Tak bych zase chtěl napsat něco o době, kterou právě naše rodina zažívá a taky o Míšovi. Chtěl bych zachytit pár drobností, které se mi brzo vykouří z hlavy a které na fotkách a záznamu z kamery nezachytím. Náš čas strávený v náručí zahradní chatičky se pomalu chýlí ke konci. Vlastně nás od té chvíle dělí jen několik dní a já už teď vím, že se celý přesun neobejde bez velké dávky nostalgie a zmatečných pocitů, které jak pevně doufám, rázně přebije radost z nového prostoru rodinného zázemí.
Zahrada v těchto listopadových dnech není místem relaxace, protože slunce a modrá obloha je vzácností. Listí, pokud není shrabané, leží pod stromem a už dávno není zelené. Celá krajina se ponořila do tmavých odstínů, tma přichází s blížící se pátou hodinu, šero nás někdy provází po celý den a je taková vlhká, vlezlá zima. Přesto jsou některé dny a chvíle natolik vzácné, že se vyrovnají radosti květnového rozpuku a červnové síle.
Včera večer chtěl Míša zase pouštět "varhany". Tím myslí koncert varhaní hudby. Jednou jsme šli kolem kostela na Dobré Vodě, který i když byl zavřený, tak uvnitř někdo hrál, asi tam cvičil. Míša se nechtěl od kostela hnout, stál pořád u dveří a říkal, že je to krása. Čas od času chce, abych mu tuhle hudbu pustil. Někdy to používáme jako motivační prostředek k odchodu od babiček. "Míšo, když se v klidu oblečeš a pojedeme domu, tak doma - si uděláme domeček, pustíme si pohádku, budeme zapalovat prskavky, budeme malovat vodovkama, hrát si s modelínou, pustíme si varhany atd. atd." A tak se včera rozezněla hudba, která je tak trochu určena spíše pro prostory s vyššími stropy než naše podkroví, ale i tak hudba stoupala do nebes. Nevím, zda to Míša cítí, ale každopádně stále chtěl, abychom ji poslouchali všichni tři. Chtěl, abychom si s Ivou lehli tak, aby seděl mezi námi a když jsme náhodou neskrčili kolena, říkal, že chce, abychom zavřeli. A tak jsme leželi a uprostřed nás Míša, který chtěl být ochráněn ze všech stran, chvíli seděl, pak vylezl ven, zase se vrátil a mě napadlo, že právě nevědomky stvořil alegorii rodiny a její účel. Dítě chráněné ze všech stran vztahem jeho rodičů, pozoruje svět a když se do něj vydá, ví, že se může vrátit zpět. Vím, že to nejcennější, co mohu Míšovi do života dát, je fungující rodina. Je základem jeho pozdějšího sebevědomí, jeho vžitých vzorců chování a vzorů členů rodiny. Je to hlavní předpoklad, aby i on byl v životě a ve vztazích šťastný. Samozřejmě vím, že život není černobílý, že všechno nakonec může dopadnou jinak, než si člověk přeje, ale taky vím, že existují předpoklady a vklady, bez kterých se žije těžce a já i Iva se snažíme, aby tento "hendykep" Míša neměl.
Náš nový dům se postupně finalizuje, od posledních zasilikonovaných spár až po svítidla. Jsou stále chvíle, kdy se na některé věci dívám v němém úžasu. Nejvíc asi na Míšu, říkám si, že tohle je můj kluk, naše dítě a dívám se na toho velkého kluka, který už dávno není tím miminkem. Podobné pocity zažívám v domě, kde se procházím a jen se tiše rozhlížím a jsem stále v šoku, že se procházím našim, tedy i svým domem, který prostě patří nám, že jsme ho zažili od první cihly, že ho známe, že jsme ho napřed znali na papíře a různě si ho představovali a teď to najednou vidím na vlastní oči, můžu se dotýkat stěn a není to sen, ze kterého se probudím.
Zahrada v těchto listopadových dnech není místem relaxace, protože slunce a modrá obloha je vzácností. Listí, pokud není shrabané, leží pod stromem a už dávno není zelené. Celá krajina se ponořila do tmavých odstínů, tma přichází s blížící se pátou hodinu, šero nás někdy provází po celý den a je taková vlhká, vlezlá zima. Přesto jsou některé dny a chvíle natolik vzácné, že se vyrovnají radosti květnového rozpuku a červnové síle.
Včera večer chtěl Míša zase pouštět "varhany". Tím myslí koncert varhaní hudby. Jednou jsme šli kolem kostela na Dobré Vodě, který i když byl zavřený, tak uvnitř někdo hrál, asi tam cvičil. Míša se nechtěl od kostela hnout, stál pořád u dveří a říkal, že je to krása. Čas od času chce, abych mu tuhle hudbu pustil. Někdy to používáme jako motivační prostředek k odchodu od babiček. "Míšo, když se v klidu oblečeš a pojedeme domu, tak doma - si uděláme domeček, pustíme si pohádku, budeme zapalovat prskavky, budeme malovat vodovkama, hrát si s modelínou, pustíme si varhany atd. atd." A tak se včera rozezněla hudba, která je tak trochu určena spíše pro prostory s vyššími stropy než naše podkroví, ale i tak hudba stoupala do nebes. Nevím, zda to Míša cítí, ale každopádně stále chtěl, abychom ji poslouchali všichni tři. Chtěl, abychom si s Ivou lehli tak, aby seděl mezi námi a když jsme náhodou neskrčili kolena, říkal, že chce, abychom zavřeli. A tak jsme leželi a uprostřed nás Míša, který chtěl být ochráněn ze všech stran, chvíli seděl, pak vylezl ven, zase se vrátil a mě napadlo, že právě nevědomky stvořil alegorii rodiny a její účel. Dítě chráněné ze všech stran vztahem jeho rodičů, pozoruje svět a když se do něj vydá, ví, že se může vrátit zpět. Vím, že to nejcennější, co mohu Míšovi do života dát, je fungující rodina. Je základem jeho pozdějšího sebevědomí, jeho vžitých vzorců chování a vzorů členů rodiny. Je to hlavní předpoklad, aby i on byl v životě a ve vztazích šťastný. Samozřejmě vím, že život není černobílý, že všechno nakonec může dopadnou jinak, než si člověk přeje, ale taky vím, že existují předpoklady a vklady, bez kterých se žije těžce a já i Iva se snažíme, aby tento "hendykep" Míša neměl.
Náš nový dům se postupně finalizuje, od posledních zasilikonovaných spár až po svítidla. Jsou stále chvíle, kdy se na některé věci dívám v němém úžasu. Nejvíc asi na Míšu, říkám si, že tohle je můj kluk, naše dítě a dívám se na toho velkého kluka, který už dávno není tím miminkem. Podobné pocity zažívám v domě, kde se procházím a jen se tiše rozhlížím a jsem stále v šoku, že se procházím našim, tedy i svým domem, který prostě patří nám, že jsme ho zažili od první cihly, že ho známe, že jsme ho napřed znali na papíře a různě si ho představovali a teď to najednou vidím na vlastní oči, můžu se dotýkat stěn a není to sen, ze kterého se probudím.
Žádné komentáře:
Okomentovat