Máme za sebou velmi nevšední týden. Přestože jsme chodili do práce, přestože jsme nenavštívili nějaké pozoruhodné místo ani se nesetkali s nějakou mimořádnou osobností světového významu. Naopak, měli jsme hodně času na sebe. Tak třeba neděle.
Ráno jsem se probudil, potichu odešel z ložnice a dojel pro čerstvé pečivo na snídani. Nedělní ráno je takové ztichlé, slunce už vyšlo a já projíždím mezi loukami, blížím se k městu a protože jedu na skůtru, všechno více a intenzivněji vnímám. Místo, kde je stín a kde už svítí slunce, vlhkost z blízké řeky, nad kterou se vznáší mlha, vůni posečeného obilí. Když se vrátím, společně snídáme a povídáme si. Poklízíme dům a obědváme trochu dříve než obvykle. Náplň nedělního odpoledne vybíráme mezi koupáním nebo výletem na zámek. Vyhrává třetí varianta - lenošení. Jdeme si číst, já usínám, Iva si spokojeně hoví v gauči a já po vzbuzení přes hodinu relaxuji ve vaně. K večeru jedeme na skůtru na nákupy, na večeři a ještě předtím volíme příjemnou procházku. Večer si pouštíme film.
Před týdnem, v sobotu večer, Míša odjel s mými rodiči do Chorvatska. On se k moři těšil, nadšeně vlézal do sedačky a tak si ani nevšiml, jak špatně jsme schovávali smutek a obavy z odloučení. Přesto jsme si řekli, že si musíme čas, který zde budeme sami, užít. Že si zakazujeme smutnit. A tak jsme se snažili nesmutnit, snažili si to užít, ale čím delší bylo odloučení, tím hůře to šlo. Prostě po pár dnech to omámení z množství času přešlo a zbylo společné těšení se na Míšu.
Co to dokazuje? To, že dva nejsme kompletní. Jeden nám k tomu chybí. Taky to, že si člověk často stěžuje na nevyspání, na nedostatek času pro sebe, na chvat, šrumec, nepořádek a hluk, na neustálý program, na vysílení, které z neexistence odpočinku pramení, ale když se věci změní a ten malý rošťák odjede, dostatek času se zdá být mrháním a až hříšnou zahálkou, klid a ticho nudou, volno ztrátou smyslu existence :-) Najednou procházím prázdným domem a je mi líto, že neslyším to hlasité "mamííí, tatííí, kde ste ???" Najednou je mi líto, že ve dvě v noci necítím na obličeji ručičku nebo nožičku :-) Najednou vím, že celý týden si sice s Ivou snažíme užít, ale oba dva víme, že celý týden je jen čekáním a každá aktivita vítanou příležitostí, jak to čekání zkrátit ...
PS. Nedávno jsme četli skvělý článek, který velmi dobře ilustruje naše pocity při odloučení od dítěte. Při jeho čtení jsme se smáli. Je možné, že to my všichni rodičové prožíváme tak podobně? Článek najdete zde.
Ráno jsem se probudil, potichu odešel z ložnice a dojel pro čerstvé pečivo na snídani. Nedělní ráno je takové ztichlé, slunce už vyšlo a já projíždím mezi loukami, blížím se k městu a protože jedu na skůtru, všechno více a intenzivněji vnímám. Místo, kde je stín a kde už svítí slunce, vlhkost z blízké řeky, nad kterou se vznáší mlha, vůni posečeného obilí. Když se vrátím, společně snídáme a povídáme si. Poklízíme dům a obědváme trochu dříve než obvykle. Náplň nedělního odpoledne vybíráme mezi koupáním nebo výletem na zámek. Vyhrává třetí varianta - lenošení. Jdeme si číst, já usínám, Iva si spokojeně hoví v gauči a já po vzbuzení přes hodinu relaxuji ve vaně. K večeru jedeme na skůtru na nákupy, na večeři a ještě předtím volíme příjemnou procházku. Večer si pouštíme film.
Před týdnem, v sobotu večer, Míša odjel s mými rodiči do Chorvatska. On se k moři těšil, nadšeně vlézal do sedačky a tak si ani nevšiml, jak špatně jsme schovávali smutek a obavy z odloučení. Přesto jsme si řekli, že si musíme čas, který zde budeme sami, užít. Že si zakazujeme smutnit. A tak jsme se snažili nesmutnit, snažili si to užít, ale čím delší bylo odloučení, tím hůře to šlo. Prostě po pár dnech to omámení z množství času přešlo a zbylo společné těšení se na Míšu.
Co to dokazuje? To, že dva nejsme kompletní. Jeden nám k tomu chybí. Taky to, že si člověk často stěžuje na nevyspání, na nedostatek času pro sebe, na chvat, šrumec, nepořádek a hluk, na neustálý program, na vysílení, které z neexistence odpočinku pramení, ale když se věci změní a ten malý rošťák odjede, dostatek času se zdá být mrháním a až hříšnou zahálkou, klid a ticho nudou, volno ztrátou smyslu existence :-) Najednou procházím prázdným domem a je mi líto, že neslyším to hlasité "mamííí, tatííí, kde ste ???" Najednou je mi líto, že ve dvě v noci necítím na obličeji ručičku nebo nožičku :-) Najednou vím, že celý týden si sice s Ivou snažíme užít, ale oba dva víme, že celý týden je jen čekáním a každá aktivita vítanou příležitostí, jak to čekání zkrátit ...
PS. Nedávno jsme četli skvělý článek, který velmi dobře ilustruje naše pocity při odloučení od dítěte. Při jeho čtení jsme se smáli. Je možné, že to my všichni rodičové prožíváme tak podobně? Článek najdete zde.
2 komentáře:
Ahoj Luďo, podobně jsem to s Marti prožíval, když Markétka byla týden na odvykačce. Nikdy už to nebude jako za mlada. A to je myslím i dobře. Jeden můj známý říká, že děti jsou nevděční parchanti, ale stejně je milujeme. Jo někdy mám taky pocit , že z Markétky zešílím, ale když je doma moc velký klid, tak to rozhodně už není ono. Je to někdy jako na houpačce, člověk drží zuby a jen jen vybuchnout a pak se ti naši andílci usmějou a je to v pytli zas nás dostanou. Zrovna včera Marketka zlobila tak , že už s Marti jsme odpadali, tak už jsem zkusil poslední možnost, " Protože tak moc zlobíš , tak jsem volal méďovi Pů, aby k nám dneska nejezdil, protože tu je takhle zlobivá holčička!" A ta proměna. " Tatínku já už jsem moc hodná a dám ti pusinku a méďa přijede". Takže nás mají obmotané kolem prstu.Je to někdy komické, ale o tom ten život je. Radek
Radku, chachá ... díky za vaše zážitky :-)
Okomentovat