Ludas page

Tak dneska trochu odlehčeně :-)))

Dnešní zápis bude o mojí včerejší výhře čtečky paměťových karet. Ne, čtenářky blogu se nemusí bát, teď nebude následovat přednáška o paměťových médiích, jejich druzích, vzniku a budoucnosti. Chtěl bych se zaměřit spíš na tu samotnou soutěž, protože disciplína, ve které jsem vyhrál, je poněkud netypická.

Soutěž byla vyhlášena na blogu jednoho mého kamaráda, který vyhlásil soutěž o nejlepší fotku močícího Koše. Pokud nechápete, proč píšu slovo Koš s velkým písmenem, pak vězte, že Koš je jeho přezdívka. Je to od slova "košatý", ne od slova odpadkový koš, které napadne každého jako první a které vzbuzuje prapodivné představy o tom, jak tento čistotný, majetně zabezpečený a vcelku slušně se chovající mladík mohl k takové přezdívce přijít.

V jednu chvíli se mu sešly dva snímky, kdy na nějaké procházce odběhl vykonat malou potřebu a fotografové, snad z žertu či dlouhé chvíle, zvěčnili jeho ... ( teď mě napadlo, že ještě jednu věc musím ujasnit. Protože jsme v dobré společnosti, mluvíme o nejlepší fotce močícího Koše ZEZADU! ) postavu u nějakého stromku či keře. A protože je Koš člověk hravý, napadla ho právě taková soutěž, odměněná pro vítěze cenou dle vlastního výběru do třech stovek.

Jednoho krásného podzimního dne jsme byli s dětmi na procházce. Fotil jsem děti a nejednou jsem si všiml, že jeden z nás chybí. Rozhlédl jsem se a na nic dál nečekal. Moje vítězná fotka zachycovala Koše v paprscích zapadajícího slunce, s pohledem do otevřené krajiny a mně bylo hned po vyfocení jasné, že aspiruji na stupeň nejvyšší. V srpnu minulý rok jsem fotil celou skupinu lidí, sestupujících v Karlových Varech lesem z jedné vyhlídky a znovu jsem zjistil, že Koš odbíhá od skupinky. Žel, fotka byla tmavá a pro soutěž skoro nepoužitelná.

A pak byla soutěž uzavřena. Hurááá, řekl jsem si, když jsem se dozvěděl o své výhře. Jenže v Janských Lázních na parkovišti lyžařského areálu vidím zase Koše, jak u špulky nějakých kabelů tak nějak zvláštně postává, ihned vyndávám foťák z auta a fotím. Až potom přemýšlím, proč to vlastně dělám? Nevyvolal ve mě můj kamarád nějakou úchylku? Nebudu se za pár let plížit potemnělou zahradou k jeho domu, abych tiše začal stavět stativ pod záchodovým okénkem? Nespustila ve mně tato soutěž nějakou skrytou obscesi? A jak je na tom vlastně on? Není trochu podezřelé, že je tak často někde při své soukromé aktivitě viděn? Má to ještě něco společného s odskočením nebo je to spíš producírování?

Jeden ze zakladatelů sociologie Emil Durkheim řekl, že deviace ve společnosti jsou projevem jejího zdraví. Tak to jsem rád, že k tomu zdraví společnosti začínáme společně s Košem postupně přispívat :-)))