Ludas page

Sedím nad těmi všemi papíry, které hrozí, že mě zavalí a já tak konečně najdu pádnou výmluvu pro všechny vážené i nevážené profesory na škole, kterou jsem z drzosti sobě nevlastní začal studovat. Vlastně už ty papíry, skripta a knihy balím. Den končí a já nemohu říct, že by byl špatný, promarněný a prožitý zbytečně. Hraje mi jedna ze slavných desek Beatles a za chvíli přijede Iva s Míšou a dům ožije smíchem, hrami a nesouhlasem, že se blíží hodina, kdy půjdeme do postelí.

Mám dovolenou, částečně proto, abych se učil a částečně proto, abych se uklidnil a tak nějak zpomalil. Mám velkou radost, že se to daří, že jsem se zase načas ocitl v umělém vzduchoprázdnu, kde čas běží trochu jinak, kdy ráno nemusím do práce a kdy čas odměřuji na odchody a příchody Ivy a Míši a učebními bloky, které si s mírou dávkuji. Daří se mi zatím nebláznit a považuji to za zázrak.

V pátek mám první zkoušku a překvapivě se do Prahy těším. Ne na tu zkoušku, i když i to chci mít už za sebou, ale proto, že si beru svoji rodinu s sebou. Jakmile odložím propisku a odevzdám papír, vyběhnu ven na nábřeží s vyhlídkou na Pražský hrad a ukážu Míšovi metro, tramvaje a možná i největší akvária v republice, takže Míša uvidí žraloka. A já se už těším na jeho reakce a vůbec na celý den, který spolu pěkně prožijeme, navzdory tomu, že měl být plný stresu a nervozity.

Jsem vděčný za svoji rodinu, za podporu, kterou mám a za oporu, kterou potřebuji vrchovatě a které se mi také vrchovatě dostává.