Pár teplejších dnů a ve mně hned touha k nadechnutí. Mé spojení s přírodou se ozvalo a já už vím, že tenhle dotyk ucítím až do chvíle, kdy odložím věci a potopím se do chladné řeky a do emocí, které jaro a léto přinášejí. A už teď vím, že mi bude lépe a že život bude zase o trochu jasnější a smysluplnější. Každý týden se posunuje západ a východ slunce o více než 10 minut a já cítím, jak veselé to je, přijít z práce domů a ještě někam s Míšou vyrazit, něco podniknout. Jako by byl najednou den o půlhodiny delší. Také nebe se změnilo, je často vidět do dálky a mraky kreslí Monetovi obrazy.
Za námi je první výlet s Míšou do Prahy a moje první zkouška. Jak dopadla zkouška, to zatím nevím, ale výlet byl každopádně moc fajn. Míša je už velký kluk a není problém s ním absolvovat události, které bychom před rokem neriskovali. Asi vám dojde, jak na kluky působí rozjíždějící metro nebo tramvaje, takže to nemusím popisovat.
Chtěl bych dneska napsat něco o sobotním odpoledni a organizaci Ovečka. No, je to organizace sdružující rodiče dětí s downovým syndromem. Strávil jsem odpoledne na akci, kde se předávaly vybrané peníze na tuto organizaci, peníze, které se vybraly díky tzv. "Vánoční dílně". To byl projekt, ve kterém se několik nadšenců rozhodlo otevřít pro veřejnost kursy různých ručních prací a několik nedělí před vánocemi učili lidi, kteří přišli, dělat vánoční svícny a věnce, učili je drátkovat a dělat různá přáníčka a mnoho dalších zajímavých věcí. Každý si udělal něco pro sebe a něco pro následný prodej. V rámci vánočních trhů ve městě pak fungoval jeden stánek, kde se tyto vyrobené věci prodávaly a představte si, vydělalo se přes deset tisíc korun. K tomu několik lidí ještě něco přihodilo a bylo z toho najednou tisíců třináct. A právě ono sobotní odpoledne sloužilo k tomu, aby se organizátoři projektu a lidi, kteří organizaci Ovečka provozují, sešli, pozvali své známé a lidé, kteří se vánočních dílen zúčastnili a aby byl předán dar. Konečným cílem nebylo jen předání daru, ale hlavně osvěta, takže přítomna byla i novinářka z regionálního tisku a vůbec mnoho lidí mohlo slyšet přednášku zakladatelky Ovečky, matky dítěte s downovým syndromem, které po porodu řekli, že by své dítě měla dát do ústavu, že bude jen lézt a slintat. Neposlechla a dnes má holčičku, která chodí do standardní základní školy. Vyprávěla svůj příběh a příběhy ostatních a asi právě zničení předsudků, které máme vůči takto postiženým lidem, bylo hlavním plusem celého odpoledne.
A protože dobro je nakažlivé, tak při vánočních trzích se prodavačka z vedlejšího stánku seznámila s tou "naší" a nadchla se myšlenkou podpořit tuhle dobrou věc a tak přišla s několika vlastními výrobky, že se bude dělat dražba. No, nedovedl jsem si to moc představit, ale nakonec to byla prostě bomba. Lidé doslova řvali a předháněli se, hecovali se a řehtali jak malé děti. A tak dražba triček a polštářů, vše s motivy oveček, dopadla skvěle. Výsledkem byly další tisíce, takže předávaná částka nakonec vystoupala až ke dvaceti tisícům.
To nejhezčí na tom bylo, že nám bylo všem tak nějak dobře na duši. Prostě se našel někdo, kdo vystoupil z davu, řekl, že něco udělá a najednou se k němu začali nabalovat další. Mám radost z toho, že takhle prostě nějak dobro nebo jak to vlastně nazvat, funguje. Jako ve filmu "Pošli to dál". Mám radost z takových paprsků světla, lidství a lásky. Jsou pro mě důkazem, že svět není ještě tak špatný, konzumní a zahleděný sám do sebe. Jak říkal jeden člověk, kterého jsem nedávno potkal: "na světě je spoustu dobrých lidí, jenže nejsou tak slyšet, protože ti zlí křičí víc nahlas". Asi o tom věděl svoje....byl totiž na vozíku.
Za námi je první výlet s Míšou do Prahy a moje první zkouška. Jak dopadla zkouška, to zatím nevím, ale výlet byl každopádně moc fajn. Míša je už velký kluk a není problém s ním absolvovat události, které bychom před rokem neriskovali. Asi vám dojde, jak na kluky působí rozjíždějící metro nebo tramvaje, takže to nemusím popisovat.
Chtěl bych dneska napsat něco o sobotním odpoledni a organizaci Ovečka. No, je to organizace sdružující rodiče dětí s downovým syndromem. Strávil jsem odpoledne na akci, kde se předávaly vybrané peníze na tuto organizaci, peníze, které se vybraly díky tzv. "Vánoční dílně". To byl projekt, ve kterém se několik nadšenců rozhodlo otevřít pro veřejnost kursy různých ručních prací a několik nedělí před vánocemi učili lidi, kteří přišli, dělat vánoční svícny a věnce, učili je drátkovat a dělat různá přáníčka a mnoho dalších zajímavých věcí. Každý si udělal něco pro sebe a něco pro následný prodej. V rámci vánočních trhů ve městě pak fungoval jeden stánek, kde se tyto vyrobené věci prodávaly a představte si, vydělalo se přes deset tisíc korun. K tomu několik lidí ještě něco přihodilo a bylo z toho najednou tisíců třináct. A právě ono sobotní odpoledne sloužilo k tomu, aby se organizátoři projektu a lidi, kteří organizaci Ovečka provozují, sešli, pozvali své známé a lidé, kteří se vánočních dílen zúčastnili a aby byl předán dar. Konečným cílem nebylo jen předání daru, ale hlavně osvěta, takže přítomna byla i novinářka z regionálního tisku a vůbec mnoho lidí mohlo slyšet přednášku zakladatelky Ovečky, matky dítěte s downovým syndromem, které po porodu řekli, že by své dítě měla dát do ústavu, že bude jen lézt a slintat. Neposlechla a dnes má holčičku, která chodí do standardní základní školy. Vyprávěla svůj příběh a příběhy ostatních a asi právě zničení předsudků, které máme vůči takto postiženým lidem, bylo hlavním plusem celého odpoledne.
A protože dobro je nakažlivé, tak při vánočních trzích se prodavačka z vedlejšího stánku seznámila s tou "naší" a nadchla se myšlenkou podpořit tuhle dobrou věc a tak přišla s několika vlastními výrobky, že se bude dělat dražba. No, nedovedl jsem si to moc představit, ale nakonec to byla prostě bomba. Lidé doslova řvali a předháněli se, hecovali se a řehtali jak malé děti. A tak dražba triček a polštářů, vše s motivy oveček, dopadla skvěle. Výsledkem byly další tisíce, takže předávaná částka nakonec vystoupala až ke dvaceti tisícům.
To nejhezčí na tom bylo, že nám bylo všem tak nějak dobře na duši. Prostě se našel někdo, kdo vystoupil z davu, řekl, že něco udělá a najednou se k němu začali nabalovat další. Mám radost z toho, že takhle prostě nějak dobro nebo jak to vlastně nazvat, funguje. Jako ve filmu "Pošli to dál". Mám radost z takových paprsků světla, lidství a lásky. Jsou pro mě důkazem, že svět není ještě tak špatný, konzumní a zahleděný sám do sebe. Jak říkal jeden člověk, kterého jsem nedávno potkal: "na světě je spoustu dobrých lidí, jenže nejsou tak slyšet, protože ti zlí křičí víc nahlas". Asi o tom věděl svoje....byl totiž na vozíku.
2 komentáře:
Hezký:) na mě to odpoledne taky silně zapůsobilo.
Zuzko, to nejzajímavější bylo, že jsem to vůbec nečekal. Šel jsem tam trochu s obavami, jaké to bude a odcházel s úsměvem od ucha k uchu. :-)
Okomentovat