Ludas page

V krásném prostředí krkonošské přírody, v únoru, ale bez jakéhokoliv sněhu, trávíme společně čtyři rodiny jarní prázdniny. Poprvé v této sestavě, poprvé v tomto prostředí, tak jak jsem znal dovolené z dětství. Naši jezdili na určitý termín vždy ve stejné sestavě, maximálně někdo přibyl nebo ubyl, ale jádro zůstávalo vždy stejné a my - děti, jsme už věděly , že zase za půl roku nebo za rok se setkáme a prožijeme spolu několik skvělých dní, nezatížených školou nebo jinými nepříjemnými povinnostmi.

A tak se historie i v mém životě opakuje, jen jsem byl přeobsazen a hraji roli, která náležela mým rodičům. A když se rozhlédnu, tak vidím, že to funguje, že mě nejen tato role, ale i takovýhle způsob dovolené naplňuje a míra toho naplnění mě až zaskočila a překvapila.

V neděli jsme vyjeli, cesta s Míšou fajn. Po uspěchaných dnech jsme měli dost času si s Ivou popovídat, na oběd zastavili v Mekáči, Míša ulovil balónky a pak spokojeně usnul. Cesta utíkala a my měli radost, že se máme na co těšit a i ta samotná cesta byla vybočením z všednodennosti, takže dobrá nálada. Po příjezdu jsme ulovili pokoj a během pár minut přijela druhá posádka. Pak přijela i třetí a čtvrtá, která zjistila při odjezdu, že má prošlou technickou, odložila odjezd na druhý den, ihned po kontrole.

Večer jsme hned naplánovali program a první den procházeli oblast Teplických skal. Na mě, který na podobném místě nikdy nebyl, působilo všechno velkolepě a majestátně. Děti prožívaly střídavě své krize a přišlo mi hezký, že pokaždé někdo ze skupiny dospělých pomohl a tak se to nějak dalo, přestože jsme ušli několik kilometrů v hodně těžkým namrzlým terénu.

Druhý den jsme se rozhodli vyrazit na lyže. Jánské Lázně a jejich Černá hora s tři a půl kilometru dlouhou sjezdovkou, 60 cm sněhu a kabinkovou lanovkou pro osm lidí, lákali k lyžařským hrátkám. Po příjezdu na přeplněné, špinavé parkoviště jsme překonali lehčí depresi a rozhodli se se všemi dětmi a bagáží vyjet nahoru a základní tábor tak zřídit v horní stanici. Ceny byly evropské a navíc nás překvapilo, že platit se musí již za děti od dvou let - 250 kč! Díky krásnému počasí to bylo moc fajn, nahoře jsme zkoušeli děti učit na lyžích, bobovalo se či jinak blblo. Vždy jeden rodič zůstával, druhý lyžoval. Odpoledne příjemně utíkalo. Na závěr dne se staly dvě věci. Část skupiny sjela dolů a čekala. Druhá část se rozhodla vzít všechny baťohy a boby, lyže své i svých dětí a sjet dolů lanovkou a třetí část se rozhodla s dětmi sjet na bobech dolů. První skupina to měla nejlehčí a čekala spokojeně v dolní stanici. Já jsem patřil ke druhé skupině, ale trochu drze jsem využil ochotné povahy členů druhé skupiny a předal jim Míšu i všechny naše věci. Pomohl jsem jim do kabinky a sjel si ještě jednou celou sjezdovku. Přijel dolů a pomáhal jim zase z kabinky. Společně s Ivou jsme brali děti a věci a tak jsme ztratili na několik málo vteřin Míšu ze zřetele. Ten je využil opravdu naplno a rázným stiskem zastavil pomocí velkého červeného tlačítka na nestřeženém ovládacím panelu celou lanovku na Černou horu. Mezitím se třetí skupina pokoušela sjet dolů několik kilometrů dlouhou sáňkařskou dráhou, aby následně zjistila, že sáňkařská dráha nevede až k cílové stanici, a že cesta dolů půjde jen po dráze běžkařské, která nemá spád. A tak je čekala dlouhá cesta v doprovodu řvoucích a zoufalých dětí.

Ve středu jsme měli odpočinkový den, procházky lesem a nabrání nových fyzických i psychických sil.

Ve čtvrtek jsme vyrazili do známějších skal Adržpachských. Skály byly jaksi vzdušnější, pěšinky upravenější, všude zábradlí a cedulky. Pro děti jednoznačně vhodnější, jen pocit divočiny se oproti Teplickým skalám vytratil. Jinak skvělý pocit, že to děti ušly docela v pohodě, že byl čas na povídání a legraci.

Pátek byl dnem odjezdu a protože jsme nechtěli, aby to byl jen takový zbytkový transportní den, naplánovali jsme návštěvu Safari ZOO Dvůr Králové. Počasí bylo vrtkavé a zima vlezlá, nicméně sluníčko také občas vyšlo a tím, jak jsme navštěvovali různé pavilóny, se zima dala vždy nějak přežít. Děti byly nadšené, protože tak exotická zvířata jako slony, lvy, tygry, zebry či nosorožce znaly jenom z filmů a teď je viděly se procházet a poskakovat. A tak poskakovali také a na nás dospělé zbylo to procházení.

Těch pět večerů a šest dní bylo motivujících a povzbuzujících. Velkým uklidněním pro mě bylo Míšovo zařazení mezi děti. Večer se vlastně ani moc nehrály nějaké hry, protože se povídalo a vyprávělo tak, že na ně nebyl ani čas. Bylo to oprášení starých vztahů i navázání nových. Bylo to skvělé...