Vstal jsem od svého pracovního stolu, toho trpěného společníka, se kterým musím i v takto krásné slunečné dny trávit tolik času. Moc se těším, až před prací bude stát skůtr, protože teprve to bude opravdové znamení přicházejícího období, na které se tak těším. Letní měsíce jsou ještě opravdu daleko, ale ne zase tak moc, abych je už v paprscích, které jsou každým dnem silnější, necítil. Musím tedy zatím jít pěšky. Zapínám si knoflíky na černé kožené bundě, kterou jsme jeli před pár lety koupit do Rakouska, do uší dávám sluchátka, protože i při obyčejné cestě na oběd pomáhají utéct od obyčejnosti a vydávám se směrem k centru.
Když přijdu na místo setkání s Ivou, jeden z mých rituálů je, představovat si ji, jak asi vypadá, jak se usměje, jaký bude mít výraz ve tváři, až ji za chvíli uvidím. Znovu chci prožívat a také prožívám ten zázrak setkání dvou dříve cizích lidí, kteří se stali těmi nejbližšími. Znovu prožívám ten zázrak setkání a pozdravu očí, dříve než přijdou jakékoliv gesta či úsměvy. Tu setinu vteřiny, kdy v pohledu z očí do očí naleznete domov, bezpečí a útočiště, kdy znovu naleznete ujištění o lásce, která žije a není jen slovem ve starých dopisech, schovaných v krabici kdesi na půdě.
A tak se i dnes dívám, pomalu jdu od náměstí s barokní kašnou a vždypřítomnými turisty, kteří v zásadě přímé úměry přibývají společně se zvyšujícími se stupínky na teploměru. Iva pořád nikde, jdu pomalu k rohu Krajinské ulice a představuji si, jak asi bude setkání vypadat a pak se mi otevře pohled a moje očekávání končí, protože se vidíme a víme. Jdeme a povídáme, co bylo dnes dopoledne a co budeme dělat po práci. Povídáme i o tom, co bylo před lety a co nás čeká. Prostě slova plynou a hlava chce zapomenout, že tohle je jen krátký úsek dne, kdy se člověk nadechne a tak trochu zapomene, že ho čeká ještě několik hodin v práci a protože chvíle, které dávají smysl a za něco stojí, jsou proti těm ostatním v tak velké časové nevýhodě, toužíme utrhnout a využít každou minutu společného času.
Sedíme na obědě v té samé restauraci, kam jsme chodili, když Iva začala před lety hned po škole pracovat. Jen gastroturky měly jinou hodnotu, jinak je vše stejné. Servírka, stoly a rýhy v nich, hudba, co se line z reproduktorů. Člověk by skoro zapomněl, že mezitím jsme prožili přes 3 a půl roku hektického a neopakovatelného období, plného krásných i smutných chvil. A člověku se až zdá, že se nic z toho nestalo, že to byl jen sen. Že je rok 2003 a já jsem se při obědě jenom zasnil a v pár vteřinách mi hlavou prolétlo několik bláznivých myšlenek, jako že máme s Ivou dítě a bydlíme ve vlastním domě a plno dalších střeštěností. Skoro by tomu člověk uvěřil...
Když přijdu na místo setkání s Ivou, jeden z mých rituálů je, představovat si ji, jak asi vypadá, jak se usměje, jaký bude mít výraz ve tváři, až ji za chvíli uvidím. Znovu chci prožívat a také prožívám ten zázrak setkání dvou dříve cizích lidí, kteří se stali těmi nejbližšími. Znovu prožívám ten zázrak setkání a pozdravu očí, dříve než přijdou jakékoliv gesta či úsměvy. Tu setinu vteřiny, kdy v pohledu z očí do očí naleznete domov, bezpečí a útočiště, kdy znovu naleznete ujištění o lásce, která žije a není jen slovem ve starých dopisech, schovaných v krabici kdesi na půdě.
A tak se i dnes dívám, pomalu jdu od náměstí s barokní kašnou a vždypřítomnými turisty, kteří v zásadě přímé úměry přibývají společně se zvyšujícími se stupínky na teploměru. Iva pořád nikde, jdu pomalu k rohu Krajinské ulice a představuji si, jak asi bude setkání vypadat a pak se mi otevře pohled a moje očekávání končí, protože se vidíme a víme. Jdeme a povídáme, co bylo dnes dopoledne a co budeme dělat po práci. Povídáme i o tom, co bylo před lety a co nás čeká. Prostě slova plynou a hlava chce zapomenout, že tohle je jen krátký úsek dne, kdy se člověk nadechne a tak trochu zapomene, že ho čeká ještě několik hodin v práci a protože chvíle, které dávají smysl a za něco stojí, jsou proti těm ostatním v tak velké časové nevýhodě, toužíme utrhnout a využít každou minutu společného času.
Sedíme na obědě v té samé restauraci, kam jsme chodili, když Iva začala před lety hned po škole pracovat. Jen gastroturky měly jinou hodnotu, jinak je vše stejné. Servírka, stoly a rýhy v nich, hudba, co se line z reproduktorů. Člověk by skoro zapomněl, že mezitím jsme prožili přes 3 a půl roku hektického a neopakovatelného období, plného krásných i smutných chvil. A člověku se až zdá, že se nic z toho nestalo, že to byl jen sen. Že je rok 2003 a já jsem se při obědě jenom zasnil a v pár vteřinách mi hlavou prolétlo několik bláznivých myšlenek, jako že máme s Ivou dítě a bydlíme ve vlastním domě a plno dalších střeštěností. Skoro by tomu člověk uvěřil...
4 komentáře:
to je zase tak pěkný ..
to u nás Lukáš už několik večerů střílí a nadává (a já se šíleně už několik večerů nudím, takže si teď vlastně tady budu psát:-)) - myslím, že si v tu chvíli asi opravdu nepředstavuje nic se mnou a naopak když dostřílí tak si asi představuje .. :-)) nevím jestli je to ideální předehra a nevím jestli si to uvědomuje. Dneska jsem počítala peníze na domek. Podařilo se nám splatit jeden starý úvěr a přemýšlela jak to chceme ufinancovat, protože nám prostě chybí ten základ z prodeje bytečku .. a ono se to začalo nějak rýsovat a já mám z toho takovou radost. Najednou, jak kdyby se to povídání o domečku začalo zhmotňovat do konkrétních čísel splátek, hypoték, úvěrů.. společné budoucnosti. Těším se z toho. Těším se z toho, že k někomu patřím, že někomu stojím za to celou tu mašinérii stavby se mnou a kvůli mě absolvovat. Možná jsme se s Lukášem nikdy neuměli sdílet a vytvářet jeden pro druhého svět, ve kterém by tomu druhému bylo krásně, ale za ty roky jsme se (snad) naučili jeden druhého respektovat, že ten druhý má vlastní svět ve kterém je mu dobře. Takže jsem vlastně ráda, že si Lukáš hraje - koukám se na něj, jak je zaujatej, jak relaxuje, jak je v pohodě, jak je mu dobře ...
:-)) - kdyby to byl hodně blbej komentář - jakože je to spíš zpověď než komentář :-)) klidně to smaž
Žádné mazání nebude, díky za komentář :-)
Někdy se bojím, že to, jak popisuji náš vztah s Ivou může být vnímáno jako jakýsi status quo šťastného manželství, a že někdo, kdo si to čte a funguje doma trochu jinak, může propadnout falešnému pocitu nervozity.
Vnímám, že každý je jiný. Nejde jen o charakterové vlastnosti, ale i o míru temperamentu, ochoty k otevření a souznění a asi dalších tisíce věcí, které z nás dělají jedinečné individuality. Pokud je manželství nejen o lásce, ale i o domluvě a toleranci, pak každá domluva, každý vztah má svá pravidla, která nemohou být a nejsou nikdy stejná.
To nepíšu Market pro tebe, spíše jsem to chtěl vyjádřit, aby bylo jasno či alespoň jasněji :-)
Každopádně, s domečkem držíme moc palce. Je to úžasná zkušenost, když dům roste pod rukama, když každý den, týden, měsíc vidíte, jak je dospělejší a jak je práce a úsilí za vámi vidět, jak má svůj dopad. Jak se ty sny a plány naplňují, doslova zhmotňují. To je skvělý pocit, skvělé vzpomínky...
V tom byly právě super ty hory. Že tam bylo 40 rozdílných lidí- 9 rodin a každý rodině to fungovalo i když měla úplně jiný návyky:)
Okomentovat