Rád bych navázal na minulý příspěvek do blogu, týkající se řady výletů a událostí dvou uplynulých prodloužených víkendů. Minulý čtvrtek šlo o návštěvu přírodní rezervace Červené blato, součást CHKO Třeboňsko. Tolik fakta. Teď už se ale zasním a vezmu vás, pokud se necháte, s sebou ...
A opět místo přinášející tolik vzpomínek a nostalgie, vzpomínek vonících tebou, sladkých jako červnové třešně. Vlastně jsme tu byli poprvé, když jsi ještě studovala a já na civilce snil o krásách života, který nás měl čekat. Prosluněný podzimní den, přesně takový, že by jste si nejradši lehli do trávy a jen tak lenošili. Takový ten den, kdy se snažíte nemyslet na to, že je jeden z posledních krásných, kdy na chvíli ucítíte, že se s vámi léto loučí a líbá vás všude, kam ho pustíte. Jsou to poslední dny krátkých rukávů, šusťákových bund a vyhrnutých nohavic. Měli jsme jeden druhého, k tomu pár litrů benzínu super pro dvoutaktní motor malého trabantíka. V takovém autě jakoby život zpomalil. I krajina za sklem auta zpomalila a s lolitovskou červení v tváři nechávala své ruce roztažené. Kraj rybníků a hlubokých lesů, kraj zapadlých vesniček a dlouhých lánů polí. U cesty obrovské nádherné stromy, barevné a plné podzimního smíření. Jejich listy na silnici vytvářeli poetickou výtvarnou koláž a my byli znalci umění, prozkoumávající každý detail toho krásného obrazu, kraje, který nikdy nechci opustit, kraje, který je naším domovem.
Podruhé jsme tady byli už tři, chvějící se o tvůj život, tak křehký a zranitelný. Všude ticho, krásný tichý den, jen šumění listů ve větvích stromů a nevtíravý zpěv ptáků. To ticho bylo i v nás. Zvykali jsme si na to, že v životě jsou události a chvíle, kdy nelze vlastními silami udělat více. Že ne vždy jdou věci vzít do vlastních rukou, ne vždy se lze do věcí vrhnout a převzít za ně odpovědnost. Byla to doba očekávání, obav a potlačovaného těšení. Doba, kdy tvoje těhotenská nevolnost dávala naději, že tentokrát bude vše v pořádku. Seděli jsme na chodníčkách a povídali jsme si. Znovu prožívali zázrak lidského sdílení, znovu se přesvědčovali, že člověk je nevyčerpatelnou pokladnicí příběhů, myšlenek a nejrůznějších pochodů, o které je radost se podělit. Po návratu domů jsme se vyfotili a když jsi vyhrnula svetr, tvé malé bříško bylo poprvé vidět. Tu fotku jsem druhý den poslal těm nejbližším, aby se těšili z naší radosti. Tu fotku miluji, protože při pohledu do našich tváři prozrazuje více než většina ostatních, které jsme kdy vyfotili.
Potřetí na tomto místě. První teplé dny, opravdu teplé, takové, co mají blíže k létu než k jaru. A znovu ticho, jen zpěv ptáků, trochu více urputný, to protože je máj lásky čas. A znovu ty, co jsi mi nejbližší a ty, co jsi mi ... také nejbližší, jen jinak, jiným způsobem. Ten rozdíl nelze slovy vysvětlit. Našlapujeme, chodíme po chodníčkách a cestičkách, obdivujeme tu krásu kolem a ta síla a radost ze života v nás rezonuje. Večer uleháme s vděčností a zdají se nám krásné sny.
A opět místo přinášející tolik vzpomínek a nostalgie, vzpomínek vonících tebou, sladkých jako červnové třešně. Vlastně jsme tu byli poprvé, když jsi ještě studovala a já na civilce snil o krásách života, který nás měl čekat. Prosluněný podzimní den, přesně takový, že by jste si nejradši lehli do trávy a jen tak lenošili. Takový ten den, kdy se snažíte nemyslet na to, že je jeden z posledních krásných, kdy na chvíli ucítíte, že se s vámi léto loučí a líbá vás všude, kam ho pustíte. Jsou to poslední dny krátkých rukávů, šusťákových bund a vyhrnutých nohavic. Měli jsme jeden druhého, k tomu pár litrů benzínu super pro dvoutaktní motor malého trabantíka. V takovém autě jakoby život zpomalil. I krajina za sklem auta zpomalila a s lolitovskou červení v tváři nechávala své ruce roztažené. Kraj rybníků a hlubokých lesů, kraj zapadlých vesniček a dlouhých lánů polí. U cesty obrovské nádherné stromy, barevné a plné podzimního smíření. Jejich listy na silnici vytvářeli poetickou výtvarnou koláž a my byli znalci umění, prozkoumávající každý detail toho krásného obrazu, kraje, který nikdy nechci opustit, kraje, který je naším domovem.
Podruhé jsme tady byli už tři, chvějící se o tvůj život, tak křehký a zranitelný. Všude ticho, krásný tichý den, jen šumění listů ve větvích stromů a nevtíravý zpěv ptáků. To ticho bylo i v nás. Zvykali jsme si na to, že v životě jsou události a chvíle, kdy nelze vlastními silami udělat více. Že ne vždy jdou věci vzít do vlastních rukou, ne vždy se lze do věcí vrhnout a převzít za ně odpovědnost. Byla to doba očekávání, obav a potlačovaného těšení. Doba, kdy tvoje těhotenská nevolnost dávala naději, že tentokrát bude vše v pořádku. Seděli jsme na chodníčkách a povídali jsme si. Znovu prožívali zázrak lidského sdílení, znovu se přesvědčovali, že člověk je nevyčerpatelnou pokladnicí příběhů, myšlenek a nejrůznějších pochodů, o které je radost se podělit. Po návratu domů jsme se vyfotili a když jsi vyhrnula svetr, tvé malé bříško bylo poprvé vidět. Tu fotku jsem druhý den poslal těm nejbližším, aby se těšili z naší radosti. Tu fotku miluji, protože při pohledu do našich tváři prozrazuje více než většina ostatních, které jsme kdy vyfotili.
Potřetí na tomto místě. První teplé dny, opravdu teplé, takové, co mají blíže k létu než k jaru. A znovu ticho, jen zpěv ptáků, trochu více urputný, to protože je máj lásky čas. A znovu ty, co jsi mi nejbližší a ty, co jsi mi ... také nejbližší, jen jinak, jiným způsobem. Ten rozdíl nelze slovy vysvětlit. Našlapujeme, chodíme po chodníčkách a cestičkách, obdivujeme tu krásu kolem a ta síla a radost ze života v nás rezonuje. Večer uleháme s vděčností a zdají se nám krásné sny.
Nevím, kdo vybral tuto zem pro moje rozpaky.
A vlastně vím, často jsem myslil na tu náhodu.
Zdá se, že není krásnější
na tomto světě. Aspoň pro ně.
Jaroslav Seifert
6 komentářů:
Ahoj Luďo. Tak jsem se konečně i já odvážila přidat jsem svůj komentář :-) Chtěla jsem ti říct,že přesně pro takové články,jako byl tenhle poslední,jsem chodím. Když okolo sebe vidím,co se mezi lidmi děje,tak mě vždycky zahřeje,že láska mezi lidmi i po tolika letech ještě existuje. Moc díky :-) Šárka Vojčová (Střížov)
Šáry, super, že ses přidala do diskusí :-) říkala jsem, že tady je co číst. zápisy jsou krásný a taky je moc ráda čtu. Ale někdy bys, bráško, mohl napsat něco trochu veselejšího :-)
k tomu se ani nedá moc říct, je to nádherně napsaný, je za tím úplně hmatatelná atmosféra vás dvou ..
je to teskný, ale tak příjemně,
mám podobný pocit jako Šárka, že mi v životě mockrát pomůže to, co s Ivou dokážete prožívat, je to jak pevná hráz v moři změti .. a člověk potřebuje vedle sebe pevné a neměné zázemí
Ať je to u vás do konce všech dnů a ať tím nakazíte okolí, ať máme my co nejvíc "koších" zážitků a ať všichni ostatní mají něco svého, jedinečného a úžasného - ať to prostě vyjde všem
MR
Ahoj Luďo,reaguji na poslední dva příspěvky. Jsou plné nostalgie, a osobně mám někdy tyto stavy také. Dovedlo mne to k přemýšlení nad tím, kolik lidí jsem měl přednost potkat něco snimi zažít, a zárověň dnes o řadě z nich moc, respektive nic nevím, ale každý z nich zanechal nějakou stopu. A lidská paměť jak známo funguje tak, že stačí nějaký spouštěcí impulz; místo, písníčka,vůně a člověk se přistihne, jak se usmívá a zároveň mu chtějí vlhnout oči.Člověk potřebuje čas od času udělat inventuru své duše, své paměti. Závěrem chci říct, že ve svém srdci cítím vděčnost za to, že mám několik lidiček, které i když nevidím nějaký ten rok, vždy když se s nimi potkám, tak mohu navázat tam, kde jsem před časem skončil a jsem rád , že mezi ty lidi patříš ty s Ivou. Dík Radek
Šárko, skvělý, že jsi se ozvala ...
Šárko, Lucko, Markéto - moc díky za to co jste napsaly, jsem tím až zaskočený, ale příjemně :-)
Radku díky! Přesně tak, jak jsi to napsal, to cítíme i my. O to více se těšíme na setkání po tolika letech.
Okomentovat