A zase ve vlaku. Monotónní nárazy do spojů kolejnic, těch svědků starých časů, nepoznaných moderními koridory, svědků starých časů, které zde budou svědčit zřejmě ještě dlouho. A pak ta ubíhající světla a světélka, prozrazující vesničky a samoty, města a městečka rozesetá po celé krajině, dychtivě čekající na návštěvu někoho z nás, jako ženy čekající na muže, co se nikdy nevrátí z války, s touhou a snem, že znovu budou naplněny, zbaveny samoty a prázdnoty, se kterou je každá noc delší a spánek kratší.
Někdy koleje městem přímo vedou, jsou vidět okna a zašedlé záclony, kopírující barvu listopadu, kterou jako kouřem načichli jsme i my. Přistihuji se, že se do nich dívám, pozoruji
zda se v nich neobjeví postava, jakoby to mohlo něco změnit na tom, co tíží mě a tíží i vás. Jako by pohled z očí do očí znovu rozehřál to lidské teplo, které jsem cestou v davu ovcí hledajících pastýře a čekajících netrpělivě na metro jezdící každé tři minuty, přestal cítit.
A vlak jede dál, rozřezává studenou tmu před námi, jako gigantický had se proplétá údolími a já začínám v srdci cítit pokoj, protože každá vteřina a každý metr mě přibližuje k tobě a k tomu těžko uchopitelnému pojmu s názvem "domov".
Někdy koleje městem přímo vedou, jsou vidět okna a zašedlé záclony, kopírující barvu listopadu, kterou jako kouřem načichli jsme i my. Přistihuji se, že se do nich dívám, pozoruji
zda se v nich neobjeví postava, jakoby to mohlo něco změnit na tom, co tíží mě a tíží i vás. Jako by pohled z očí do očí znovu rozehřál to lidské teplo, které jsem cestou v davu ovcí hledajících pastýře a čekajících netrpělivě na metro jezdící každé tři minuty, přestal cítit.
A vlak jede dál, rozřezává studenou tmu před námi, jako gigantický had se proplétá údolími a já začínám v srdci cítit pokoj, protože každá vteřina a každý metr mě přibližuje k tobě a k tomu těžko uchopitelnému pojmu s názvem "domov".
Žádné komentáře:
Okomentovat