jsem pořád nemohl přijít na to, proč mám z těch několika málo dní tak divný pocit? Bylo to tak hrozné? Racionálně jsem si vždy musel odpovědět, že ne. Přesto ta pachuť trapnosti na jazyku zůstávala. Až teprve včera, na celodenním výletu do Terčina údolí na novohradsku, když jsme odcházeli od vyhlášeného vodopádu a Míšovi ještě zasychaly slzy, to jak se s ním nechtěl rozloučit, mě to konečně napadlo.
Já se vlastně stále zlobím, ne na někoho jiného, na sebe! A stále se divím své vlastní neschopnosti. To je ten pocit, to je ono! Mé tehdejší chování nelze nazvat jinak než nezralostí v tom pro mě nejhorším slova smyslu. Nebyl jsem schopný postavit se, převzít odpovědnost a nést její důsledky. Nebyl jsem schopný zareagovat tam, kde jsem reagovat měl a nereagovat tam, kde bylo lepší mlčet. Naprosto jsem nevyužil možnosti a potenciál toho místa, toho času a nechal se vláčet událostmi a lidmi kolem. Hrál jsem si tehdy na to, že jsme jedna parta a tak se musím podřizovat rozhodnutím ostatních a také, že je dobré partu netrhat a zůstat v řadě a nevyčnívat. Ve skutečnosti jsme v žádné partě nebyli a mě jen chyběla odvaha k tomu, abych se rozhodoval tak, jak chci. Abych si uchoval svou vlastní svobodu a měl svou čitelnou tvář.
Ano, ten zájezd byl pro mě ukázkou mé vlastní neschopnosti. Pocitem, který mě pronásleduje dodnes a pronásledovat bude. Někdy je až překvapivě lehké propadnout smutku z toho, že nic neumím a jsem k ničemu. Budiž mi tedy útěchou citát Tomáše Halíka, že "co je bez chvění, není pevné". I když je to alegorie k víře, pevně doufám, že to platí o i mém vlastním pochybování o sobě samém a že tedy moje chmury a nejistoty postupně povedou k posílení ducha.
Dokladem toho snad je, že to bylo naposled, kdy jsem organizaci své vlastní dovolené či svého času svěřil do cizích rukou, bez kontroly nad programem, nad sledem dalších událostí a kdy jsem si naivně myslel, že se lze "vézt a zároveň řídit".
Žádné komentáře:
Okomentovat