Dneska mě pracovní tempo, zatížené navíc povinnostmi pro školu a nakupováním dárků, vyvrhne do vánoční pohody plné ticha, plápolajících svíček, radostného očekávání a soustředěného usebrání. Ještě že je štědrý den v pondělí, jinak bych si ho snad ani nestihl všimnout. Doufám, že ty dva dny před ním mě tak nějak zastaví a zklidní. Těším se na první Vánoce v našem novém domě, těším se na Vánoce prožité v blízkosti nespoutané dětské radosti a bezprostřednosti.
Tento týden jsem slyšel vyprávět jeden příběh, o který se s vámi rád podělím. Byla to vzpomínka na dětství jedné mé známé a na její prožívání čekání na nadílku pod vánočním stromečkem. Obvyklé a každoroční bylo, že v inkriminované době se tatínek rozhodl, že musí nakrmit slepice. Vždy, když se od slepic vrátil - hurááá, stromeček svítil a tudíž bylo jasné, že nadílka je již na místě, že i jejich baráček v zapadlé vísce byl navštíven onou nadpřirozenou bytostí. Tak to chodilo každý rok. Vždy když viděla ze zahrady, kam se běhala se svým bratrem dívat, v okně barevné světlo, vypukl jásot a sláva a běželo se v rozechvění pro dárky.
Jen jednou se světlo stále neobjevovalo. Co se děje? Asi se Ježíšek zdržel. A tak se čekalo...dvě děti sedící na schodech, vytahané punčocháče, ....osm hodin, devět hodin a stále nic. Nakonec už se ani nechodili dívat ven, ponořeni do smutku a hrůzy, co se to se světem stalo. Že bychom přeci tolik zlobili? Nebo že by se na nás zapomnělo? A pak bylo deset hodin a stále nic. Malý bráška usnul sestřičce na klíně, vyčerpaný čekáním a steskem. Až v jedenáct hodin večer, či spíše v noci, se konečně ukázalo, že řád všech věcí je stále na svém místě, kola osudu se stále otáčí, byť v nich něco tento rok dřelo. Rodiče přiběhli, že Ježíšek už tady byl, stromeček svítí a je pod ním spoustu dárků, dokonce LEGO, ten neuvěřitelný západní výstřelek, který si tak dlouho děti přáli. Leč děti už byli apatické, ospalé a skoro nevnímající, mechanicky brali dárky do ruky, sice s úlevou, že o své nepřišli, ale usínající mezi balícím papírem.
A protože pochybuji, že bych vám svým dalším vysvětlením zkazil Vánoce a připravil vás o iluze, budu pokračovat tím, co se vlastně stalo. Jejich rodina měla, tak jak to za komunistů bývalo, letité svítící elektrické svíčky. A jako všechno, co už má svá nejlepší léta za sebou, i tyto svíčky měly nárok na nějakou tu poruchu. Žel, vybraly si ten nejnevhodnější čas a přestaly fungovat právě ve chvíli, kdy měly dávat signál k odstartování všeobecného veselí. Tatínek, s obavou, že ta oprava nebude na pět minut, začal kontrolovat postupně jednu svíčku za druhou a než došel k té vadné, která byla samozřejmě jedna z posledních, uběhlo několik hodin.
Ten příběh mě prostě zaujal a z jakéhosi pro mě neznámého důvodu se mě dotkl. Nejvíc asi z toho důvodu, že je na něm vidět ten obrovský rozdíl mezi světem dospělých a světem dětí. Že ten náš je pro děti tak trochu za oponou, za kterou nevidí a ani vidět nemůžou. Že nejsou schopni pochopit naše pohnutky, myšlenkové pochody a cíle.
A mám pocit, že v této době, době předvánoční, jsme přímo vybízeni k tomu, abychom zvedli hlavu trochu výš. Třeba mi dáte pak za pravdu, že i my jsme tak trochu jako děti, kteří nevidí za oponu a neznají cíle ani záměry toho, kdo je za ní. V jedné starozákonní knize Bůh říká: "Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše." Je to vyjádření svrchovanosti a velikosti Boha a naší omezenosti v pochopení proč jsou některé události v našich životech takové, jaké jsou. Přesto Bůh není tak vzdálen, jak se nám někdy může zdát. Kdy jindy než v těchto dnech bychom to měli vidět. A proto stejně jako pastýři před dvěma tisíci lety vyslechněme onu zprávu - "Nebojte se, hle zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel...".
Přeji všem radostné a pokojné Vánoce.
Tento týden jsem slyšel vyprávět jeden příběh, o který se s vámi rád podělím. Byla to vzpomínka na dětství jedné mé známé a na její prožívání čekání na nadílku pod vánočním stromečkem. Obvyklé a každoroční bylo, že v inkriminované době se tatínek rozhodl, že musí nakrmit slepice. Vždy, když se od slepic vrátil - hurááá, stromeček svítil a tudíž bylo jasné, že nadílka je již na místě, že i jejich baráček v zapadlé vísce byl navštíven onou nadpřirozenou bytostí. Tak to chodilo každý rok. Vždy když viděla ze zahrady, kam se běhala se svým bratrem dívat, v okně barevné světlo, vypukl jásot a sláva a běželo se v rozechvění pro dárky.
Jen jednou se světlo stále neobjevovalo. Co se děje? Asi se Ježíšek zdržel. A tak se čekalo...dvě děti sedící na schodech, vytahané punčocháče, ....osm hodin, devět hodin a stále nic. Nakonec už se ani nechodili dívat ven, ponořeni do smutku a hrůzy, co se to se světem stalo. Že bychom přeci tolik zlobili? Nebo že by se na nás zapomnělo? A pak bylo deset hodin a stále nic. Malý bráška usnul sestřičce na klíně, vyčerpaný čekáním a steskem. Až v jedenáct hodin večer, či spíše v noci, se konečně ukázalo, že řád všech věcí je stále na svém místě, kola osudu se stále otáčí, byť v nich něco tento rok dřelo. Rodiče přiběhli, že Ježíšek už tady byl, stromeček svítí a je pod ním spoustu dárků, dokonce LEGO, ten neuvěřitelný západní výstřelek, který si tak dlouho děti přáli. Leč děti už byli apatické, ospalé a skoro nevnímající, mechanicky brali dárky do ruky, sice s úlevou, že o své nepřišli, ale usínající mezi balícím papírem.
A protože pochybuji, že bych vám svým dalším vysvětlením zkazil Vánoce a připravil vás o iluze, budu pokračovat tím, co se vlastně stalo. Jejich rodina měla, tak jak to za komunistů bývalo, letité svítící elektrické svíčky. A jako všechno, co už má svá nejlepší léta za sebou, i tyto svíčky měly nárok na nějakou tu poruchu. Žel, vybraly si ten nejnevhodnější čas a přestaly fungovat právě ve chvíli, kdy měly dávat signál k odstartování všeobecného veselí. Tatínek, s obavou, že ta oprava nebude na pět minut, začal kontrolovat postupně jednu svíčku za druhou a než došel k té vadné, která byla samozřejmě jedna z posledních, uběhlo několik hodin.
Ten příběh mě prostě zaujal a z jakéhosi pro mě neznámého důvodu se mě dotkl. Nejvíc asi z toho důvodu, že je na něm vidět ten obrovský rozdíl mezi světem dospělých a světem dětí. Že ten náš je pro děti tak trochu za oponou, za kterou nevidí a ani vidět nemůžou. Že nejsou schopni pochopit naše pohnutky, myšlenkové pochody a cíle.
A mám pocit, že v této době, době předvánoční, jsme přímo vybízeni k tomu, abychom zvedli hlavu trochu výš. Třeba mi dáte pak za pravdu, že i my jsme tak trochu jako děti, kteří nevidí za oponu a neznají cíle ani záměry toho, kdo je za ní. V jedné starozákonní knize Bůh říká: "Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše." Je to vyjádření svrchovanosti a velikosti Boha a naší omezenosti v pochopení proč jsou některé události v našich životech takové, jaké jsou. Přesto Bůh není tak vzdálen, jak se nám někdy může zdát. Kdy jindy než v těchto dnech bychom to měli vidět. A proto stejně jako pastýři před dvěma tisíci lety vyslechněme onu zprávu - "Nebojte se, hle zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel...".
Přeji všem radostné a pokojné Vánoce.
Žádné komentáře:
Okomentovat