Ano, je to tady. Blíží se ten večer, kvůli kterému už několik dní cítím vnitřní neklid a těšení zároveň. Už to mě pojí s celou komunitou. Oblékám se celý do černého oblečení, navlékám velký prsten a několik řetízků na krk. Vydávám se do tmavé noci - prosincového večera. Blíží se závěr koncertní šňůry Oceánu, takzvaný vánoční koncert, připravený pro domácí budějovické publikum.
Už cestou potkávám další spřízněné, podíváme se na sebe, usmějeme se, víme, že patříme k sobě. Před Metropolem (sálem, kde se koncert koná) to vypadá pro nezasvěceného jako na nějakém zvlášť bizardním pohřbu. Hodně lidí má na svých obličejích namalovanou symboliku, jsou vidět lidi se neuvěřitelnými účesy i s různými transparenty či vlajkami. Koncert je vyprodán, lidí plno.
A pak se čeká...v sále se po chvíli ztemní a rytmická hudba zesiluje. To, co jsme zprvu považovali jen za nějakou podprahovou hudbu, se ukazuje jako promyšlená mnohaminutová melodie, která postupně sílí až v rytmu bubnů exploduje do ticha.
Najednou je všude tma, jen jedno světlo z pódia a mlha. A nejednou slyšíme plíživé tóny jedné písně a vidíme postavu, samotnou, stojící na podiu, zahalenou nejen mlhou, ale i mnišskou kutnou, s hlavou skloněnou, která začíná zpívat píseň. Jmenuje se Mlha a její poetika jako by začarovala všechny v sále. Jakoby chtěla přesvědčit i ty, kteří nevěřili, že tohle je jedinečná chvíle, jedinečná doba a jedinečné protnutí našich osudů.
Celá píseň je dozpívaná pietně...do ticha a do tmy, několik vteřin ticha, a až pak sál exploduje světly a hudbou, křikem a pískotem lidí, melodiemi stokrát slyšenými a dosud neoposlouchanými. Melodiemi, ve kterých zasvěcení poznávají drobné změny v použití nástrojů a samplů. A tancuje se a zpívá o hledání sama sebe, o hledání smyslu, o hledání Boha, ať už ho definujeme jakkoliv.
A já najednou cítím, že je to moje první mše. Že na tomhle rušném místě jsem oslovený, bez použití frází a kliček. A proto je to oslovení tak moc opravdové, nezprostředkované někým a něčím. Že tady vzniká moje vnitřní rozhodnutí, které vyústí v hledání odpovědí, ve čtení Bible, v pokládání otázek všem kolem.
A možná jsem byl jediný, kdo to tak cítil. Možná to pro všechny byl jen normální koncert, možná odešli a druhý den o ničem nevěděli. Já ale zapomenout nemohl, pro mě to byl více než koncert. Harmonie, akordy, melodie a rytmus, spolu s pocity, které jsem zažíval, byly pro mě důkazem, že existuje něco, co nás převyšuje, že slepá evoluce nemůže vytvořit to co cítíme, co tušíme.
A tak bych chtěl nakonec parafrázovat jeden verš (ZJ 3:20): stál jsem před dveřmi a kdosi na ně tloukl. Nebylo to kdovíjaké mlácení, jen takové slabé zaťukání. Přesto jsem otevřel, i když jsem se bál, jak moc velké důsledky to pro můj život bude mít. Nelituji, že jsem ty dveře otevřel. Nikdy toho nebudu litovat.
Už cestou potkávám další spřízněné, podíváme se na sebe, usmějeme se, víme, že patříme k sobě. Před Metropolem (sálem, kde se koncert koná) to vypadá pro nezasvěceného jako na nějakém zvlášť bizardním pohřbu. Hodně lidí má na svých obličejích namalovanou symboliku, jsou vidět lidi se neuvěřitelnými účesy i s různými transparenty či vlajkami. Koncert je vyprodán, lidí plno.
A pak se čeká...v sále se po chvíli ztemní a rytmická hudba zesiluje. To, co jsme zprvu považovali jen za nějakou podprahovou hudbu, se ukazuje jako promyšlená mnohaminutová melodie, která postupně sílí až v rytmu bubnů exploduje do ticha.
Najednou je všude tma, jen jedno světlo z pódia a mlha. A nejednou slyšíme plíživé tóny jedné písně a vidíme postavu, samotnou, stojící na podiu, zahalenou nejen mlhou, ale i mnišskou kutnou, s hlavou skloněnou, která začíná zpívat píseň. Jmenuje se Mlha a její poetika jako by začarovala všechny v sále. Jakoby chtěla přesvědčit i ty, kteří nevěřili, že tohle je jedinečná chvíle, jedinečná doba a jedinečné protnutí našich osudů.
Celá píseň je dozpívaná pietně...do ticha a do tmy, několik vteřin ticha, a až pak sál exploduje světly a hudbou, křikem a pískotem lidí, melodiemi stokrát slyšenými a dosud neoposlouchanými. Melodiemi, ve kterých zasvěcení poznávají drobné změny v použití nástrojů a samplů. A tancuje se a zpívá o hledání sama sebe, o hledání smyslu, o hledání Boha, ať už ho definujeme jakkoliv.
A já najednou cítím, že je to moje první mše. Že na tomhle rušném místě jsem oslovený, bez použití frází a kliček. A proto je to oslovení tak moc opravdové, nezprostředkované někým a něčím. Že tady vzniká moje vnitřní rozhodnutí, které vyústí v hledání odpovědí, ve čtení Bible, v pokládání otázek všem kolem.
A možná jsem byl jediný, kdo to tak cítil. Možná to pro všechny byl jen normální koncert, možná odešli a druhý den o ničem nevěděli. Já ale zapomenout nemohl, pro mě to byl více než koncert. Harmonie, akordy, melodie a rytmus, spolu s pocity, které jsem zažíval, byly pro mě důkazem, že existuje něco, co nás převyšuje, že slepá evoluce nemůže vytvořit to co cítíme, co tušíme.
A tak bych chtěl nakonec parafrázovat jeden verš (ZJ 3:20): stál jsem před dveřmi a kdosi na ně tloukl. Nebylo to kdovíjaké mlácení, jen takové slabé zaťukání. Přesto jsem otevřel, i když jsem se bál, jak moc velké důsledky to pro můj život bude mít. Nelituji, že jsem ty dveře otevřel. Nikdy toho nebudu litovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat