Možná je to začátek nové tradice, možná jen shoda okolností, ale po lednovém výletu Ivy a Míši do Prahy, kdy jsme se po napsání mých zkoušek podívali na velká akvária plná cizokrajných ryb, projeli se metrem a nakoupili v Ikee, padlo znovu rozhodnutí opětovné návštěvy matičky Prahy. Rozhodnutí jsem podporoval a jednoznačně přivítal, protože mě trochu zbavilo strachu ze zkoušek a trochu rozjasnilo obzor. Stejně jako v lednu se den, ve kterém jsem psal dvě zkoušky, nestal jen nervózním a obávaným, ale také dnem, na který bylo možné se těšit a představovat si, co hezké v něm prožijeme. Plánovali jsme si procházku Prahou, nezbytný nákup a jídlo v Ikee a odjezd ke známým, kde přespíme. Zlatým hřebem pak byla na druhý den návštěva pražské ZOO, toho času sedmé nejlepší zoologické zahrady na světě, alespoň podle časopisu Forbes. Ještě předtím jsme se chtěli zastavit na Ruzyni a ukázat Míšovi letadla.
Celý dnešní zápis bude o tom, jak se často naše představy, většinou plné rodinné pohody a partnerské romantiky, mění v cosi, co často nazýváme větou "takový je život" či "tak to prostě je". Tyto věty používáme asi proto, abychom naši deziluzi zobecnily v jakousi definici zákonitosti vesmíru, abychom získali pocit, že tak to prostě platí pro každého, že žádný šťastlivec není z této zákonitosti vymaněn, že se to netýká jenom nás samotných, že se věci prostě podělávají všem.
Moje romantická představa se zřejmě odvíjela od jednoho z nezapomenutelných výletů, kdy se tři otcové rozhodli uspořádat výlet do Prahy, vzít své ratolesti a manželky nechat doma. Výlet to nebyl na jeden den a tak se spalo v autech za Prahou, v lese, do kterého jsme dorazili pozdě v noci a který se nám zdál takový hezký a upravený. Až ráno, když nám při čištění zubů před očima přeplavalo přes průzračný potůček něco, co se podobalo bobrovi, pojali otcové podezření a jali se podívat trochu dál po cestě, aby zjistili, že kempujeme v nějakém parku přilehlého zámku, mimochodem chráněné oblasti. Plno vzpomínek, přesto že jsem ještě ani nechodil do školy. Jedna z těch vzpomínek se také váže k pražskému letišti, kde jsem poprvé spatřil dveře, které se sami otevírají a letadla, která mě fascinovala. Poprvé jsem je viděl jinde než na obrázku či v televizi.
S touto představou jsme dorazili na Ruzyň, která už nepřipomínala nic z dob, kdy se zde na letištní ploše líbali komunističtí státníci a spíše připomínala malé a velmi prosperující městečko. Parkoviště za 100 kč za hodinu a hledání nějaké vyhlídkové terasy. Když jsme vše našli, zjistili jsme, že Míša je sice spokojený, ale nijak zvlášť překvapený. "Míšo, podívej ... to letadlo", křičím a ukazuji na přistávající Boing, který brzdí, otáčí se a jede směrem k nám a člověk vidí, jak velké to letadlo vlastně je. "Hmm", říká Míša. "Vidíš ho?", přesvědčuji se. "Vidím", dodává Míša s podobným zájmem, jako když mu ukážu na ulici projíždějící Škodu Favorit.
Zoologická zahrada, davy lidí, polojasno a velká očekávání. Už při jedné z prvních zastávek zjišťuji, že něco není v pořádku. Držím Míšu v náručí a zvedám ho tak, aby viděl roztomilé tučňáky. Míšovi se líbí. Více se mu ale líbí obyčejná kachna, parazitující v bazénu tučňáků. Ve chvíli, kdy Míša zjistí, že může ve spodní prosklené části bazénu vidět kachně i nohy, obíhá bazén a odstrkuje všechny děti i dospělé, kteří se snaží zahlédnout tučňáky. Vstupujeme do otevřeného výběhu lemurů a já Míšovi připomínám pohádku Madagaskar, snad proto, abych mu trochu ukázal, že lemur je zvíře, které nepotká doma za barákem. Míša jde k lemurovi, ale ve chvíli, kdy mu řeknu, že na lemura nesmí sahat ani ho tahat, odchází k vodopádu, který se nachází v rohu výběhu a snaží se najít kamínky, které by do něj házel. A tak míjíme pavilóny a výběhy, rveme Míšu z klouzačky hned vedle pavilónu Indonéská džungle, kterou před pár lety otevíral prezident a unaveně usedáme u ledních medvědů. Míšovi se nejvíce ve výběhu medvědů líbí velký tmavý míč, pohupující se na vodě, který mu připomíná želvu. Pořád ho sleduje a křičí na nás, ať se jdeme také podívat.
S posledními silami hledáme nějaké jídlo, které by nezpůsobilo žaludeční nevoli a zároveň by alespoň trochu zasytilo. Poté rezignujeme a objednáváme přepálené hranolky. Míša je vzpurný, chce pokaždé jinam než my, když chceme, aby chodil, chce se vést na kárce, když chceme, aby se vezl, chce chodit. V této náladě zřejmě zjišťuje, že chceme, aby spal. Ráno vstával ve svých čtvrt - půl sedmé a my na něm vidíme, že jeho částečná protivnost pramení z velké části z únavy. Míša vzdoruje, nechce si lehnout, nechce zavřít oči, nechce nic, co chceme my. Do toho se rozjasní obloha a je obrovské horko. Ze všeho nejvíce si přeji zalézt do chládku, dát si něco k pití a spát. V podstatě přesně to, co Míša nejvíce odmítá. Jaká nespravedlnost !!! :-)
Po krátké agónii se nám daří Míšu uspat, využíváme čas a objednáváme v restauraci těstoviny. Sedím. Vyčerpaný, zpocený, hladový, s touhou si říct, že to stojí za to, protože to dělám kvůli dítěti, které je šťastné. Jenže takové lži ani v tak zuboženém stavu nejsem schopný uvěřit. Jíme a jídlo je docela dobré. Zvedá se nám nálada. Povídáme si.
Pak se Míša budí, zřejmě hlukem i nepohodlím kárky, nedospalý, zpocený, uplakaný. Začíná další kolo a já hledám ručník, který za chvíli hodím do ringu. Nic nezabírá, Míša stále fňuká ... pak mě podle dosavadních zkušeností získaných v tento den napadne, co by ho mohlo v takto obrovské ZOO, plné slonů a prohánějících se gazel, zaujmout. Blízko restaurace je rybníček, kde kvákají žáby. Takové, jako na každém kačáku v naší zemi, v tuto roční dobu. Míša uvidí ropuchu a je po slzách. Přemýšlím, kde děláme chybu a proč si Míša pro svůj "den dětské puberty" vybral právě dnešek?
Nakonec prožíváme nejhezčí chvíle až v závěru dne. Všechno se setká v jednom momentu. Míša dostává na zadek, protože neposlouchá a my už nemáme nervy to tolerovat. Padá rozhodnutí vykašlat se na to, proč se do ZOO chodí, totiž dívat se na zvířata, a nechat Míšu, ať si hraje. A tak trávíme hodinu v dětském koutku, kde Mísa zezačátku běhá jak smyslu zbavený, postupně se uklidňujeme, slunce přestává pálit a my se snažíme být na sebe milí a příliš ze nezaobírat myšlenkou, že podobné nebo ještě lepší dětské hřiště máme dva kilometry od baráku. Jedeme lanovkou tam a zpět, Míša se projíždí na poníkovi, zoologická se pomalu vylidňuje a my zjišťujeme, že zavírací doba není zřejmě striktně dodržována a tak procházíme krásnou částí zahrady, navštěvujeme ještě pavilon goril, šelem i krokodýlů. Míšu to najednou zajímá, na malou Moju se vydrží dívat několik minut. Drží nás za ruce, blbne a doráží na nás, prostě parťák k pohledání. Dlouhé paprsky kreslí krásné scenérie a já si připadám, jako když se člověk ráno vzbudí do krásného dne po špatné noci.
Ale ne všechno vždycky vyjde tak, jak si představujeme. "Takový je prostě život". "Tak to prostě je". :-)
Celý dnešní zápis bude o tom, jak se často naše představy, většinou plné rodinné pohody a partnerské romantiky, mění v cosi, co často nazýváme větou "takový je život" či "tak to prostě je". Tyto věty používáme asi proto, abychom naši deziluzi zobecnily v jakousi definici zákonitosti vesmíru, abychom získali pocit, že tak to prostě platí pro každého, že žádný šťastlivec není z této zákonitosti vymaněn, že se to netýká jenom nás samotných, že se věci prostě podělávají všem.
Moje romantická představa se zřejmě odvíjela od jednoho z nezapomenutelných výletů, kdy se tři otcové rozhodli uspořádat výlet do Prahy, vzít své ratolesti a manželky nechat doma. Výlet to nebyl na jeden den a tak se spalo v autech za Prahou, v lese, do kterého jsme dorazili pozdě v noci a který se nám zdál takový hezký a upravený. Až ráno, když nám při čištění zubů před očima přeplavalo přes průzračný potůček něco, co se podobalo bobrovi, pojali otcové podezření a jali se podívat trochu dál po cestě, aby zjistili, že kempujeme v nějakém parku přilehlého zámku, mimochodem chráněné oblasti. Plno vzpomínek, přesto že jsem ještě ani nechodil do školy. Jedna z těch vzpomínek se také váže k pražskému letišti, kde jsem poprvé spatřil dveře, které se sami otevírají a letadla, která mě fascinovala. Poprvé jsem je viděl jinde než na obrázku či v televizi.
S touto představou jsme dorazili na Ruzyň, která už nepřipomínala nic z dob, kdy se zde na letištní ploše líbali komunističtí státníci a spíše připomínala malé a velmi prosperující městečko. Parkoviště za 100 kč za hodinu a hledání nějaké vyhlídkové terasy. Když jsme vše našli, zjistili jsme, že Míša je sice spokojený, ale nijak zvlášť překvapený. "Míšo, podívej ... to letadlo", křičím a ukazuji na přistávající Boing, který brzdí, otáčí se a jede směrem k nám a člověk vidí, jak velké to letadlo vlastně je. "Hmm", říká Míša. "Vidíš ho?", přesvědčuji se. "Vidím", dodává Míša s podobným zájmem, jako když mu ukážu na ulici projíždějící Škodu Favorit.
Zoologická zahrada, davy lidí, polojasno a velká očekávání. Už při jedné z prvních zastávek zjišťuji, že něco není v pořádku. Držím Míšu v náručí a zvedám ho tak, aby viděl roztomilé tučňáky. Míšovi se líbí. Více se mu ale líbí obyčejná kachna, parazitující v bazénu tučňáků. Ve chvíli, kdy Míša zjistí, že může ve spodní prosklené části bazénu vidět kachně i nohy, obíhá bazén a odstrkuje všechny děti i dospělé, kteří se snaží zahlédnout tučňáky. Vstupujeme do otevřeného výběhu lemurů a já Míšovi připomínám pohádku Madagaskar, snad proto, abych mu trochu ukázal, že lemur je zvíře, které nepotká doma za barákem. Míša jde k lemurovi, ale ve chvíli, kdy mu řeknu, že na lemura nesmí sahat ani ho tahat, odchází k vodopádu, který se nachází v rohu výběhu a snaží se najít kamínky, které by do něj házel. A tak míjíme pavilóny a výběhy, rveme Míšu z klouzačky hned vedle pavilónu Indonéská džungle, kterou před pár lety otevíral prezident a unaveně usedáme u ledních medvědů. Míšovi se nejvíce ve výběhu medvědů líbí velký tmavý míč, pohupující se na vodě, který mu připomíná želvu. Pořád ho sleduje a křičí na nás, ať se jdeme také podívat.
S posledními silami hledáme nějaké jídlo, které by nezpůsobilo žaludeční nevoli a zároveň by alespoň trochu zasytilo. Poté rezignujeme a objednáváme přepálené hranolky. Míša je vzpurný, chce pokaždé jinam než my, když chceme, aby chodil, chce se vést na kárce, když chceme, aby se vezl, chce chodit. V této náladě zřejmě zjišťuje, že chceme, aby spal. Ráno vstával ve svých čtvrt - půl sedmé a my na něm vidíme, že jeho částečná protivnost pramení z velké části z únavy. Míša vzdoruje, nechce si lehnout, nechce zavřít oči, nechce nic, co chceme my. Do toho se rozjasní obloha a je obrovské horko. Ze všeho nejvíce si přeji zalézt do chládku, dát si něco k pití a spát. V podstatě přesně to, co Míša nejvíce odmítá. Jaká nespravedlnost !!! :-)
Po krátké agónii se nám daří Míšu uspat, využíváme čas a objednáváme v restauraci těstoviny. Sedím. Vyčerpaný, zpocený, hladový, s touhou si říct, že to stojí za to, protože to dělám kvůli dítěti, které je šťastné. Jenže takové lži ani v tak zuboženém stavu nejsem schopný uvěřit. Jíme a jídlo je docela dobré. Zvedá se nám nálada. Povídáme si.
Pak se Míša budí, zřejmě hlukem i nepohodlím kárky, nedospalý, zpocený, uplakaný. Začíná další kolo a já hledám ručník, který za chvíli hodím do ringu. Nic nezabírá, Míša stále fňuká ... pak mě podle dosavadních zkušeností získaných v tento den napadne, co by ho mohlo v takto obrovské ZOO, plné slonů a prohánějících se gazel, zaujmout. Blízko restaurace je rybníček, kde kvákají žáby. Takové, jako na každém kačáku v naší zemi, v tuto roční dobu. Míša uvidí ropuchu a je po slzách. Přemýšlím, kde děláme chybu a proč si Míša pro svůj "den dětské puberty" vybral právě dnešek?
Nakonec prožíváme nejhezčí chvíle až v závěru dne. Všechno se setká v jednom momentu. Míša dostává na zadek, protože neposlouchá a my už nemáme nervy to tolerovat. Padá rozhodnutí vykašlat se na to, proč se do ZOO chodí, totiž dívat se na zvířata, a nechat Míšu, ať si hraje. A tak trávíme hodinu v dětském koutku, kde Mísa zezačátku běhá jak smyslu zbavený, postupně se uklidňujeme, slunce přestává pálit a my se snažíme být na sebe milí a příliš ze nezaobírat myšlenkou, že podobné nebo ještě lepší dětské hřiště máme dva kilometry od baráku. Jedeme lanovkou tam a zpět, Míša se projíždí na poníkovi, zoologická se pomalu vylidňuje a my zjišťujeme, že zavírací doba není zřejmě striktně dodržována a tak procházíme krásnou částí zahrady, navštěvujeme ještě pavilon goril, šelem i krokodýlů. Míšu to najednou zajímá, na malou Moju se vydrží dívat několik minut. Drží nás za ruce, blbne a doráží na nás, prostě parťák k pohledání. Dlouhé paprsky kreslí krásné scenérie a já si připadám, jako když se člověk ráno vzbudí do krásného dne po špatné noci.
Ale ne všechno vždycky vyjde tak, jak si představujeme. "Takový je prostě život". "Tak to prostě je". :-)
8 komentářů:
Jé, Luďo, díky i za tuhle upřímnost - že dokážeš říct, že né všechno u vás vyšlo tak úžasně a krásně .. někdy to prostě nejde naplánovat o to víc je krásný když vyjdou chvíle, které člověk neplánoval.
(dneska měl přijít architek - a já byla u kámošky - u jejího velkého okna jsem našla, že se mi některé bradavice vrací i po tom vypálení a udělala jsem si fixou na ně tečku, protože doma na ně nevidím a šla domů péct koláčky - doma jsem zjistila, že mám zkažený tvaroh - takže koláčky nebudou, architekt zavolal, že je vytopený a nepřijde a já si umyla ruce a smyla tu fixu :-)))))))
M.
Ludíku, díky za takový srandovní zápis. Na to jsem přesně čekala a ani nevíš, jak mi to dnes bodlo :-))) Lucka
I já Luďo děkuji za zápis,moc mě bavil. Ve škole nám učitelka na psychologii vtloukala do hlavy,že pokud nám ráno např. ujede autobus, hlavně nemáme říkat větu typu: ¸¸dneska stojí všechno za houby'' prý si tím podvědomě zaděláme na to, že se nám smůla začne lepit na paty. Tak třeba na tom něco je. Hlavně ,že vám to dobře dopadlo :-)) Šárka
Šárko, nakonec jsem se utíkal ke rčením typu "konec dobrý, všechno dobré" :-)
Markéto, díky za popis dne, kdy "jde všechno podle plánu". :-)
Luci, tak to mám radost !!! :-)
:o))) to mi zvedlo náladu! Z.
Ahoj Luďo,
Tak po přečtení jsem nabyl dojmu, že společná návštěva ZOO v Plzni, asi nebude to pravé ořechové, ale kdo ví.
Koukám, že všichni děti jsou stejné a ne vždy jsme naladěni na stejnou vlnovou délku, a i když se my rodičové můžeme přetrhnout, tak to u našich ratolestí nemá žádnou odezvu. Ty kachny jsou asi nakažlivý - Markétky největší zážitek z návštěvy ZOO.
Ale navzdory zoufalství a totální rezignaci přeci jen nakonec to člověk hodnotí pozitivně. A jsme rádi, že ty naše ratolesti máme. Zatím se měj a doufám návštěva v Plzni platí, i když by to bylo ze zologickou :-)))). Radek
Okomentovat