Po cestě vlakem do Prahy jsem vyslechl rozhovor několika slečen, očividně z maturitního ročníku. Povídaly si o přípravách na ples, o šatech, obavách i o tom, na co se těší. To mě přivedlo na vzpomínky čehosi nezapomenutelného, totiž maturitního plesu. Dovolte mi tedy prosím, abych zavzpomínal a vypsal zde své vzpomínky a pocity, které jsou s touto událostí spjaté.
Jestliže je maturita zkouškou dospělosti, pak maturitní ples je něco jako exkurze do tohoto světa. Všechno vám připomíná, že ten děs s názvem maturita se blíží, ale přesto je ještě tak daleko, že se na to dá docela úspěšně zapomenout.
Náš maturitní ples se konal v místním, tehdy asi největším, kulturním domě s přesně vymezeným počtem možných návštěvníků, to z důvodu bezpečnosti. Využili jsme na tu dobu technicky nadstandardní služby otce jednoho ze spolužáků, který pracoval v tiskárně a vytiskli podstatné množství lístků navíc. To mělo dva důsledky. Za prvé, dostáli jsme tomu, čemu nás na ekonomické škole těch celých pět let učili - dosáhli jsme vysokého čistého zisku. Za druhé, náš „maturák“ nepřipomínal prořídlé plesy předchozích tříd, množství přítomných bylo pro stárnoucí pořadatelskou službu podezřele vysoké. Množství lidí se příznivě odrazilo na atmosféře. Dalším plusem bylo to, že jsme si prosadili pořádat ples tehdy v ne příliš obvyklý čtvrtek, což mělo za následek naší omluvenou neúčast na páteční výuce. Jedna dobrá zpráva za druhou.
Z mých vzpomínek je po více než deseti letech množství střípků, záblesků jednotlivých okamžiků, mísících se jeden do druhého. To, co mohu říct s určitostí, je nezaměnitelnost s žádným jiným plesem, s žádnou jinou příležitostí, ani s žádným jiným maturitním plesem, prostě zábavou, večírkem či koncertem. Prostě - vlastní maturitní ples je originálním zážitkem a vy, co jste to zažili, mi jistě dáte za pravdu. Právě ona vlastní nezralost, ale zároveň jen krůček od opravdové dospělosti, dává všem vzpomínkám onu jedinečnou chuť. Najednou jste středem pozornosti, jste maturant a víte, že tohle je prostě vás večer a každý to tak ctí a tak to bere. Po počátečním stresu a nervozitě najednou člověk sbírá drobné mince a naplňuje přípitkovou sklenku, barevná světla blikají, hudba hlasitě hraje, všichni se smějí, rodiče mávají, kamarádi povzbuzují, všichni jsou uvolnění a dělají blbosti a vám, vám v tu chvíli patří svět. Sice se bojíte na maturitu pomyslet, natož si představit, že byste ji mohli udělat, ale najednou máte na hrudi šerpu s velkým nápisem MATURANT a to jako by alespoň trochu zaručovalo, že to snad nějak vyjde. A tak to hodíte za hlavu a na chvíli také uvěříte, že to vyjde a možná podlehnete iluzi, že to všechno bude nakonec taky jedna velká sranda.
Naše třída měla nacvičený nástup se svíčkami. Zkoušeli jsme ho v tělocvičně a dodnes obdivuji ty, kteří to organizovali. Byli tehdy o hodně dál, než jsem byl já. Byť dnes možná zní nástup se svíčkami po zhasnutí v sále trochu jako klišé, měli jsme úspěch, lidem se to moc líbilo a vím, že jsme z toho měli radost. Vzpomínám si na to, že jsem na maturitní ples poprvé vyzkoušel pro mě novinku všech novinek - gel na vlasy. Vzpomínám si, jak jsme se v řadách před a při nástupu všichni usmívali jeden na druhého. Že vládla jakási symbióza. Vzpomínám na napětí, až přečtou mé jméno a oči všech se podívají zrovna na mě. "Snad neupadnu", říkal jsem si a představoval jsem si nejrůznější scénáře mého ztrapnění před celou školou. A pak ten uvolňující pocit, že všechno dobře dopadlo.
Půlnoční překvapení. Všichni jsme udělali shluk lidí, takže nebylo vidět, že uvnitř neseme houpací křeslo. Přivedli jsme třídního a nic netušícího ho vtáhli dovnitř mezi nás. Za krátkou chvíli jsme se všichni rozutekli do všech stran. Uprostřed prázdného a potemnělého parketu zůstal ve světle bodovky náš třídní. Usazen do houpacího křesla, obut do teplých dědkovských bačkor, s fajfkou v puse. Smích, potlesk, náš návrat a "vyhazování" třídního. Už několikrát jsem se v deníku zmiňoval o naší třídě, o překvapivě kompaktní partě lidí. Tenkrát i dnes. Vzpomínky, které dnes vypisuji, jsou toho dalším dokladem. V kompaktnosti, která se projevila i na tomto plese, soudržnosti, kterou vycítili i mnozí profesoři, se naše třída odlišovala od průměru školy. Měli jsme prostě to štěstí, být ve správném čase na správném místě, doslova - ve správné třídě.
Po plese, v pozdně nočních hodinách jsme se sešli v jedné zamluvené restauraci, kde jsme - díky již zmiňovaným pozitivním ekonomickým výsledkům - nemuseli šetřit a ještě teď si vzpomínám, že jsem se dobře najedl.
To vše po boku mé Ivy, neochuzen o přítomnost mé školní lásky, o které naprostá většina lidí v mém okolí, studentů i profesorů, pochybovala, tak jak se, často oprávněně, o školních láskách pochybuje. A i dnes, po tolika letech, se někdy dostaneme k tématu maturitního plesu a povídáme si o něm a já se raduji, že i tahle událost patří do našich společných vzpomínek.
Takže to byl v krátkosti náš maturitní ples :-)
PS. Budu rád, když se v komentářích ke mně připojíte a napíšete taky něco o svých vzpomínkách na „maturák“. Jaké to bylo, jak na to po letech nebo po měsících vzpomínáte a cokoliv dalšího :-)
Jestliže je maturita zkouškou dospělosti, pak maturitní ples je něco jako exkurze do tohoto světa. Všechno vám připomíná, že ten děs s názvem maturita se blíží, ale přesto je ještě tak daleko, že se na to dá docela úspěšně zapomenout.
Náš maturitní ples se konal v místním, tehdy asi největším, kulturním domě s přesně vymezeným počtem možných návštěvníků, to z důvodu bezpečnosti. Využili jsme na tu dobu technicky nadstandardní služby otce jednoho ze spolužáků, který pracoval v tiskárně a vytiskli podstatné množství lístků navíc. To mělo dva důsledky. Za prvé, dostáli jsme tomu, čemu nás na ekonomické škole těch celých pět let učili - dosáhli jsme vysokého čistého zisku. Za druhé, náš „maturák“ nepřipomínal prořídlé plesy předchozích tříd, množství přítomných bylo pro stárnoucí pořadatelskou službu podezřele vysoké. Množství lidí se příznivě odrazilo na atmosféře. Dalším plusem bylo to, že jsme si prosadili pořádat ples tehdy v ne příliš obvyklý čtvrtek, což mělo za následek naší omluvenou neúčast na páteční výuce. Jedna dobrá zpráva za druhou.
Z mých vzpomínek je po více než deseti letech množství střípků, záblesků jednotlivých okamžiků, mísících se jeden do druhého. To, co mohu říct s určitostí, je nezaměnitelnost s žádným jiným plesem, s žádnou jinou příležitostí, ani s žádným jiným maturitním plesem, prostě zábavou, večírkem či koncertem. Prostě - vlastní maturitní ples je originálním zážitkem a vy, co jste to zažili, mi jistě dáte za pravdu. Právě ona vlastní nezralost, ale zároveň jen krůček od opravdové dospělosti, dává všem vzpomínkám onu jedinečnou chuť. Najednou jste středem pozornosti, jste maturant a víte, že tohle je prostě vás večer a každý to tak ctí a tak to bere. Po počátečním stresu a nervozitě najednou člověk sbírá drobné mince a naplňuje přípitkovou sklenku, barevná světla blikají, hudba hlasitě hraje, všichni se smějí, rodiče mávají, kamarádi povzbuzují, všichni jsou uvolnění a dělají blbosti a vám, vám v tu chvíli patří svět. Sice se bojíte na maturitu pomyslet, natož si představit, že byste ji mohli udělat, ale najednou máte na hrudi šerpu s velkým nápisem MATURANT a to jako by alespoň trochu zaručovalo, že to snad nějak vyjde. A tak to hodíte za hlavu a na chvíli také uvěříte, že to vyjde a možná podlehnete iluzi, že to všechno bude nakonec taky jedna velká sranda.
Naše třída měla nacvičený nástup se svíčkami. Zkoušeli jsme ho v tělocvičně a dodnes obdivuji ty, kteří to organizovali. Byli tehdy o hodně dál, než jsem byl já. Byť dnes možná zní nástup se svíčkami po zhasnutí v sále trochu jako klišé, měli jsme úspěch, lidem se to moc líbilo a vím, že jsme z toho měli radost. Vzpomínám si na to, že jsem na maturitní ples poprvé vyzkoušel pro mě novinku všech novinek - gel na vlasy. Vzpomínám si, jak jsme se v řadách před a při nástupu všichni usmívali jeden na druhého. Že vládla jakási symbióza. Vzpomínám na napětí, až přečtou mé jméno a oči všech se podívají zrovna na mě. "Snad neupadnu", říkal jsem si a představoval jsem si nejrůznější scénáře mého ztrapnění před celou školou. A pak ten uvolňující pocit, že všechno dobře dopadlo.
Půlnoční překvapení. Všichni jsme udělali shluk lidí, takže nebylo vidět, že uvnitř neseme houpací křeslo. Přivedli jsme třídního a nic netušícího ho vtáhli dovnitř mezi nás. Za krátkou chvíli jsme se všichni rozutekli do všech stran. Uprostřed prázdného a potemnělého parketu zůstal ve světle bodovky náš třídní. Usazen do houpacího křesla, obut do teplých dědkovských bačkor, s fajfkou v puse. Smích, potlesk, náš návrat a "vyhazování" třídního. Už několikrát jsem se v deníku zmiňoval o naší třídě, o překvapivě kompaktní partě lidí. Tenkrát i dnes. Vzpomínky, které dnes vypisuji, jsou toho dalším dokladem. V kompaktnosti, která se projevila i na tomto plese, soudržnosti, kterou vycítili i mnozí profesoři, se naše třída odlišovala od průměru školy. Měli jsme prostě to štěstí, být ve správném čase na správném místě, doslova - ve správné třídě.
Po plese, v pozdně nočních hodinách jsme se sešli v jedné zamluvené restauraci, kde jsme - díky již zmiňovaným pozitivním ekonomickým výsledkům - nemuseli šetřit a ještě teď si vzpomínám, že jsem se dobře najedl.
To vše po boku mé Ivy, neochuzen o přítomnost mé školní lásky, o které naprostá většina lidí v mém okolí, studentů i profesorů, pochybovala, tak jak se, často oprávněně, o školních láskách pochybuje. A i dnes, po tolika letech, se někdy dostaneme k tématu maturitního plesu a povídáme si o něm a já se raduji, že i tahle událost patří do našich společných vzpomínek.
Takže to byl v krátkosti náš maturitní ples :-)
PS. Budu rád, když se v komentářích ke mně připojíte a napíšete taky něco o svých vzpomínkách na „maturák“. Jaké to bylo, jak na to po letech nebo po měsících vzpomínáte a cokoliv dalšího :-)
7 komentářů:
Ludíku, jsem hrozně ráda, že máš na maturák takové vzpomínky. Jak píšeš o tom gelu na vlasy, vzpomínám si, že mamka v té době začínala s Avonem a půjčovala Ivě takový ten malinkatý vzorek lehkého odstínu růžové rtěnky :-)))
nevím proč, ale tohle mi zůstalo v hlavě. Jojo, i já si vzpomínám na ty šaty, co jsem měla, na Magdu Kalinů (kosmetičku a tvojí spolužačku ze základky), která mě krásně nalíčila - poprvé v životě jsem byla u odbornice :-),na chvění před nástupem a půlnoční překvapení, které jsem připravovala já a které bylo tak trochu zbytečné, protože více jak polovina "podnapilých maturantů" holt tahitský tanec nezvládala :-) Dávám ti za pravdu, že ta atmosféra plesu je určitě dána kolektivem třídy. Škoda, ale na můj maturák si mockrát nevzpomenu a určitě trochu závidím pocity a dojmy, které popisuješ. To já si raději vzpoměnu na nějaký maškarní ve Střížově a Sokolíky na stole :-)
Lucka
Luci, díky :-)) Skvělý detaily, strhující závěr :-))
Já měla maturiťák v Lucerně a i když nikdo nevyslovil moje jméno a nikam jsem před celou školou nemusela chodit (to bysme tam byli do rána:o) tak to mělo svoje kouzlo. Hrozně se mi líbilo chodit s šerpou po plese a být ta, skrz kterou tam lidi jsou..ta důležitá a "slavná":o)))Půlnoční překvapení jsme měli nacvičenou taneční sestavu (všechny třídy), která se na konci zvrhla(schválně) v demonstraci, kdy jsme vytáhli transparenty typu, kdo nematuruje s námi, maturuje proti nám- všichni řvali a pískali. Teď si nějak nevybavuju, jaký to mělo smysl, ale všichni jsme křičeli a pískali:o)) Obyčejný davový šílenství:o) Jinak já se třídou v Praze až tak moc nedržela, vycházela jsem s nima, ale vzpomínala na Hradec - to je pro mě dodnes MOJE třída! Zuzka
Ahoj Luďo,
tak já jen mohu tiše závidět, protože jsem svůj maturák nezažil. To protože jsem se nejdřív vyučil a to ještě za rudých tajtrlíků a maturoval jsem až ve třiceti, možná jsem dospěl až v tomto věku :-)) . Souhlasím i s tím, že hodně dělá i kolektiv, a zpětně ,když se na to podívám, musím říct, že nejlepší parta, byla až ta při dálkovém studiu strojárny, asi i proto, že to bylo chvílema v duchu " Marečku podejte mi pero" . A mělo to jistě své kouzlo. Dokonce jsme přemýsleli, že mi starý pardálové si uděláme svůj maturák, ale pro posledních 15 staterčných, co zbylo z původních 85, to nemělo moc velký smysl,a dneska si říkám, že to byla škoda, že jsme tuhle recesi nedotáhli do konce. Takže věčným studentům bouřlivé NAZDAR. Radek
Ráďo, neuvěřitelný :-) Chaaa. Až spolu v červnu budeme, těším se, že pokecáme i o tomhle.
Zuzko, měnit třídu, školu a dokonce i bydliště v průběhu střední školy by pro mě bylo natolik traumatizující, že máš můj obdiv za zachování duševního zdraví :-)
já vůbec nevím co k tomu dodat .. moje vzpomínky jsou trochu jiný, souhlasím s tím, že jsme zvláštním způsobem drželi jako třída pohromadě ..
Markéta
Okomentovat