V chatě se nám usadily vosy. Pro někoho nezúčastněného zpráva informativního charakteru. Pro nás zúčastněné zpráva trochu více znepokojivá. Přišli jsme na to pozdě, ve chvíli, kdy už hnízdo, schovávající se kdesi v útrobách krovu, dosahovalo zřejmě úctyhodných rozměrů. To se dalo poznat podle intenzity provozu - tedy počtu vos, které v jednu a tutéž chvíli přilétají či opouštějí vstup do hnízda.
"Týý jo", zhodnotil s respektem situaci Honza, přítel mé sestry. Už dříve mi pomáhal hubit podobnou havěť a oproti mně se vyznačuje sníženým prahem respektu k těmto druhům hmyzu. Zkrátka, tolik se nebojí včel, vos a sršánů jako já, kterému ve větším počtu nahánějí hrůzu. "Co na to máš?", zeptal se mě a já vytáhl zánovní biolit ve spreji. A tak bylo domluveno a čekali jsme jen na tmu, až se všechny vosy uloží ke spánku.
A pak to začalo. Honza začal hledat, kam ty žlutočerné mršky vlastně zalézají a vyndaval proto palubky, kterými byl kraj střechy podbitý. Nakonec jsme přišli na hlavní vstup do úlu. V tu chvíli už některé vosy začaly reagovat na naší přítomnost a na světlo baterky, kterou si Honza svítil. Já vše pozoroval a komentoval jaksi zezdola, z relativního bezpečí a mé hlavní komentáře spočívaly spíše v nabádání Honzy k opatrnosti.
Na jedné straně jsem měl radost, že se zbavíme nevítaných nájemníků, hlavně z toho důvodu, že hnízdo se nebezpečně zvětšovalo a my jsme mohli i přes den slyšet v podkroví chaty zlověstné bzučení. Na straně druhé jsem tak nějak vnímal, že to já vyhlašuji válku, i když vosy dodržovaly příměří a klid zbraní po celé léto, což byl také důvod toho, proč jsme si jich všimli tak pozdě. I když jsme celé léto žili na chatě, jedli jídlo pod pergolou, běhali bosí, Míša jedl své nanuky a sladkosti, neviděli jsme za celou dobu jedinou vosu, která by jen kolem nás prolétla, natož nás obtěžovala. A tak mi bylo najednou trochu líto tuhle vzácnou symbiózu narušit, nicméně pragmatické důvody převládly a já držel Honzovi palce, aby se mu podařilo otrávit vos co nejvíce, ideálně všechny a aby nikdo moc netrpěl:-)
Honza, snad, aby dostál svému věhlasu člověka, který jde do věcí zásadně po hlavě a naplno, narval hlavu i ruce ke škvíře, kam bych se já bál přiblížit i s nataženou rukou se sprejem biolitu. A tak jsem viděl v záblescích baterky, jak Honza stříká biolit to útrob střechy, a slyšel hučení úlu, syčení spreje a nadávky, to když proti Honzovi nějaká vosa vyrazila nebo když se mu zamotala do vlasů. Nakonec došlo i na žihadlo, překvapivě jediné.
"Nemáš další?", slyšel jsem najednou nad sebou hlas, a spadlý prázdný sprej dopadl na zem. Po chvíli hledání jsme našli ještě asi polovinu biolitu v dalším spreji. I ten byl použit a vyprázdněn. Desítky vos umíraly, já plašil svou ekologickou přecitlivělost a Honza na ně šlapal a přitom kašlal, prý že se možná trochu nadýchal biolitu. "Aby jsi se taky večer nesvíjel jako ty vosy", zažertoval jsem a oba jsme se zasmáli.
A pointa?
Vosy nejsou. Druhý den ráno jsem nějaké viděl, ale zřejmě odletěly nebo ještě potom chcíply? A Honza? Druhý den se mu udělalo špatně na fotbalovém zápase. Večer zkolaboval úplně, přestával cítit nohy, totálně mimo, prostě zaměstnal v noci na několik hodin zaměstnance nemocnice, kteří nemohli přijít na to, co mu je i když dělali všechny možné testy.
Nakonec se to ukázalo - diagnóza? Otrava biolitem!
A pak, kdo koho vlastně hubil?:-)
"Týý jo", zhodnotil s respektem situaci Honza, přítel mé sestry. Už dříve mi pomáhal hubit podobnou havěť a oproti mně se vyznačuje sníženým prahem respektu k těmto druhům hmyzu. Zkrátka, tolik se nebojí včel, vos a sršánů jako já, kterému ve větším počtu nahánějí hrůzu. "Co na to máš?", zeptal se mě a já vytáhl zánovní biolit ve spreji. A tak bylo domluveno a čekali jsme jen na tmu, až se všechny vosy uloží ke spánku.
A pak to začalo. Honza začal hledat, kam ty žlutočerné mršky vlastně zalézají a vyndaval proto palubky, kterými byl kraj střechy podbitý. Nakonec jsme přišli na hlavní vstup do úlu. V tu chvíli už některé vosy začaly reagovat na naší přítomnost a na světlo baterky, kterou si Honza svítil. Já vše pozoroval a komentoval jaksi zezdola, z relativního bezpečí a mé hlavní komentáře spočívaly spíše v nabádání Honzy k opatrnosti.
Na jedné straně jsem měl radost, že se zbavíme nevítaných nájemníků, hlavně z toho důvodu, že hnízdo se nebezpečně zvětšovalo a my jsme mohli i přes den slyšet v podkroví chaty zlověstné bzučení. Na straně druhé jsem tak nějak vnímal, že to já vyhlašuji válku, i když vosy dodržovaly příměří a klid zbraní po celé léto, což byl také důvod toho, proč jsme si jich všimli tak pozdě. I když jsme celé léto žili na chatě, jedli jídlo pod pergolou, běhali bosí, Míša jedl své nanuky a sladkosti, neviděli jsme za celou dobu jedinou vosu, která by jen kolem nás prolétla, natož nás obtěžovala. A tak mi bylo najednou trochu líto tuhle vzácnou symbiózu narušit, nicméně pragmatické důvody převládly a já držel Honzovi palce, aby se mu podařilo otrávit vos co nejvíce, ideálně všechny a aby nikdo moc netrpěl:-)
Honza, snad, aby dostál svému věhlasu člověka, který jde do věcí zásadně po hlavě a naplno, narval hlavu i ruce ke škvíře, kam bych se já bál přiblížit i s nataženou rukou se sprejem biolitu. A tak jsem viděl v záblescích baterky, jak Honza stříká biolit to útrob střechy, a slyšel hučení úlu, syčení spreje a nadávky, to když proti Honzovi nějaká vosa vyrazila nebo když se mu zamotala do vlasů. Nakonec došlo i na žihadlo, překvapivě jediné.
"Nemáš další?", slyšel jsem najednou nad sebou hlas, a spadlý prázdný sprej dopadl na zem. Po chvíli hledání jsme našli ještě asi polovinu biolitu v dalším spreji. I ten byl použit a vyprázdněn. Desítky vos umíraly, já plašil svou ekologickou přecitlivělost a Honza na ně šlapal a přitom kašlal, prý že se možná trochu nadýchal biolitu. "Aby jsi se taky večer nesvíjel jako ty vosy", zažertoval jsem a oba jsme se zasmáli.
A pointa?
Vosy nejsou. Druhý den ráno jsem nějaké viděl, ale zřejmě odletěly nebo ještě potom chcíply? A Honza? Druhý den se mu udělalo špatně na fotbalovém zápase. Večer zkolaboval úplně, přestával cítit nohy, totálně mimo, prostě zaměstnal v noci na několik hodin zaměstnance nemocnice, kteří nemohli přijít na to, co mu je i když dělali všechny možné testy.
Nakonec se to ukázalo - diagnóza? Otrava biolitem!
A pak, kdo koho vlastně hubil?:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat