Dneska byla zase náročnější noc. Byli jsme přes noc u Míši každý několikrát. Nedokážeme najít schéma, podle kterého dítě spí pokojně, klidně celou noc nebo se budí a nemůže usnout. To proč píšu dnešní článek, je zachycení atmosféry nocí, ve kterých vstáváme k Míšovi. Většinou to chápu jako obtíž, která mě omezuje, ale z jiného úhlu je to věc svým způsobem jedinečná a vzácná. Ale začněme pěkně od začátku...
Včera jsme se zdrželi ve Střížově. Vesnici, kde jsem vyrostl a zažil všechna klukovská léta. Míša tam je každou neděli, s dědou jezdí na traktoru, chodí krmit ovečky, když je čas, toulám se s ním rád po lese. Znám tam každý strom, každá cesta nebo louka má pro mě svůj příběh, který bych vám mohl vyprávět a který budu jednou vyprávět Míšovi.
Když jsme odjížděli, byl už Míša mrzutý, ospalý a unavený, takže usnul dřív než jsme přijeli domů. Stává se nám to málokdy, snažíme se mít v těchto věcech řád a takové případy spočítám na prstech jedné ruky. Přesto usnul pár vteřin po tom, co ještě povídal o sově, která bydlí v tmavém lese, kterým jsme projížděli. Když jsme přijeli k domu, přenesli jsme to tělíčko, zmožené celodenním neúnavným pobíháním a objevováním světa, do jeho pokojíku a pokoušeli se ho převléct do pyžama, aniž bychom ho probudili.
V noci spí Míša ve svém pokojíku, který má dveře jen přivřené, stejně jako jsou ty naše. Když se v noci probudí, začne volat nebo pobrekávat. Jeden z nás vždy vstane. Dům je ztichlý, ponořený do tmy a já spánkem trochu omámeny procházím chodbou a volám, že už jdu. Vlezu si k němu do postele a on se buď přitulí nebo mi dá ručičku nebo chce, abych ho šimral na zádech nebo abych mu zpíval. A tak ležím a zpívám, hladím Míšu a těším se zpátky do své postele, aniž by mi docházelo, jak úžasné jsou to chvíle, kdy neexistují dva důležitější lidé na celé přelidněné planetě než jsme my dva s Ivou. A ani mi nedochází, že jednou budu tolik stát o to, aby mě můj syn ještě trochu potřeboval a jen Bůh ví, zda se mi to přání splní. Že jsem tak netrpělivý a chci, aby skončili chvíle, po kterých budu jednou stonat a nostalgicky na ně vzpomínat. Někdy se na něj jen tak dívám, když spí. Snažím se uvěřit, že ten zázrak stále trvá. Že se neprobudím do tmavého dne, ve kterém žádný Míša neexistuje a ve kterém mi zbude jen kocovina ze snu, ze kterého se nechci probudit.
Měli jsme rodinnou oslavu a pustili sestříhané video z dovolené v Chorvatsku, které jsme si s Ivou asi 4 měsíce nepustili. Oba dva jsme byli v šoku, jak moc Míša vyrostl. Stál jsem v obýváku jako opařený, díval se na malého chlapečka, neobratně mluvícího a chtělo se mi brečet. Tak moc nám to utíká mezi prsty, tak moc je čas neúprosný a nemilosrdný, protože stále tiká a nebere ohled na naše štěstí a přání - zastavit ho.
Včera jsme se zdrželi ve Střížově. Vesnici, kde jsem vyrostl a zažil všechna klukovská léta. Míša tam je každou neděli, s dědou jezdí na traktoru, chodí krmit ovečky, když je čas, toulám se s ním rád po lese. Znám tam každý strom, každá cesta nebo louka má pro mě svůj příběh, který bych vám mohl vyprávět a který budu jednou vyprávět Míšovi.
Když jsme odjížděli, byl už Míša mrzutý, ospalý a unavený, takže usnul dřív než jsme přijeli domů. Stává se nám to málokdy, snažíme se mít v těchto věcech řád a takové případy spočítám na prstech jedné ruky. Přesto usnul pár vteřin po tom, co ještě povídal o sově, která bydlí v tmavém lese, kterým jsme projížděli. Když jsme přijeli k domu, přenesli jsme to tělíčko, zmožené celodenním neúnavným pobíháním a objevováním světa, do jeho pokojíku a pokoušeli se ho převléct do pyžama, aniž bychom ho probudili.
V noci spí Míša ve svém pokojíku, který má dveře jen přivřené, stejně jako jsou ty naše. Když se v noci probudí, začne volat nebo pobrekávat. Jeden z nás vždy vstane. Dům je ztichlý, ponořený do tmy a já spánkem trochu omámeny procházím chodbou a volám, že už jdu. Vlezu si k němu do postele a on se buď přitulí nebo mi dá ručičku nebo chce, abych ho šimral na zádech nebo abych mu zpíval. A tak ležím a zpívám, hladím Míšu a těším se zpátky do své postele, aniž by mi docházelo, jak úžasné jsou to chvíle, kdy neexistují dva důležitější lidé na celé přelidněné planetě než jsme my dva s Ivou. A ani mi nedochází, že jednou budu tolik stát o to, aby mě můj syn ještě trochu potřeboval a jen Bůh ví, zda se mi to přání splní. Že jsem tak netrpělivý a chci, aby skončili chvíle, po kterých budu jednou stonat a nostalgicky na ně vzpomínat. Někdy se na něj jen tak dívám, když spí. Snažím se uvěřit, že ten zázrak stále trvá. Že se neprobudím do tmavého dne, ve kterém žádný Míša neexistuje a ve kterém mi zbude jen kocovina ze snu, ze kterého se nechci probudit.
Měli jsme rodinnou oslavu a pustili sestříhané video z dovolené v Chorvatsku, které jsme si s Ivou asi 4 měsíce nepustili. Oba dva jsme byli v šoku, jak moc Míša vyrostl. Stál jsem v obýváku jako opařený, díval se na malého chlapečka, neobratně mluvícího a chtělo se mi brečet. Tak moc nám to utíká mezi prsty, tak moc je čas neúprosný a nemilosrdný, protože stále tiká a nebere ohled na naše štěstí a přání - zastavit ho.
4 komentáře:
Dneska v noci se nám Zuzanka počůrala, že jsme ji zapomněli dát plínku a pak plakala a vzbudilo to i Hanu. Hanička pak strašně moc a dlouho prosila jestli si může jít lehnout k nám a přitom už dlouhou dobu spí sama celou noc. A my ji to nedovolili a křičeli jsme na ni a ona zase prosila a mi křičeli a teď je mi to po tom co jsem tohle četla líto. I když vím, že je to zároveň boj o výchovu ..
No, my dneska měli taky strašnou noc, až jsem se ráno v autě musel smát, že nám to dělá Míša schválně, že si někde potají přečetl ten článek. Asi abychom si nebyli tak jistí :-)
Uff, tak to mě zase jednou něco dojalo. Koukám tady do toho, oči jako želva..plus ten novější článek o štědrým dni, je to hezký číst dneska po Silvestru- nějaká vzpomínka na Vánoce. Mám nějak smutnou náladu, že je ta všecha sváteční atmosféra za námi, že to zas uteklo jako voda..tak se budu těšit zas na Velikonoce:)
Zuzko, o pocitech nostalgie a stesku po věcech dávno i nedávno skončených, bych mohl psát snad i samostatný blog, protože jsem na to až přecitlivělej a vlastně celý dnešní ráno a včerejší den se na to snažím nemyslet. Ach jo ...
Okomentovat