Ludas page

Sbalili jsme věci a vyrazili prožít několik dní vánočních prázdnin jinak a jinde. Chata ve stráni, zapadaná sněhem, vůně jehličí a v dálce pokřik vran. To asi láteří, že rušíme klid lesa a kouzlo panenskosti tohoto místa. Skoro s výčitkami děláme stopy do neporušeného sněhu. Není ale čeho se bát, ony zase brzy zapadají a nás tady najdou až na jaře, až břehy řeky zarostou bílými sasankami. Otvíráme chatu a přimrzlé dveře na chvilku vzdorují, pak se s prasknutím otevřou a my se setkáváme s chatou. Je to snad její duše, která se nám dává poznat tou hmatatelnou vůní? Vůní, kterou poznají jen zasvěcení, kteří tu chatu znají, kteří ví. Ta vůně dřeva a smůly, vlhkosti a zatuchlosti, je snad otiskem vzpomínek na prázdniny, na šňůrky od tvých plavek, tolik vybízející k uchopení a zatahání za oponu divadla s dramatickým dějem a krásným koncem. Na tvé úsměvy, na tvé ďolíčky ve tvářích a kapky usychající na tvých zádech. Na hvězdy na obloze, na jasné světlo měsíce a teplé noci, kdy se nechce spát.

Jdu rozdělat oheň v kamnech, beru staré noviny a používám dřevo, které táta přes léto pečlivě vyřadoval za chatou. Snažím se o kamna nezašpinit, přitom vím, že se mi to nikdy nepovede. Některé věci ve svém životě už nezměním. A chci je vůbec změnit? Po chvíli se kamínka roztopí a tak nastavujeme ruce s roztaženými prsty, přisedáme ke kamnům a chvílemi povídáme, chvílemi čteme. Teplota pomalu stoupá, chata je ale vymrzlá a tak bude dnešní noc ještě hodně studená.

Po čtvrté hodině se začíná stmívat a z oken naší malé chatičky se line teplé světlo zvoucí poutníky ve sněhu, aby zaťukali na okenní tabulku a stavili se na teplý čaj. Jenže nikdo neklepe a naše stopy opravdu pomalu zapadávají. Sami, přitom spokojeni, v přesvědčení, že jsme v té nejlepší společnosti. A před námi několik dní nebo několik desítek let, které máme jen pro sebe...

*************************************************************************************

Stále mě fascinují má osobní genia loci, kouzla míst, která jsou pro mě tak důležitá. Fascinace tím, jak se určitý prostor dokáže člověku přiblížit natolik, že je vnímán jako útočiště, jako místo, kde je dobře už jen tím, že jsme tam přítomni. Nemůže to přeci být jen tím, že se nám to místo líbí nebo že jsme zde prožili něco hezkého. Není v tom něco více, něco, co nevidíme a cítíme jen, když se hodně soustředíme? A nenosíme určitý prostor sami v sobě? Nejsme jedni pro druhé také takovým prostorem, ve kterém druhý může nalézt skrýš a útočiště? A není to jeden z největších zázraků lidskosti a lásky?

*************************************************************************************

PADAJÍCÍMU SNĚHU
Jaroslav Vrchlický

Zahal vše, ó zahal
v mlhy, sníh a led !
Nač bys déle váhal !
Nezaslouží jiného víc svět.

K mému srdci lehni,
mihni se jak rubáš tmou,
láskou mou tam nehni,
pouze zasyp,
pouze zasyp ránu mou!