Ludas page

"Tati, půjdeme se potápět?", křičí Míša a směje se. Má opálenou tvář, asi nejvíce, co zatím kdy měl. Chytá mě svou ručičkou a vahou celého těla se mě snaží posunutou alespoň o pár centimetrů k několik desítek metrů vzdálenému bazénu. Jdeme a držíme se za ruku. Šel bych takhle navždy, ruku v ruce s ním. Kdo koho teď podpírá a kdo koho vede? Míša popobíhá, nemůže se dočkat. Přicházíme k hlubokému bazénu. "Budeme se potápět a dívat se přitom na sebe", povídá mi Míša. A tak se zhluboka nadechneme a potopíme se pod hladinu. V tu chvíli utichnou všechny hlasy, ponoříme se do ticha a díváme se přitom na sebe. Můj Mísa určitě neví, že se právě dívám do té nejkrásnější tváře na světě.

Je za námi dovolená v Maďarsku. Chutnala nám sladce a chuť těch bonbonů cítím v ústech ještě teď, dávno po tom, co jsem musel vyhodit prázdný pytlík prosluněných dnů, plných koupání a pohody do koše minulosti. Ta všudypřítomná pohoda a klid nejsou nadnesená slova, jsou doslovně popisná. Zvláště od doby, kdy Iva pracuje, kdy jsou pro nás společné chvíle větší vzácností, cítím z nás jakési vnitřní soustředění, jakési uvědomění si jedinečnosti takových chvil. Důsledkem je pak snaha si takové dny užít, nepromrhat je. A to se nám tentokrát určitě povedlo.

Díky patří určitě i společnosti kamarádů, se kterými jsme tam byli a kteří nám tohle místo, kam jezdili už jako děti, ukázali. Pomalu, ale jistě mi ta sluncem vysušená a rovinatá maďarská krajina s příjemnými lidmi a neuvěřitelným jazykem, přirůstá k srdci. Pomalu, ale jistě mi po několika dnech s mou rodinou i s partou kamarádů, přirůstá k srdci nejen ta krajina.

PS. Fotky jsou v galerii ...