Vždy přijde nějaký impulz. Nevím odkud, možná tuším. Čekám na něj. Trpělivě. Jakoby to bylo zaručené nějakou vyšší mocí. Jako kdybych měl jistojistě zaručené, že ten impulz určitě přijde. Pokaždé má jinou podobu a já musím být citlivý, abych ho poznal, nepromarnil, nenechal proplout, nenechal projít jako náhodného kolemjdoucího.
Tentokrát se ten impulz skrýval v jednom telefonátu a já si díky němu vzpomněl na atmosféru jedné doby, mnou milované natolik, až je nutné přemýšlet, jestli tu dobu trochu neglorifikuji, jestli u mě už zcela nezvítězila tendence špatné věci zapomínat a pamatovat jen to dobré.
Je to doba naší svatby. Doba plná ideálů a dosažených cílů. V dnešní době, plné třicetiletých svobodných párů či jednotlivců, zní našich svatebních 21 let přinejmenším trochu staromódně. Ale věřte, že tomu tak bylo i tehdy. Pro většinu známých jsme byli děti a tak budilo naše ohlášení svatby trochu údiv a blahosklonný úsměv s myšlenkami o naši naivitě, nevyléčitelném romantismu a o tom, že nás život ještě naučí. Já jsem si připadal na svatbu starý dost a dodnes si myslím, že to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě. Rozhodnutí přesně toho typu, kdy je dobré neposlouchat žádné rady ostatních, rozhodnout se sám a ať už to zní sebevíc pateticky, naslouchat sám sobě, svému srdci. Někdy se to povede, čehož jsem důkazem.
Svatba pro mě představovala bránu do samostatnosti, postavení se na vlastní nohy, oddělení se od rodičů, nezávislost. Až po svatbě jsem si uvědomil, jakou pravdu měl kazatel, který nás oddával, když nám před svatbou říkal, že svatbou získáváme vyšší společenský status. Ano, bylo to tak. Cítil jsem, jak na mě lidé pohlížejí víc jako na dospělého. Nejvíc jsem to vnímal u vlastní rodiny, u rodičů. Dodnes mě to překvapuje, jak někdy respektujeme, snad podvědomě, určité vzorce chování. Nejsme někdy ani schopni to vysvětlit, přesto reagujeme určitým způsobem a ani si neuvědomujeme, co a kdo všechno to chování ovlivnil.
Vzpomínám si na dlouhá povídání a plánování svatby s Ivou, kdy jsem viděl, jak je šťastná, jak se jí plní jeden z dětských snů, jehož já jsem součástí. Vzpomínám si, že každý večer jsem po těchto plánech a snech odešel domů a spal ve své posteli, kam jsem ulehal předchozích 20 let. Jak jsme si na schodech říkali, že tohle už brzo skončí, že budeme pak už celý život usínat a vstávat spolu. Až teď si znovu uvědomuji, jak mi to zevšednělo, jak automaticky to dnes beru a jak těžko bych nesl, kdyby se to mělo změnit.
Vzpomínám si na to, jak jsme na jaře oznámili našim, že se v září bereme. Vzpomínám si, jak jsme to oznámili Havlům s tím, že sice nemáme kde bydlet, ale rádi bychom bydleli na jejich chatě, z čehož vyplývala investice a půlroční přestavba a přístavba chaty. Pamatuji si na jejich reakce, které tady teď nebudu radši citovat, kterým se teď musím smát a které postupem času víc a víc chápu.
Vzpomínám si na tu dobu, kdy jsem to oznámil v práci při poradě a všichni tleskali a vstávali, protože to v mém věku nečekali. Vzpomínám si, jak jsem si bral v práci dovolenou, jak jsem vezl do práce chlebíčky. Na to, jak jsme s Ivou vybírali prstýnky a snili o svatební cestě, která se potom opravdu uskutečnila a byla úžasná. Na reakci kamaráda, na jeho radost, když jsem ho poprosil, aby mi šel za svědka. Na poslední večer, na poslední noc doma, kterou jsem strávil se svou sestřičkou, ubrečenou a nešťastnou, že odcházím z domova. Vzpomínám si na tu noc, na tu poslední, kterou jsem s ní strávil v jedné posteli, kdy jsme povídali a vzpomínali, takže na spánek před tak důležitým dnem nezbylo moc času.
Vzpomínám si na ten den, který si v budoucnu zaslouží v mém deníku více než jen pár vět. Na ten šok, když jsem viděl poprvé Ivu jako nevěstu, když jsem viděl, jak je krásná. Na celý hodinový svatební program, pro nás pečlivě a s láskou připravovaný. Na focení na Hluboké, na večer a noc v luxusním apartmánu, na pocit, že ten den s velkým D jako by vypadl z času, jako by potvrdil teorii relativity a běžel pro nás v jiném tempu než pro ostatní.
A pak přišla doba po svatbě a náš první společný podzim na zahradě v malé chatičce, kde kolem nebyla kilometr živá duše. Jen meluzína a praskající dřevo ve starých kamínkách.
Ale o tom zase až příště ...
Tentokrát se ten impulz skrýval v jednom telefonátu a já si díky němu vzpomněl na atmosféru jedné doby, mnou milované natolik, až je nutné přemýšlet, jestli tu dobu trochu neglorifikuji, jestli u mě už zcela nezvítězila tendence špatné věci zapomínat a pamatovat jen to dobré.
Je to doba naší svatby. Doba plná ideálů a dosažených cílů. V dnešní době, plné třicetiletých svobodných párů či jednotlivců, zní našich svatebních 21 let přinejmenším trochu staromódně. Ale věřte, že tomu tak bylo i tehdy. Pro většinu známých jsme byli děti a tak budilo naše ohlášení svatby trochu údiv a blahosklonný úsměv s myšlenkami o naši naivitě, nevyléčitelném romantismu a o tom, že nás život ještě naučí. Já jsem si připadal na svatbu starý dost a dodnes si myslím, že to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě. Rozhodnutí přesně toho typu, kdy je dobré neposlouchat žádné rady ostatních, rozhodnout se sám a ať už to zní sebevíc pateticky, naslouchat sám sobě, svému srdci. Někdy se to povede, čehož jsem důkazem.
Svatba pro mě představovala bránu do samostatnosti, postavení se na vlastní nohy, oddělení se od rodičů, nezávislost. Až po svatbě jsem si uvědomil, jakou pravdu měl kazatel, který nás oddával, když nám před svatbou říkal, že svatbou získáváme vyšší společenský status. Ano, bylo to tak. Cítil jsem, jak na mě lidé pohlížejí víc jako na dospělého. Nejvíc jsem to vnímal u vlastní rodiny, u rodičů. Dodnes mě to překvapuje, jak někdy respektujeme, snad podvědomě, určité vzorce chování. Nejsme někdy ani schopni to vysvětlit, přesto reagujeme určitým způsobem a ani si neuvědomujeme, co a kdo všechno to chování ovlivnil.
Vzpomínám si na dlouhá povídání a plánování svatby s Ivou, kdy jsem viděl, jak je šťastná, jak se jí plní jeden z dětských snů, jehož já jsem součástí. Vzpomínám si, že každý večer jsem po těchto plánech a snech odešel domů a spal ve své posteli, kam jsem ulehal předchozích 20 let. Jak jsme si na schodech říkali, že tohle už brzo skončí, že budeme pak už celý život usínat a vstávat spolu. Až teď si znovu uvědomuji, jak mi to zevšednělo, jak automaticky to dnes beru a jak těžko bych nesl, kdyby se to mělo změnit.
Vzpomínám si na to, jak jsme na jaře oznámili našim, že se v září bereme. Vzpomínám si, jak jsme to oznámili Havlům s tím, že sice nemáme kde bydlet, ale rádi bychom bydleli na jejich chatě, z čehož vyplývala investice a půlroční přestavba a přístavba chaty. Pamatuji si na jejich reakce, které tady teď nebudu radši citovat, kterým se teď musím smát a které postupem času víc a víc chápu.
Vzpomínám si na tu dobu, kdy jsem to oznámil v práci při poradě a všichni tleskali a vstávali, protože to v mém věku nečekali. Vzpomínám si, jak jsem si bral v práci dovolenou, jak jsem vezl do práce chlebíčky. Na to, jak jsme s Ivou vybírali prstýnky a snili o svatební cestě, která se potom opravdu uskutečnila a byla úžasná. Na reakci kamaráda, na jeho radost, když jsem ho poprosil, aby mi šel za svědka. Na poslední večer, na poslední noc doma, kterou jsem strávil se svou sestřičkou, ubrečenou a nešťastnou, že odcházím z domova. Vzpomínám si na tu noc, na tu poslední, kterou jsem s ní strávil v jedné posteli, kdy jsme povídali a vzpomínali, takže na spánek před tak důležitým dnem nezbylo moc času.
Vzpomínám si na ten den, který si v budoucnu zaslouží v mém deníku více než jen pár vět. Na ten šok, když jsem viděl poprvé Ivu jako nevěstu, když jsem viděl, jak je krásná. Na celý hodinový svatební program, pro nás pečlivě a s láskou připravovaný. Na focení na Hluboké, na večer a noc v luxusním apartmánu, na pocit, že ten den s velkým D jako by vypadl z času, jako by potvrdil teorii relativity a běžel pro nás v jiném tempu než pro ostatní.
A pak přišla doba po svatbě a náš první společný podzim na zahradě v malé chatičce, kde kolem nebyla kilometr živá duše. Jen meluzína a praskající dřevo ve starých kamínkách.
Ale o tom zase až příště ...
Žádné komentáře:
Okomentovat